Postdramatično, kam se podíváš
Někdy se to prostě stane. Nad nesporně cennou, ambiciózní a informačně vydatnou knihou se nakupí více otazníků, než by bylo záhodno. Je to i případ Horizontů evropského dramatu, rozměrného sborníku (neboli, jak se dnes korektně říká, „kolektivní monografie“), autorsky obslouženého zejména pracovníky Katedry teorie a kritiky DAMU a redakčně zajištěného hned trojicí editorů: Zuzanou Augustovou, Janem Jiříkem a Danielou Jobertovou.
Většinu knihy tvoří šestice příspěvků, které se zabývají pozicí současné dramatiky (tou jsou zde míněny v zásadě texty vzniklé po roce 1990) v jednotlivých evropských zemích – německojazyčných (Zuzana Augustová), ruskojazyčných (Marcela Magdová), ve Velké Británii (Martina Schlegelová), v Polsku (Jan Jiřík), v Itálii (Kateřina Bohadlová) a v České republice (Vít Pokorný). Příspěvky mají v zásadě analogickou strukturu – líčí nejprve společenský kontext, v němž se současné drama v dané zemi pohybuje, poté kontext divadelně-provozní (intenzita uvádění současných her, míra státní podpory, existence center zaměřených na současnou dramatiku, publikační možnosti dramatických textů atp.), následně se snaží vymezit charakteristické tvůrčí proudy a výrazné dramatiky a v závěru se detailněji věnují analýze vybraných „vrcholných“ textů daného období.
Je asi v přípravě knihy podobného typu evidentní, že výběr pojednávaných zemí je dán spektrem odborníků, kteří jsou k dispozici (i když nepřítomnost francouzské dramatiky vysloveně zaráží) a že se tu objeví texty silnější (Jiřík, Magdová, Schlegelová) i slabší (Augustová, Bohadlová, Pokorný). Všechny kapitoly jsou však strukturovány přehledně a logicky, zájemce o téma se dočká vydatné dávky informací, zkrátka jako úvod do tématu má kniha své nezpochybnitelné kvality. Přesto zde vyvstává několik edičních otázek, které nelze snadno obejít.
První – a pro mě největší – je fakt, že kniha nesoucí podtitul Současný divadelní text mezi dramatickými a postdramatickými tendencemi neobsahuje de facto žádný úvod, který by se se zmíněnými tendencemi pokusil teoreticky vyrovnat. Autoři jednotlivých studií tak do tématu „zabrušují“ individuálně dle svých ambicí a zájmů – výsledkem je jednak zdvojování až „zčtyřování“ některých informací, jednak další rozmlžení už tak dost vágního pojmu „postdramatický“. Do omrzení se tak v knize operuje s „tradičními dramatickými kategoriemi“ (rozkošná je třebas Pokorného věta: Konflikt staví autor na klasickém střetávání protikladných názorů jednotlivých postav), aniž se přesně pojmenuje, které z nich (a nakolik) postdramatické texty skutečně potlačují nebo ignorují. Názorným příkladem je příspěvek italského autora Davida Carnevaliho, který to při zkoumání postavení děje v soudobém dramatu bere až od Aristotela, načež dochází k poznání, že to neracionální a nekauzální v našich životech nemůže být beze zbytku postiženo racionálně a kauzálně vystavěným dějem a že drama nemusí být organizováno na dějovém principu, ale i na principu poetickém – což mi víc než sto let po Strindbergově Hře snů a Sonátě příšer připadá s odpuštěním jako vyrážení otevřených dveří.
Flek dává v tomto ohledu Carnevalimu i tuzemcům ve svém (knihu uzavírajícím) textu „hostující hvězda knihy“ Patrice Pavis, který svou konkrétní analýzu textu Joëla Pommerata otevře třístránkovým, ale mimořádně hutným pojmenováním právě oněch dramatických a postdramatických tendencí. (Je ostatně pozoruhodné, že zatímco v textech českých přispěvatelů je často „progresivně postdramatické“ stavěno proti „tradičně dramatickému“, Pavis vnímá postdramatické divadlo jako fenomén stále více patřící minulosti a otevřeně píše o tom, že je nejvyšší čas překonat nevíru v text a příběh.)
O současném českém dramatu je příspěvek Víta Pokorného. Nejde jen o to, že tam, kde se Pokorný pouští do snahy o globálnější charakteristiku tendencí současné české dramatiky, končí často u sentimentalizujících klišé typu: kriticky nahlédli současnou hrozbu podlehnutí mediální lacinosti, ústící do následné myšlenkové a citové vyprahlosti našich životů. Pokud lze ale jisté výhrady k jiným textům aspoň částečně překonat poukazem na jejich informativní hodnotu a zaplnění „bílých míst“, nabízí se u Pokorného otázka, zda je nám zapotřebí podobně sumarizujícího textu o tématu už několikanásobně zpracovaném, obzvláště ve světle nedávno vydané (obdobně pozitivisticky popisné) monografie Lenky Jungmannové o českém dramatu po roce 1989 Příběhy obyčejných šílenství.
Lenka Jungmannová má navíc v knize rovněž (anglicky psaný a zahraničnímu publiku určený) příspěvek zabývající se současným českým dramatem, což mě oslím můstkem přivádí k třetí ediční otázce. Týká se závěrečné čtvrtiny knihy, již tvoří anglicky psané příspěvky ze sympozia, které k tématu knihy uspořádala KTK v roce 2015. Je to k jinak zřetelně koncepčně pojatým předchozím kapitolám hodně neorganický přílepek (včetně tematického zdvojování textů Jungmannové a Pokorného či Jiříka a Piotra Olkusze o polském divadle), který si dokážu vysvětlit jen tím, že se vydání konferenčního sborníku takto vzalo takříkajíc při jednom. Navíc si nemohu pomoct – kdyby se KTK rozhodlo vydat celou publikaci v angličtině, neřeknu ani popel, ale u takto laděného informatoria pro tuzemské publikum mi přijde nechat čtvrtinu knihy v angličtině jako zbytečná frajeřina/pohodlnost (vyberte si dle svého vkusu), zbytečně zužující už tak nevelký okruh zájemců o podobné čtení.
Obligátní závěr recenze v duchu při všech výhradách jde stále o… si vnímavý čtenář jistě zvládne doplnit sám. Já přidám jen protivně zkratkovité uznání grafické úpravě Ondřeje Gerika.
Zuzana Augustová, Jan Jiřík, Daniela Jobertová (eds.): Horizonty evropského dramatu. Současný divadelní text mezi dramatickými a postdramatickými tendencemi. Nakladatelství AMU Praha, 2017, 331 stran.
Komentáře k článku: Postdramatično, kam se podíváš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
