Když jde o život…
…je dovoleno všecko. Tak zní jedna z filozofujících maxim ve hře, kterou napsal Julien Sibre podle novely francouzského autora arménského původu Vahého Katchy. Jako druhý titul sezony Hostinu dravců uvedla Mahenova činohra v režii Ivana Krejčího a v překladu Alexandra Jerieho.
Hostina dravců – konfekčně šedá, nebo sugestivní inscenace? FOTO JAKUB JÍRA
Hrdinové hry ilustrují zmíněný citát drasticky. Sešli se sice k domácí oslavě hostitelčiných třicátých narozenin, ale pohodu úspěšně nastolenou navzdory atmosféře okupované Paříže a válečné bídě naruší pouliční atentát na dva německé důstojníky, za jejichž smrt vyžaduje německý major rukojmí po dvou osobách ze všech bytů v domě. Hrdinům jako zákazník hostitelčina manžela-knihkupce „laskavě“ uloží, aby si dvojici obětí ze svého středu vybrali během dvou hodin sami. Odsoudí je tím ke konfliktu, na němž spočívá celá hra. Jeho strůjce je nelítostně hravý sadista.
Hra hrdiny namíchala pestře. Někdo z nich se až příliš hladce přizpůsobil okupačním poměrům, někdo se jen snažil nenarazit, mezi nimi je však i válečný invalida nebo skeptický filozof, piják a hořce ironický komentátor, ba dokonce členka hnutí odporu. Děj všechny podrobil kruté prověrce: pokoušejí se ze situace vyklouznout, někteří činně, někteří pokusům víceméně trpně přihlížejí. Pokusy jsou čím dál zoufalejší, ale také nesmyslnější, trapnější a směšnější. Čím dál hlouběji ponižují své aktivní i pasivní účastníky a vyvolávají v divácích smích kontrapunktovaný dotěrným pomyšlením, jak by se v takové situaci zachovali sami.
Hostina dravců patří k takzvaným dobře napsaným hrám. Vyžaduje odhlédnout například od psychologicky motivované pochybnosti, jak se sedm lidí, kteří se tak ostře odlišně vztahují k okupaci, dokáže scházet a přátelsky se spolu bavit. Autor si přál podrobit opékání na pomalém ohni nejrůznější lidské typy. Proto jim také nedopřál ani stín brzkého poznání, které se částečně nabízí: že totiž sošně a strojově působící německý major nebude přístupný žádné intervenci. Jeho záměr pohrávat si s lidmi jako kočka s myší je součástí autorského plánu: hrdinové se mají postupně připravovat o poslední zbytky důstojnosti.
Nikdo se nechce bezvýhradně obětovat. Oběť nakonec podstoupí očekávaný, avšak nikdy nedorazivší židovský host Max, který cestou na oslavu pochopil situaci a přihlásil se jako pachatel atentátu, s nímž neměl nic společného. Na scénu přinese major balíček s jeho dárkem. Z hostitelčiny reakce lze soudit, že Max mohl být dalším „více než ctitelem“. Chytrý až chytrácký koncept hry tak umožnil vyhnout se velmi nesnadné bližší motivaci Maxova dramaticky významného činu. Zachráněná sedma sice prodělala drtivě šokující zážitek, ale inscenace jí přesto ukládá překonat váhání, navázat na přerušenou oslavu, pustit se do svátečního dortu a podílet se na ironicky posměšném finále party provázeném reprodukovaným zpěvem Marseillaisy.
Režisér Ivan Krejčí ukázněně respektoval realistický styl hry a neobyčejně pozorně se mu podřídil. Mezi třemi béžovými stěnami měšťanského pokoje a sedmi okny – pěti na horizontu a dvěma po stranách, jejichž skla polepená novinovým papírem zdařile vystihují dobu děje i hermetičnost situace – vybudoval scénograf Milan David za pomoci jednoduchého pokojového vybavení prostor, ve kterém dostali hlavní slovo herci a dobře příležitosti využili.
Martin Sláma jako knihkupec Victor Pélissier představoval typ slušného člověka, který se všemu přizpůsobí. Podal jej ve vší přesvědčivé složitosti. Magdaléna Tkačíková znamenitě ztělesnila jeho roztomilou a ve styku s muži hodně přítulnou paní Sophii, ochotnou vzdát se ženské cti za naději na majorovo obměkčení. Petr Halberstadt charakterizoval bohatého a chlapáckého kolaboranta Andrého Lequedeka velmi věrojatně a stejně jako ostatní se vystřihal plochého karikování. Martin Siničák v postavě slepého Pierra zpřístupnil oba póly jeho osobnosti: hrdost na válečnou službu a utrpěné zranění i neodbytnou touhu přežít i přesto, že z toho vyplývá smrtelné ohrožení někoho z bližních. Pavel Doucek propůjčil Vincentovi hořkost a nadhled, jako by se ho situace téměř netýkala. Roman Nevěčný v roli doktora Pagnona zobrazil lékaře schopného učinit pod tlakem cokoli, třeba zkusit vlákat do situace nezasvěcené známé-pacienty, a přitom si ve vlastních očích udržovat zdání seriózního občana. Hana Tomáš Briešťanská, nová a cenná posila souboru, splnila těžký úkol přesvědčit o tom, že ilegální aktivistka ústrojně zapadá do společnosti lidí, kteří jí její angažmá vehementně vyčtou, jakmile vyjde najevo. Autor jí vyšel vstříc tím, že její postavu sepjal intimním poměrem s Pierrem, přivodil tím žárlivé pocity jeho tajné milence Sophii a vzájemné vztahy psychologicky zahustil. Hostující Petr Kubes obdařil německého majora Kaubacha nepřístupností, která přispěla k dojmu, že jeho francouzští protihráči přicházejí o důstojnost zaslepeně, marně a zbytečně.
Přiznávám, že určité pochybnosti o hře jsem domýšlel až doma a nejsem si jimi navíc úplně jist. Svědčí to o sugestivitě, s jakou si inscenace získává obecenstvo.
Hodnocení: 3,5
Viz také recenze Vladimíra Hulce Raději umřít (hodnocení 1,5)
Národní divadlo v Brně – Mahenova činohra: Vahé Katcha, Julien Sibre: Hostina dravců. Překlad Alexandr Jerie. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 31. října 2014.
Komentáře k článku: Když jde o život…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
