Mrštíkovský opus magnum na rodné Vysočině
K důležitým rolím oblastních divadel náleží mimo jiné prezentace témat a děl svázaných s regionem, ve kterých působí. Horácké divadlo v Jihlavě tak činí mnohdy originálně: například v této sezoně zasazením děje muzikálové komedie Adéla ještě nevečeřela do kulis Jihlavy počátku 20. století. Regionální vazba je patrná také v zájmu o dílo bratří Mrštíků, rodáků z Jimramova.
Cyril Rybář (František Mitáš), Krištof (Milan Šindelář), Martin (Jakub Škrdla) a Anežka (Tereza Slámová) v jihlavském Roku na vsi FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Alois a Vilém se sice s rodiči a sourozenci brzy z městečka na Vysočině přestěhovali do Brna, takže jejich zásadní tvorba je situována do jihomoravského prostředí, ale jejich venkovské drama si bezesporu dodnes drží schopnost rezonovat právě v kraji, jenž je přes všechny proměny nadále dominantně venkovský. Zároveň v Jihlavě nachází vhodné sociální ovzduší: lidé jsou tu vnímaví vůči známé látce, jejich mentalita však po historických demografických změnách (odsun Němců po roce 1945) již postrádá identifikaci s konkrétním etnografickým regionem. To je dobré východisko: tvůrci od zdejšího obecenstva mohou očekávat porozumění pro „domácí“ téma bez lpění na jeho tradičním, folklorně konzervovaném podání.
Relativně volné pole pro takový výklad využila předloni Paloušova inscenace Maryši zejména ve výtvarné složce a touto cestou se ubírá také nynější pokus o rozlehlou románovou kroniku Rok na vsi.
Hostující pražský režisér Michal Lang ji inscenoval už před šesti lety v Kladně: je proto dobře, že se pustil do odlišného scénického konceptu, který sází na jednoduchost dřevěného laťového plotu, jenž na jevišti ze tří stran vymezuje hrací prostor obsazený již jen stoly a židlemi. Jejich přeskupení evokuje potřebný prostor: vedle domácnosti či hospody tu působivě vychází třeba i hřbitov. Strohost plotu podtrhuje i jeho špinavá šeď, která kontrastuje s bělostí vnějších stran vrat, jež prolamují každou ze tří stěn scény. Tu lze číst jako metaforu uzavřené vesnické komunity, jež se vnějšímu pozorovateli jeví jako prostor dosud nezkalené čistoty. Běloba proniká i dovnitř, jenže v podobě hanlivých nápisů a obrazců, jimiž habrůvské děti na plotě zveřejňují místní domnělá tajemství. Rozostřená hranice mezi privátním a veřejným je ovšem na vsi, kde si všichni vidí do talíře, přirozená, a tak i když se ti, jichž se choulostivé informace týkají, snaží po dětech ploty zalíčit, zbývá stejně jakási podezřelá šmouha. Bílé vápno se v kombinaci s tmavým podkladem proměňuje v šedavou plochu, která je od začátku druhé půle již všudypřítomná.
Pravda, ne vždy je toto symbolicky výstižné prostředí vyplněno adekvátně přesnou akcí a diferencovanými hereckými výkony. Místy se objeví šarže (Kateřina Pindejová jako jadrná Cihlářka), jindy nepatřičná karikatura: do ní zplošťuje Zdeněk Stejskal postavu faráře. Zchoulostivělý a hořkosměšný panáček se výrazně míjí s mrštíkovskou předlohou jako jediná postava inscenace, což nedává valný smysl. Občas také jako by nezbylo dost času subtilněji prokreslit charaktery: bohatší odstíny by slušely třeba figurám Chocholáče (Ondřej Šípek) či opileckého Vrbky (Lukáš Matěj), ale zejména Vrbčeně Lenky Schreiberové. Ta ji podává výtečně v poloze smyslné zralé krásky, ale její finální odvrat od milence dešifruje divák spíš racionálně jako vypočítavý krok, než by se emočně otřásl nad temnotou jejího pokrytectví.
František Mitáš se pro klíčovou roli Cyrila Rybáře jeví jako mladý, dokázal však pro něj najít přiléhavou podobu sebevědomého živnostníka, který podcení svůj talent k machinacím i schopnost vyznat se dobře v mileneckém vztahu s Vrbčenou. Proměna robustního hospodáře v nervního štvance a nakonec nebohého sebevraha má nosnost i naturalistickou sílu. Mitášovo chlapství se dobře uplatňuje vedle energických výkonů mladých: Šárka Býčková (Maryška) a Vladimíra Vokůrková (Barbora) nabízí přirozenou dívčí ztepilost i schopnost proměnit ji s nečekaným mateřstvím svých postav. Jejich svůdce Antoše podává Daniel Ondráček v suverénně zvládnutém posunu od bujarého a dívkami obletovaného frajera k bezohlednému sebestřednému zmetkovi. Na vině u něj mohla být i pozice obecního prominenta: Petr Soumar hraje jeho otce jako sice uvážlivou hlavu obce, výchova syna se mu však poněkud vymyká z rukou. Scéna tichého žalu starosty, při níž se sblíží s jinak drzým pastorkem Psotou, je působivá. Uměřeným podáním manželského páru z rozumu, nikoli však bez štěstí, se prezentují Tereza Slámová (Anežka) a Jakub Škrdla (Martin).
Přes jistý zmíněný nedostatek v nuancování postav, který přičítám především režii, vznikla v Jihlavě velmi dobrá, precizní (důsledná výslovnost v hanácko-slováckém nářečí), výtvarně výmluvná, ansámblově vyrovnaná inscenace. Z tohoto Roku na vsi – v plném souladu s předlohou, která do centra dění staví vesnickou komunitu jako takovou – nevyčnívá žádný virtuózní hlas, zato je svědectvím o výtečných souborových dispozicích Horáckého divadla, které je i mimo pozornost hlavních kulturních středisek schopno dostát náročným uměleckým zadáním.
Horácké divadlo Jihlava – Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi. Dramatizace Miroslav Krobot. Scéna Jan Dušek, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Pavel Konvalina, Tomáš Rychetský. Dramaturgie Barbora Jandová. Hudba a režie Michal Lang. Premiéra 10. prosince 2016. (Psáno z reprízy 5. ledna 2017.)
Komentáře k článku: Mrštíkovský opus magnum na rodné Vysočině
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
