Divadelní noviny > Názory – Glosy
Homo ludens aneb Člověk bez zisku
Po nějaké době se vracím na stránky Divadelních novin a hned s takovým tématem! Nezisk, bankrot, ztroskotání…
Téma je to, obecně řečeno, velkolepé, hlučné, v našem případě však zcela samozřejmé a přirozeně zahanbující, takže doufám, že jste nezačali podnikat nic velkého, když jsem to téma výše ohlásil. Doufám, že jste nespustili ohňostroj, doufám, že jste se nenechali strhnout mým vykřičníkem, doufám, že jste nepovyskočili, že jste zůstali v klidu, při zemi. Prostě doufám, že jste po vyhlášení tématu jen ztichli a posmutněli.
Nezisk, bankrot, ztroskotání. V našem případě na tom není nic velkolepého, nic hlučného. V našem případě je to docela tichá myška, křehký totem, totemek v podobě sýrové tyčinky, kolem něhož se z nezbytí srocujeme. My… Jsme přispěvatelé kulturního časopisu, já a další, šéfredaktor Herman, Hulec a tak dále, na druhé straně vy, lidé od kultury, další my. Nejčastěji dochází k tomu, že se střídáme, chvíli já píšu, vy čtete, chvíli naopak, to zas vy něco napíšete, já to přečtu. Je nás pár tisíc, jsme oáza, louže. Co nejnenápadněji pobíháme podél zdí, v tichu, od jedné tisícovky k druhé (také za tento sloupek dostanu cirka tisícovku), a přitom tomu mohlo být i jinak. Mohli jsme být hrdí a velkolepí. Rovní a v dobrých(!) oblecích. Kupříkladu já jsem vystudoval pražskou právnickou fakultu. Teď je mi čtyřicet, už jsem dávno mohl být právníkem. Musím si to opakovat: Vystudoval jsem pražskou právnickou fakultu, skončil jsem v Divadelních novinách… Za tenhle sloupek dostanu pár stovek, navíc stárnu.
Jak se to, proboha, stalo? Co nás všechny svedlo SEM? Co nás svedlo K TOMUHLE? A hlavně… Do kolika let TOHLE chceme dělat?
Představuju si svoje tělo v šedesáti. Mohu pak na sebe zkusit hodit dobrý, kvalitní a padnoucí oblek, až konečně dospěju, pokud vůbec, ale bojím se, že to bude k ničemu. Šedesátileté tělo už se ani v kvalitním obleku nenarovná. Ta nejlepší, potenciálně velmi rovná léta svého života jsem obětoval nezisku.
Jak se to stalo? Kde se zrodila tahle trapnost, tenhle bankrot, tohle ZAHRABÁNÍ SE?
V třetím ročníku právnické fakulty jsem nastoupil do takzvané neziskové organizace a od té doby se to se mnou veze. Hájil jsem Romy. Zabraňoval jsem jejich diskriminaci, jezdil jsem s diktafonem po restauracích a hospodským vyhrožoval soudem, nakonec jsem jich pár před soud i dostal. Nechceš obsluhovat Romy, tady máš od soudu pokutu. Žalovali jsme tehdy na ochranu osobnosti. Dělali jsme to za pár kaček, z lásky k sobě. Chyba, chyby…
Někdy v té době jsem napsal svůj první román. To by mohla být vstupenka zpátky na koleje, back on the track, jenomže já napsal NEZISKOVÝ ROMÁN. Cosi v mém nitru už tehdy tíhlo k nezisku, a tahle diagnóza, tíhnutí k nezisku, platí dodnes. V pražském Studiu Hrdinů, kde teď úspěšně dávají moji hru, jsem si zapomněl říct o tantiémy. Takže jsem dál tady, jsem tady s vámi, jsme tady dál spolu. Žijeme si v polosvětě mezi kapitalismem a státem, z drobků odtud i odtamtud, skoro nikdo o nás neví. Důvody našeho tíhnutí k nezisku a k neviditelnosti (myslí si snad někdo, že jsme vidět?) jsou hluboké, neznámé. Určitě to není dílo náhody.
Nakonec k tomu všemu lze říct jen tolik, že jsme se opět sešli kolem Divadelních novin. Jednou z toho pravděpodobně budeme mít noční můru, zároveň však v tom našem momentálním srocení je cosi dojemného, cenného… Teď! Právě teď jsme centrem vesmíru, který holt zisk vidí v něčem jiném než v cifrách na účtu. A vždycky si můžeme říct, že jsme hraví…
Komentáře k článku: Homo ludens aneb Člověk bez zisku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
