Hon na Němcovou aneb O Boženě bez Boženy
Pojďme si vytvořit ženu-autorku, která nám napíše velký román, abychom zapadli do kontextu světové literatury jako velký národ. Vždyť všichni kolem nás už takovou autorku přece mají, řekli si národní obrozenci, a tak i učinili. Vznikla Božena Němcová. Chvíli nám všechno fungovalo, jenže pak se nám naše spisovatelka začala vymykat z rukou. Pojďme jí tedy zastřihnout křídla a uštvat ji.
Petra Janečková a Martina Sikorová. Foto: Jan Faukner
I tak by se dala velmi zjednodušeně popsat hra Jako břitva od dramatičky Lenky Lagronové, kterou v režii Radovana Lipuse uvádí Východočeské divadlo v Pardubicích. Inscenace, velmi oddaná textové předloze, pojednává o životě a tvorbě Boženy Němcové. Středem pozornosti však není ani tak Němcová, jako spíše prostředí a společnost, ve které Němcová žila a tvořila.
Příběh se odehrává na vcelku minimalistické neilustrativní scéně, která pracuje se dvěma plány. Mobiliář složený z moderně vyhlížejících židlí a stolů je využíván k proměnám prostředí. A tak se jednou nacházíme v kavárně, podruhé se z židlí stanou skaliska na hoře Blaník nebo společenská místnost. S nápaditým využíváním rekvizit inscenace pracuje i v několika dalších případech. Otázkou ale zůstává, proč se v jedné ze scén objeví papírová kulisa skály a stromu, když si do té doby inscenace hravě vystačila s tím, co již na jevišti bylo.
Karolína Šafránková, Josef Pejchal, Tomáš Lněnička, Martina Sikorová a Martin Mejzlík. Foto: Jan Faukner
Mezi herecky nezapomenutelné postavy inscenace se neřadí ani tak Božena Němcová, ale Anka (Romana Chvalová) a Majda (Ludmila Mecerodová). Duo přihlouplých služek, které se skrze svou deklamaci ihned vryjí do paměti. Nejspíš však v záporném slova smyslu. Mluví stylizovanou obecnou češtinou, houpavě a s křikem protahují samohlásky i dvojhlásky. V kontextu inscenace se bezesporu jedná o zajímavou paralelu ke stavu českého jazyka v dané době: na jedné straně vznešená čeština obrozenců, na straně druhé pokleslý stav češtiny v nižších vrstvách. Avšak skrze (pseudo)komično těchto scén se téma vytrácí a výstupy služek se stávají spíše nervy drásající prvkem.
Božena Němcová (Martina Sikorová) je na počátku vykreslena jako entusiastická a odhodlaná žena, která se s vervou ujímá svého poslání psát. S nadšením i s jistou naivitou se snaží vydobýt si své místo mezi mužskými spisovateli a ukázat ženám jejich svobodu. S tím se však její okolí není s to srovnat. A když se všem okolo nepodaří tu „zlou ženu“ zkrotit, pokusí se ji tak trochu uštvat. To vše metaforicky naznačuje scéna, kdy Němec (Martin Mejzlík) hledá ztracenou Boženu na Blaníku. Pobíhá s puškou. Začíná lov. Kolem Němce se objevuje sbor dívek představujících laně s tváří Boženy Němcové, které Němec se zbraní v ruce nahání. V druhé polovině inscenace pak vidíme Němcovou, kterou zmohl čas i ztracené iluze. Proměňuje se i Sikorové herectví, je expresivnější až prchlivé. Z Němcové se stává utahaná, vyhořelá žena, která ztrácí své životní jistoty.
V kontrastu k realistickým scénám se průběžně objevují hloubavější a poetické pasáže, které nahlížejí do autorčina nitra. V nich se Němcová potkává se svým sebejistým alter egem Bárou (Petra Janečková) a prohlubuje se zde všudypřítomná metafora moře – symbolu hloubky, svobody a věčnosti. Obrazy jsou obohacené modrým podsvícením či projekcemi a ukazují niterné a skrývané pocity Němcové. Bára se navrací jako příliv a odliv. Čas jako by se na chvíli zastavil, jen proto, aby si Němcová promluvila se svým nitrem a pokusila se tak znovuobjevit svoji pomalu se vytrácející sílu.
Romana Chvalová a Ludmila Mecerodová. Foto: Jan Faukner
Otázkou přesto zůstává, proč si Východočeské divadlo v Pardubicích tuto hru zvolilo. Je jistě pěkné, že ukazuje dobu a společnost, kdy docházelo k obrodě našeho jazyka. Je jistě potěšující, že připomíná jednu slavnou českou spisovatelku. Ale to je nejspíš to hlavní a bohužel jediné, co inscenace přináší. Ačkoliv je v textu naznačená zajímavá perspektiva pohledu na Boženu Němcovou skrze mužskou společnost obrozenců, inscenace příliš neakcentuje potenciální emancipaci žen či jejich svobodu, která se v té době rodila. Objevují se zde poetické scény, v nichž je zjevováno nitro Němcové, ale její osud nám po celou dobu inscenace zůstává tak trochu lhostejný. To se dá bohužel říci i o ostatních postavách, které se na jevišti objevily. Naše velká Božena odešla tak, jako řeky odcházejí do moří. Pojďme chvíli truchlit, ale ne zas moc dlouho. Vždyť on přece přijde někdo další.
///
Východočeské divadlo Pardubice – Lenka Lagronová: Jako břitva. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Jana Pithartová, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Dorota Barová, pohybová spolupráce Petra Mori. Premiéra 9. října 2021 (psáno z reprízy 30. listopadu).
///
Projekt je realizován s podporou grantu KU-ACC1-010 z Fondů EHP 2014-2021 ve spolupráci s Katedrou teorie a kritiky DAMU, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Východočeským divadlem Pardubice a Horáckým divadlem v Jihlavě.
Komentáře k článku: Hon na Němcovou aneb O Boženě bez Boženy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
