Pláč na falešném hrobě
Horácké divadlo ve snaze nabídnout divákům klíč k tomu, jak porozumět palčivým otázkám naší doby, spojeným s migrací etnik a teroristickými útoky, se rozhodlo nastudovat hru Země je kulatá od pozapomenutého francouzského dramatika Armanda Salacroua (1899–1989). Mocným argumentem k uvedení hry napsané v roce 1938 patrně bylo, že byla reakcí na hitlerovské nebezpečí, a režisérka Kateřina Dušková v programu zdůrazňuje, že jde povýtce o „hru politickou“. Nevím, kde však přišla (ona i její zdroje) na charakteristiku „kontroverzního“ dominikánského kazatele Girolama Savonaroly, současníka Michelangelova a Leonardova, jako Hitlera středověku. Každopádně je Savonarola osobnost příliš složitá, aby bylo možné ji uchopit v prostoduchých kategoriích marxistických příruček a (soudě podle hry Země je kulatá) s tak mělkým dramatickým talentem. Myslím, že jde o zjevný dramaturgický omyl Horáckého divadla.
Mnišská šeď převládá v druhé části jihlavské inscenace Země je kulatá FOTO VIKTOR KRONBAUER
V úvodu představení – hýřivou renesanční Florencii konce 15. století charakterizují dobové kostýmy – se ocitáme na karnevalu, postavy se skrývají za maskami. Mnich Mariano na podporu Savonarolova hřímání proti zkaženosti města tvrdí, že blesk uhodivší do kopule chrámu věstí neštěstí, ale bohatý lékárník Manente (Jakub Škrdla) má na to odpověď stejně pohotovou jako placatou: Mějte rozum. Tomu přece nevěříte. Doba se změnila. Zámořské plavby, nová zvířata, noví lidé, nová filosofie, nové obrazy. Nemusíme se obracet k pověrám, konečně žijeme svou dobu tak, jak chceme. Jistě, na konci 15. století byla nositelkou pokrokových idejí buržoazie, proto pronášejí podobná moudra, pod nimiž se prohýbají divadelní prkna, příslušníci této třídy. V několika obměnách tak během představení vyslechneme „renesanční“ pozemšťanské krédo: užívat života plnými doušky. Zbožnost? Podvod, nebo sebeklam, tak tomu muselo jistě být i v případě Savonaroly. A většinou anachronický pláč na falešném hrobě.
Silvio, básník, (Richard Vokůrka) se měl původně plavit s Amerigem Vespuccim a dokazovat kulatost země, ale podlehne neblahému kazatelovu kouzlu a stane se sám mnichem, jeho milovaná Lucciana (Vladimíra Čapková) se provdá za starého bohatého muže. Na herci je proměna jeho postavy patrná pouze převlekem do řeholní kutny. Mnišská šeď převládá v druhé části, pozadí scény vévodí kříž helvetského tvaru, ale v černé barvě. Stoupenci Savonarolových radikálních reforem silně připomínají své předchůdce, husitské radikály z Čech, kteří se objevili nějakých sedmdesát let před nimi, pouze mají na hrudi místo kalicha kříž. Tato hnutí spojuje snaha připodobnit své životy ideálu prvotních dob křesťanství; dal by se jistě hledat okamžik zlomu, kdy se dobré úmysly zvrátily ve svůj protiklad a kdy se, jak říká Chesterton, původně křesťanské ctnosti zbláznily.
V Salacrouově hře není po nějakém hledání stopy, vše je v ní dáno předem. Jakous takous přirozenou dramatičnost v ní zajišťuje shledání a svár Silvia s Luccianou, který vyvrcholí ženiným vstupem do řehole. Savonarola v podání Zdeňka Stejskala je však na konci stejně bezkrevný jako na začátku: a krve se v něm moc nedořežou ani na mučidlech. Po většinu představení jsem měl pocit, že jsem přítomen dotáčkám k vědomostním soutěžím z oboru historie.
A mimochodem: Kdybych chtěl někdy napsat hru proti vegetariánům, určitě nebude o Adolfu Hitlerovi. To bych si celou věc nesmírně ulehčil.
Horácké divadlo, Jihlava – Armand Salacrou: Země je kulatá. Překlad Evženie Janů, úprava a dramaturgie Kateřina Jonášová, režie Kateřina Dušková, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Petr Piňos. Premiéra 14. května 2016. (Psáno z první reprízy 17. května 2016.)
Komentáře k článku: Pláč na falešném hrobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
