Divadelní noviny > Burza Kontext
Honzo,
nejsem schopný o tobě psát ve třetí osobě. Mluvím s tebou už několik dní, jako bys tu někde byl, a přitom jsi byl vždycky přesvědčen, že pak už není nic.
Ať je to, jak chce, co se posmrtného života týče, jsi v tuhle chvíli už zase chytřejší než papež. Ale to jsi byl koneckonců vždycky. A kdyby ses mohl vrátit, možná bys s poťouchlým úsměvem tvrdil, že sv. Petr už nemá k nebeské bráně klíč, ale magnetickou kartu, a čekal bys, jestli na to skočíme.
Vidím tě, jak v roce ’87 sedíš v jedné zakouřené žižkovské hospůdce ve svých zelených kalhotách a zeleném parkeru vzor „les a lov“. Představuju se ti. Díky Tomáši Turkovi jsi mi nabídl roli Lorda Glycerina ve hře Ubu spoutaný a nastínil mi, co bych měl hrát. Když jsi použil termín, že Lord „přistepuje“ z ciziny, řekl jsem z legrace: Může být, chodil jsem na step k Towenovi. Zamyslel ses a řekl: Tak si ten příchod udělej jako stepový číslo… a dodal: Vem si to na starost. To jsem ještě netušil, jak často tuhle větu za pár let uslyším.
S Ubuem se podařilo v roce ’88 vyjet do Holandska, kde jsi v Utrechtu chvíli učil. Prohlížel jsem si teď staré fotky a našel jsem jednu, na které pózuješ na pláži v hrdinném postoji v plavkách s obrázkem Mickey Mouse. Myslím, že by sis nějakou takovou fotku přál mít na náhrobku.
Když jsem byl elévem v Mostě, vídali jsme se méně. Občas jsme zašli třeba na HaDivadlo, když hrálo Na Chmelnici, nebo na tvoje absolventské Hovory na útěku v Disku anebo jenom na pivo. Na DAMU, kde jsi začal po revoluci učit, jsme spolu seděli v akademickém senátu a o pauze u cigára probírali, že by nebylo špatné založit nové divadlo. Náš ročník jsi znal jen z představení v Řeznické, protože jsi nás nikdy neučil, jak se občas mylně tvrdí. Za pár týdnů ti volala Eva Měřičková, že má nový prostor v Dejvicích a chtěla by tam také nějaký nový soubor. Vybral jsi nás a my tebe. V Dejvicích jsi mi také dal možnost dělat k inscenacím hudbu. I za to jsem ti vděčný. A zároveň jsme spolu řešili hodně věcí kolem divadla a zkoušení, protože jsme se znali nejdéle, a myslím, že jsme si čím dál víc rozuměli.
Při příchodu do Divadla v Dlouhé jsi přišel s nápadem udělat představení z dětských písniček Petra Skoumala, které mi dal Petr za úkol zaranžovat podle muzikantských schopností souboru. Když jsi hledal formu, vypadlo ze mě, že by to mohly být vlastně divadelní klipy. A tam někde poprvé padla tvoje věta: Přijeď zítra ke mně a budeme si řikat… A tak jsme si od té doby „řikali“ téměř patnáct let. Vzniklo to tak nějak přirozeně a brals to jako samozřejmost. Rád jsi vymýšlel ve dvou. S Jardou Milfajtem jsme pak byli tři. Bratři v triku, jak jsme říkali. Na premiéře Myšky jsme to dotáhli i kostýmově. Pruhovaná trička a černé kudrnaté paruky při děkovačce. Krásná doba. Pracovali jsme v létě na verandě u vás na chalupě, někdy u nás na chalupě, u tebe v pracovně v podkroví, dokud to šlo, pak už jen v kuchyni v přízemí, taky ve Zlaté Koruně a do toho hodinové telefonáty. Občas jsme se překřikovali, občas se krutě soustředili a lámali si hlavy, občas mluvili vážně. Ale častěji se řáchali jako idioti. Když nás napadla nějaká ptákovina, měl jsem pocit, že někdo vhodil minci do orchestrionu. Jarda se zalomil s pusou dokořán se svým táhlým a hlasitým Á-Á-Á… a ty ses dostal do stavu rozsvícené chlupaté žárovky, která hýká a slzí. O svém BEHEHE raději pomlčím. Co se nevymyslelo u stolu, dotvořilo se s naší „partičkou“, na kterou jsi neméně spoléhal, neboť také překypovala nápady a společným smyslem pro povedenou taškařici. Tyhle vzpomínky mi už nikdo nevezme.
