Divadelní noviny > Názory – Glosy
Hořící matka
Notre Dame hoří! křičí ze všech koutů. Hned myslím – jaký to vzplál symbol. Hradčany v plamenech? Hrůzná představa – mrknout po ránu na známé panoráma… půl chybí! Stejné je to s Pařížany. Zdejší kamarádka Sylvie Nouaille píše: Je to pro nás šok! Malá vnučka měla před měsícem předtuchu, že brzo ztratí někoho milovaného. My ji uklidňujeme: Co se zničí, znovu povstane jako mytický Fénix. Ona: Máte pravdu, ale jsme v šoku. Je to minulost, přítomnost… Hlava našeho města! S pochroumanou hlavou? Celé tělo trpí!
I pro mě to byl po desetiletí střed světa. Hrál jsem tu, bydlel. Kousek od chrámu Matky Boží jsem navštěvoval báječnou boulangerii, kde naplňovali chřupavou bagetu vším možným, a s opilým korábem Arthura Rimbauda pěl: … s rejnoky, kostrami mořských koníků, já plul jsem za nocí v červenci při měsíci… à Paris! K Notre Dame se vše vztahovalo. Tady jsme před hlavním vchodem bruslili. Pod mohutnými oblouky klenby, kterou protrhla padající věž, jsme každý rok zapalovali svíčku za našeho uprchlého anděla, Sylvinku. Naproti je magistrát s obří galerií.
Když jsem četl v deníku Jana Vladislava o jeho setkání s Janem Čepem v ulici Chanoinesse, kousek od Notre Dame de Paris, v domě, kde bydlel i starý francouzský básník Joachim du Bellay, také jsem zavřel oči a objevila se vzpomínka… Jednou cestou ke chrámu přistupuje mladá černoška „Paris“. Zůstává stát a čte si knihu se vztyčenou rukou. Pevné tělo gazely je plně zaujaté literaturou. Ani se nehne, jen když někdo otevře dveře, vznikne průvan a její tenký šat vylétne jako hedvábný šátek a odhalí pahorky – brože. Dvě věže boží matky. Venkovní krajina mizí. Rozkvétá přírodní džungle. Tanečnice z Moulin Rouge? Vnučka Josephiny Baker? Netrpělivě čekám na další větrný poryv. Přichází matka s pětiletým šikulou. Nezbedný chlapec otvírá a zavírá. Otvírá a zavírá… Vrzy, vrz… Vrzy, vrz… Matka hubuje, já milosrdně, velkoryse odpouštím. Ona si dál čte. Zpozoruji, že nejsem osamocený voyer. Přidávají se další, a aniž bychom se domluvili, losovali, vždy se někdo ochotně obětuje a otevře dveře… a nový vánek vyplní touhy danse érotique… Výdech! Nádech! Výdech! Nádech! Jak přirozené… Výdech! Nádech! Výdech! Nádech… Nechceme, aby uhrančivý moitié striptease skončil… Ale ona si náhle sedá! Aúúúú! Hlava se točí a točit nepřestává.
Dědečkové hrají v parku pétanque. Já se nenasytně toulám. S každým návratem se místní siločáry víc a víc spojují s mým žilním řečištěm a nutí je k pravidelnému okysličování. Město mě lapilo. V knihkupectví, za rohem od naší Dámy, kupuji miniaturu od Pierra Pratta. Jmenuje se Bonne nuit! Pojednává o chlapíkovi, který se vrací unavený z práce domů. Vystoupá k bytečku devadesát šest pater a pomalu odkládá klobouk, sako, boty, opasek, kalhoty, brýle, knihu, zuby… Vše pohladí a špitne: Spinkejte dobře. Pak logicky pokračuje v odkládání. Sundá si levou nohu. Položí ji pod kanape. Pravou nohu vedle ní. Obě něžně pohladí: Dobrá noc, plná odpočinku, vám udělá dobře! Poté sejme hlavu. Položí ji na noční stolek: Dobré sny, hlavičko! Odpojí ručky a i jim s něhou popřeje dobrou noc. Tu hlava na stolku vytřeští oči: Pane, pane, zapomněl jste zhasnout světlo! – Hrůza! Vždyť to si neodpočine! Krásná kniha z oddělení pro dvouleté caparty, budoucí surrealisty.
Na noční pařížské ulici mě zastaví obří černoch: Pane… Pane… jen minutku… Jímá mě úzkost z otrapy. Pane… Pane! naléhá, a tak se zastavím a čekám, co bude. Pane… Pane… je život dobrý? Oddechnu si: Ano, je dobrý! Náramný! – Je dobrý! Život je dobrý! a rozesměje se. Bílou sklovinou rozsvítí potemnělou ulici. Je dobrý! Dobrý! a začíná zpívat. Asi jsem mu něco potvrdil, v něčem ho ujistil.
Matička už má své movité sponzory, a tak můžeme v klidu relaxovat. Tělo si to po těch emocích zaslouží. Vysvlékám se. Odpojuji končetiny… To bude relaxička! I ty Notre Dame de Paris! Bonne nuit!
Komentáře k článku: Hořící matka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jana Koubková
NOTRE DAME…
i mně zatrnulo, jako by se na nás všechny na světě sunulo nějaké špatné proroctví do budoucna… kdo ví?? A já nikdy nezapomenu na těch pár dní v Paříži, kdy jsem pochopitelně nábožně stála uvnitř Notre Dame a překvapivě naslouchala jazzovému koncertu, který se tam zrovna odehrával….
zdraví Jana Koubková.
30.04.2019 (15.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Eva Grüsserová
Notre Dame je monument,
který známe snad všichni. Málokdo neviděl příběh Esmeraldy a Quasimoda v historických kulisách chrámu a málokdo nebyl v Paříži a nezašel alespoň ke katedrále. Katedrála je svědek času, i když bude opravovaná nebo částečně pobořená, na historii to nic nezmění, zůstane hrdinkou příběhů.
Poslední dobou naslouchám spíš zprávám o té hrůze, která čeká Zemi – zavalenou igelity, Zemi plnou otrávených živočichů, o Zemi bez motýlů, včel a ptáků, možná jednou Zemi bez lidí, kteří sice dokázali postavit úžasné katedrály, ale podkopávají všemu živému to nejdražší, co mají.
Omlouvám se za úvahu mimo téma, ale poslední dobou to na mě padá a je mi z toho smutno. Snad po nás nezůstanou jen ty chladné a krásné katedrály, kamenné hrady a ta spousta umělých hmot v Zemi bez života.
30.04.2019 (21.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Zd
Děkuju za krásný článek.
Zd
01.05.2019 (8.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeňka Ždímalová
Děkuju za krásnej blog.
Zd
01.05.2019 (8.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Karel Krňanský
Jirko,
komentáře k tvým blogům nepřipojuji. Vlastně není nikdy co dodat, Vše je řečeno. Platí to i o tom posledním. Ten velice zasáhl moje nitro. Víc než osudem katedrály, spíše tvým člověčenstvím. A tak jsem se rozhodl přeci jen napsat a poděkovat.
Karel Krňanský
06.05.2019 (10.15), , Trvalý odkaz komentáře,