Raději umřít
Sejde se skupina sedmi vztahově různě propojených lidí na oslavu narozenin jednoho (jedné) z nich. Jsou v uzavřeném bytě, respektive pokoji. Za okny se ozve střelba. Vchází voják a říká, že jako odvetu za zabití svého druha (vojáka cizí, okupační armády) zabije dva ze společnosti. Ať do hodiny aktéři sami rozhodnou, koho vyberou. A odejde. Neznám modelovější situaci. Možná jako úkol pro začínající scenáristy by to mohlo být zajímavé cvičení. Co ale s tím na jevišti (či ve filmu)?
Hostina dravců – konfekčně šedá, nebo sugestivní inscenace? FOTO JAKUB JÍRA
Vcelku očekávatelně se tak odvíjí osobní drama každé z postav, na povrch vyplývají nečekané (milostné) vztahy, někdo se ukáže jako zbabělec, jiný cynik a další jako hrdina (hrdinka). A ve finále se rozklížená společnost dozví… Nebudu prozrazovat konec, ale takovýchto situací a různých řešení si každý z nás dokáže vymyslet „neúrekom“. Pokud se autor rozhodne tento model použít, musí mít v rukávu nějaké eso (nebo aspoň žolíka). V Brně ale nemají ani jednu vysokou kartu (natož žolíka). Přesto si na tento model – tedy černou komedii Hostina dravců – troufli. Přecenili vše – předlohu (přinejmenším dramatizaci), schopnosti režiséra, výtvarníků i většiny herců.
Příběh se odehrává ve fašisty okupované Francii v době druhé světové války. Historické pozadí je však – aspoň v Brně – jen záminkou pro určení pravidel vzniklé situace. Záleží na režisérovi a hercích, co danými charaktery a lidskými mikrodramaty (a celou inscenací) chtějí sdělit. Těžko totiž uvěřit, že jde o reálnou situaci a realistické postavy. I ty jsou totiž jen autorem chladně „vytesanými“ modely (slaboch, cynik, hlupák, zrádce, naivka, hrdinka…), které s živými figurami mají pramálo společného. Snad by se po vzoru Dvanácti rozhněvaných mužů mohla situace analyzovat a nahlédnout do hlubin rozhodování lidí v mezních situacích. To se však neděje. Snad by se dala s jistou licencí vytvořit hororová situace Deseti malých černoušků. Ani to se neděje. Spíš sledujeme jakousi společenskou konverzačku typu Takové normální rodinky, kde jde především o to, jak bude intelektuálně nenáročný, konfekční děj zahrán a jak jaká pointa vyjde. Vždyť všichni víme, že jde o hru a že i německý major libující si v antice je pitomost vhodná jen do umělého světa hry.
Na premiéře však byl text herci podáván zcela vážně a navíc v příšerných šaržích a banálních výstupech vrcholících neuvěřitelně nešikovně podanou rvačkou dvou postav. Většinou byl ale text především oddeklamován, za neustálého popocházení, postávání a posedávání, bez toho, aby se herci do svých postav „obuli“ a svými výkony diváka strhli. Čestnou výjimku tvoří snad jen Pavel Doucek v roli cynického Vincenta a posila souboru Petr Kubes jako německý major Kaubach. Ovšem to by musel režisér od nich nějaké emoce, stylizace, nadsázku nebo třeba i důsledný civil chtít. Obávám se, že právě odtud se odvíjí rozpačitý, rozplizlý, rozostřený výsledek. Krejčí textu a jeho dobovému ukotvení nemístně věří a je zřejmě přesvědčen, že jej stačí bez razantních vstupů a přístupů přenést na jeviště. Vůbec se nepokouší situace nějak problematizovat, posouvat do jiných sfér, dynamizovat. Groteska, černý humor, nabízející se styl filmů noir či výsměšná tarantinovsko-rodriguezovská estetika jsou mu zcela vzdáleny.
A když ani scéna či kostýmy nenabízejí výtvarně výrazné řešení, je výsledkem usedlé, šedé, konfekční představení. Proč dnes a takto toto téma a tento text, zůstává záhadou. To už raději Pytlákovu schovanku.
Hodnocení: 1½
Viz také recenze Milana Uhdeho Když jde o život… (hodnocení 3,5)
Národní divadlo v Brně – Mahenova činohra: Vahé Katcha, Julien Sibre: Hostina dravců. Překlad Alexandr Jerie. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 31. října 2014.
Komentáře k článku: Raději umřít
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
