Honza Malík
(1975) Tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru Nanohach. Od roku 1999, kdy absolvoval konzervatoř Duncan Centre, je na volné noze. Od roku 2004 (dodnes) hostuje v rakouské Laroque Dance Company. V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla Nanohach, kde působí jako tanečník, produkční a manažer. V roce 2008 byl na České taneční platformě nominován na Cenu za nejlepší interpretaci (DeRbrouk), v roce 2010 na cenu Tanečník roku (pohybová skoroopera Zločin a trest). O rok později získal v Rusku Best Actor Critics Award (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla festivalem …příští vlna / next wave… udělena Pocta Osobnost roku.
Co vás přivedlo k tanci
Nedostatek kluků v dětském folklorním souboru v Rokycanech – tedy konkrétní návrh mojí sestry, abych začal soubor navštěvovat.
Největší umělecký zážitek
Nejsem schopen říci jeden…
Aktivní: představení Get there Simone Sandroniho v letech 95/96, nanohácká tour Zločinu a trestu v Rusku a 25hodinový pobyt/performance DeRbrouk v pražském Goethe-Institutu.
Pasivní: představení A kde je Marie… Lenky Flory, jež jsem viděl v roce 1995. Dodnes se mě stále drží dojmy z Vortex Temporum 2013 od Rosas v salcburském divadle Republic. A velice mě porazil zážitek z vystoupení, které jsem navštívil velmi neplánovaně, karvinského sboru Permoník v rámci Roku české hudby v Muzeu hudby. V životě jsem neviděl takovou úctu a hrdost k vážné hudbě, takový smysl pro samozřejmě pěvecký projev, ale i očividný smysl pro pohyb a jednání ve vztahu k hlasovému projevu. Přál bych ostatním zažít a vidět tak vřelý vztah -náctiletých k dílu, jež se svojí sbormistryní zpracovávají (sbor měl kolem 50 lidí!). A v poslední řadě mě také oslovilo taneční představení Let me die in my footsteps choreografa Renana Martinse de Oliveiry pro soubor Me-sa.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
A zase by to byla třeba Lenka Flory, jejíž energie mě baví… Doufám, že budu mít brzy znovu také příležitost navázat na nedávnou společnou debatu se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Velmi mě těšila výměna názorů týkající se našich zkušeností. Hltal jsem postřehy, jak vnímá taneční umění a také ze společné práce na představení…
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl inscenovat
Jako tanečník v sobě nemám žádné konkrétní téma. Pro mne je důležité, kdo je autorem choreografie a jaké složení má tvůrčí tým. Takže otázka „na co si myslím“ by začínala hlavně u tohoto. Je to dáno tím, že v tanci mě může „ošálit“ téměř jakýkoli námět, protože tanec většinou nezpracovává všeobecně známé příběhy či předlohy, jak je tomu třeba u dramatu.
Nicméně z pozice kurátora mě přitahují již čerstvě načaté přípravné práce na novém díle choreografky Jany Vrány, jež bylo ještě nedávno jen v krajině představ.
Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte
Literatura? Tam mám strašné nedostatky a mezery… U ostatních žánrů bych řekl, že vyhledávám umění spíše „mladší“ a současné.
Konkrétně bych se ve výtvarném umění určitě nevyhnul mnohému, co nabízí Centrum DOX, Egon Schiele Art Centrum, brněnské galerie a novější malé galerie. Blízká mi jsou díla osobností, jakými jsou Kokoschka, Schikaneder, Bacon, Brueghel, ale také Kuba, Úprka. Je toho ale daleko více… Díky svému partnerovi jsem například začal před lety objevovat uměleckou fotografii.
Hudba je pro mne důležitá, ale mám na ni strašně málo času. V životě potřebuju více hudebních žánrů, lidovou hudbou počínaje a kdovíkde konče. Rád bych více chodil do Jazz Docku nebo Rudolfina. V tuto chvíli jsou na mém play listu Smetanovy klavírní skladby, Spirituál kvintet, Nils Frahm, Josef Salvat, Calvin Harris, Royksopp, Michael Jackson… Od mých patnácti let mě taky provází jedna pop žena, ale jméno snad ani nemohu vyslovit. Kdo mě zná, ví. Je to tak, že se jí „nemohu zbavit“. Naopak nepřichází pro mě v úvahu country, dechovka a tvrdší hudba.
Co se týká divadla a filmu, vypisoval bych nekonečné řádky. Vždy bych mohl na cokoli do Dejvického, do bývalé „Pařízkovy“ Komedie, bývalého Kolowratu, ale snesu i otrlejší současné inscenace. Bohužel mě neoslovují pevné scény a divadla mimo Prahu, ani například plzeňská činohra, které jsem nejblíže. Berte to ale jako pouhý dojem, vidím toho v českých regionech zlomek. Stačí ale jen, jak se tam divadlo stylizuje, propaguje, s jakým (ne)vkusem, stereotypem. Nevidím tam žádný posun, vývoj. Vše určuje prodejnost, takže divadlo polevuje z nároků, zjednodušuje, zejména baví a podbízí se, je vulgární, trapné a mnohdy vám v puse zbude takový ten „kyselý“ pocit.
Film jako divák miluju; hraný, dokument, „starý“ český animovaný. Takže tady se ani vymezovat nebudu.
A nakonec mám rád a velmi laicky sleduju architekturu.
Historická či současná osobnost/divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Ať pátrám, jak pátrám, nenalézám…
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Polní kvítí – evokuje ve mně klid, horizont, vyladěnost. A mám blízko k psům… Pro jejich živost, energii a neustálou pozitivnost.
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel
Já zatím nic podobného neřešil. Dopředu si v tomto smyslu žádná pravidla nestanovuju.
Umělecký sen
Mít i za deset let potřebu a důvod tancovat.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval tanci
Hmm… Rád bych se i tak věnoval nějakému poslání, když by to bylo nezbytné, tedy v jiném uměleckém oboru. Vedle toho, vzhledem k mému stále narůstajícímu vztahu k přírodě, by nejspíš moje potřeba pracovat směřovala i tímto směrem.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Samozřejmě. Zajímá mě každý nosný názor, postřeh.
Komentáře k článku: Honza Malík
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
