Člověk strůjce na cestě
Poslední premiéra v ústeckém Činoherním studiu je lákavá minimálně ze dvou důvodů. Poprvé se na českých jevištích objevil román Maxe Frische Homo Faber (známý také z filmového zpracování Volkera Schlöndorffa se Samem Shepardem a Julií Delpy v hlavních rolích) a po letech se do Činoheráku vrací Martin Finger, jenž zde byl v angažmá do roku 2004.
Martin Finger a Marie Štípková jako pár, který spojil krutý a cynický osud FOTO PETR KULHÁNEK
Frischův román Homo Faber (tedy Člověk strůjce) z roku 1957 pojednává o světě přehlceném technikou a vším přespříliš racionálním. Walter Faber je stavitel přehrad, tedy ten, kdo dokáže krotit živly, je chladný a cynický, zdá se, že vše má propočítáno a nic ho nemůže překvapit. Ale i s ním „manipuluje“ osud a donutí ho prozřít a cítit (ne nadarmo je jeho příběh přirovnáván k antickému dramatu, nejblíže má k Oidipovi, i když incest je zde naopak).
Zpočátku je způsob divadelního vypravování komplikovaný. Je těžké (ale vzrušující) se orientovat v rychle se střídajících časových a dějových rovinách; divák se do příběhu Waltera Fabera, který je z velké části titulní postavou vyprávěn, dostává obtížně. A naopak – když už je divákům vše zřejmé, dokonce i ironie osudu, aniž by byla vyřčena, inscenace Davida Šiktance se začíná zbytečně natahovat (trvá bez přestávky téměř dvě hodiny) a zdlouhavosti nepomůže ani několik konců. Přesto se tyto životní střípky i úvahy nad bytím, jak je z Frische seskládal dramaturg K. F. Tománek, příjemně provokativně pohybují na hranici vážného, ironického, absurdního a komického, což je na tomto divadelním díle nejpozoruhodnější.
Tedy až po Martinu Fingerovi. Tajemnost a balanc mezi fatalisticky vážným a nevážným jsou nejlepší půdou pro chladné, navenek jakoby neemotivní, o to však působivější herectví Fingera. Homo Faber v Činoherním studiu není monodrama, ale všechny přítomné postavy slouží zejména k dokreslování proměny Waltera Fabera. Sice zde mluví a jednají – především Marie Štípková jako jeho osudová žena Sabeth je skvělá –, ale v omezené míře, navíc jsou jejich promluvy přerušovány střihy, které nás přenášejí do stále nových událostí (jež ovšem mohly časově předcházet!), aby nám pomohly pochopit a sestavit jednu životní cestu.
Právě motiv putování je pro inscenaci podstatný. Jde samozřejmě o rovinu metaforickou, tedy postupné pochopení a prozření, ale nejen tu – Faber je neustále na cestách za prací. Jan Štěpánek navrhl jednoduchou a také v souladu se smyslem inscenace odcizenou scénu. Stačí vysoké poloprůhledné stěny s dveřmi či zrcadlový výklenek (navozující atmosféru obrovské lodi, ale třeba i letištní haly, prostě cokoli kromě domova a jeho „tepla“), pojízdný stolek s alkoholem a především sedačky a lehátko potažené koženkou, na kterém se hlavně čeká, nebo třeba i souloží, ale ne moc cituplně…
Šiktanc, vědom si úskalí předlohy a částečně i dramatizace, se snaží statičnost potlačovat – zbytečné jsou komické a málo humorné vsuvky Matúše Bukovčana v roli Baptistického kazatele. Překvapivá a nápaditá je ovšem scéna, kdy se otevřou v sále větráky, a diváci se tak ocitnou v chladu a hluku strojovny lodi. Takové kouzlo umí jen divadlo…
Činoherní studio, Ústí nad Labem – Max Frisch: Homo Faber. Překlad Helena Nebelová. Režie David Šiktanc, dramatizace a dramaturgie Karel František Tománek, scéna Jan Štěpánek, hudba Ondřej Švandrlík, kostýmy Juliána Kvíčalová. Premiéra 22. dubna 2017.
Komentáře k článku: Člověk strůjce na cestě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