Je veřejným tajemstvím, že jsme se před pár lety rozkmotřili a že jsem se rozhodl dál s tebou nedělat. Některé věci se nakupily a už pro mě byly nepřijatelné bez ohledu na tvou nemoc. Pokračovat by bylo kontraproduktivní. Po tolika letech se to asi někdy stává. Říkal jsi pak: Honza se mi nějak zakous’… To je hodně zjednodušené, ale přijatelné vysvětlení. Každé jiné by bylo na román.
Potíž asi byla v tom, že jsi spotřeboval tolik odvahy na boj se svojí nemocí, že jsi občas neměl odvahu pojmenovávat věci takové, jaké jsou. A přitom by to nijak neubralo na tvé genialitě, na tvém talentu a schopnosti dávat věci do pohybu jako rozjetá kulečníková koule. Na schopnosti být vysmátým hybatelem. Naopak.
Nechci, aby to vyznělo pateticky, protože falešný patos jsme z duše nenáviděli, ale ber tohle jako vzkaz, který ti posílám zavěšený na tom balonku z igelitového pytle z Pokusu o létání, hnaného vzhůru horkým vzduchem z drobných svíček, a budu doufat, že nepraskne a doletí až do toho „nebíčka“, což je zdrobnělinka, ze které jsme měli všichni vždycky kopřivku, zvlášť ve spojení s hereckým nebíčkem. Ale pokud je nějaké nebe a je to to, co si myslím, doufám, že jsi tam.
Chyby jsme dělali oba dva, to jsme už kdysi probrali. Ale v jednu chvíli jsme se oba projevili jako paličáci. Kéž bych mohl říct, že kdyby se to dalo vrátit, zachovali bychom se jinak. Asi nezachovali. Svou chybu jsi uznal, až když už nešla napravit, a v historii neplatí žádné kdyby. Starýho psa novým kouskům atd.
Říká se teď, že sis nikdy nestěžoval. V tomhle jsme asi měli s Jardou určité privilegium. Občas sis nám postěžoval. Když jsi měl třeba utkvělou představu, že ti někdo někde hází klacky pod nohy. Snažili jsme se to odlehčit a říkali jsme: Blbost. Maximálně pod kola! Začal jsi hýkat smíchy a věděl jsi, že se o nás můžeš opřít. S nemocí jsi bojoval víc než statečně. Párkrát jsi ale také utrousil, že máš z té své nemoci strach. Kdybys ho neměl, nebyl bys hrdina, ale blázen.
Nedohrál jsem před Vánoci jedno představení, protože jsem zkolaboval a skončil na JIP, takže jsem se nemohl ani účastnit oslav dvaceti let našeho divadla. Volal jsi mi do nemocnice, ale měl jsem vypnuté zvonění a v noci jsem ti už nechtěl volat. Poslechl jsem si tvou ustaranou zprávu a napsal ti uklidňující SMS. Zavolal jsi mi znovu po premiéře Hovorů. Za posledních pár let po naší velké debatě jsme si řekli jen párkrát Ahoj a Pozdravuj doma. V telefonu jsi už mluvil hodně přerývaně. Ptal ses, jestli jsem v pořádku. Pravil jsem, že oproti tvojí nemoci byl můj kolaps jen záděra na levém malíčku a nestojí za řeč. Zasmál ses. Nebo to tak aspoň vypadalo. Ptal ses, jak se mám a co kluci a Kača. Bylo mi dobře, že spolu mluvíme jako před lety, i když tě už mluvení zjevně namáhalo. Zeptal ses, jestli jsem byl na tvé premiéře. Nemohl jsem, ale jdeme s Kačou na tu druhou… Pak ses odmlčel a po té divné pauze jsi řekl: Je to ňá-ký bl-bý… Nejdřív jsem si myslel, že mluvíš o premiéře, ale pak mi začalo docházet, že je to asi myšleno tak nějak obecně. Nesnášel jsi moc slzy na jevišti ani v životě, tak jsem byl rád, že spolu mluvíme po telefonu. A to jsem ani netušil, že naposledy. Řekl jsem to nejbanálnější, co jsem mohl říct, ale také to jediné, co jsem v tu chvíli opravdu cítil: To mě strašně mrzí, Honzo…
Pak jsme ještě stihli obrátit list a chvilku mluvit o něčem obecném. Ale to podstatné jako by už bylo řečeno. Když jsme se loučili, říkám: Tak se drž… Odpověděl jsi: A ty to-lik ne-kuř, vo-le… Rozloučili jsme se s úsměvem. Dva idioti.
Kouření jsem omezil, Honzo, ale teď si musím jednu dát. Bude mít slanou příchuť.
Zbytek je mlčení…
Komentáře k článku: Honzo,
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
