Hra jako (nudné) vyprávění
Vzpomínky nejsou ideální látkou pro divadlo. Zkušený režisér (a herec) Jan Kačer, autor hry Svatba pozdního léta, kterou uvedl Činoherní klub v režii Ladislava Smočka, to jistě ví, a dokonce přiznává: Proč napsat hru? Nemám dramatickou zápletku. A přece vnímám a vidím svět denně jako sopku, která nespí a čeká a vybuchne, a to dnes a zítra a včera a hned teď. To neviditelné „sopečné“ napětí se Kačer pokusil vtělit do svého autorského debutu na scéně, jejíž legendární éru v šedesátých letech spoluvytvářel, což v době, kdy Činoherní klub dovršil padesáté jubileum, má jistě také symbolický význam.
Svatební panoptikum, které se bere vážně… FOTO IVAN PROKOP
Hra Svatba pozdního léta vyšla jako součást programu k inscenaci. Hned v jejím záhlaví čteme: Děje se v hale venkovského hotýlku. Dnes. Ovšem živé současnosti v textu, ale ani scéně Karla Glogra, nenasvědčuje vůbec nic. Jazyk hry je zvláštně anachronický: Už to nebyla malá holčička, ale plná bytost. Lehká konverzace se vede skrze otřepaná a dávno neužívaná „vtipná“ úsloví: Nebejt ženskejch, tak dodneška lezete po stromech a živíte se šiškama. Autor se v narážkách odkazuje ke konkrétním dílům nebo časovým obdobím (Švankmajerův film Spiklenci slasti, normalizační hit Táto, kup mi brášku) a postavy jako přímí účastníci vzpomínají na věci, které by pro ně z logiky děje byly časově nedostupné (Radokova inscenace). Kačerovo dnes bylo přinejmenším před dvaceti lety. Dramaturgie a režie s těmito momenty, které dávají textu a posléze také inscenaci odér prošlého zboží, nijak nepracují, ani je neberou do hry.
Kačer své úvahy, reminiscence, postřehy a hlavně sentimenty „zavěsil“ na anekdotickou zápletku také již staršího (feydeauovského nebo spíš šamberkovského) komediálního střihu: dcera se během vlastní svatby dozví, že svědek je její otec, který se před lety jedinkrát vyspal s její matkou, slavnou herečkou. Dokonce nechybí vousatý vtip, jak odešel pro noviny a vrátil se po pětadvaceti letech. A ty noviny jako předmět doličný třímá hříšník v ruce. Specifické divadelní prostředí (novomanželka a rodiče ženicha jsou herci) a s ním spojená přecitlivělost či histriónství zřejmě měly být zdrojem nadsázky a sebeironie, či dokonce (citace pasáží z Gogolovy Ženitby) metaforických přesahů. Nic z toho, bohužel, v inscenaci Ladislava Smočka nefunguje.
Režie na banálně vypravené scéně (pohovka, křeslo se stolečkem, stolek pro oddávající a vstupní dveře) zvolila podivně vyprázdněná, statická aranžmá, která řídkému textu neprospívají. Herci nepřidali v interpretaci schematických postav nic, co by je zlidšťovalo a dávalo jejich jednání nějakou stopu smysluplného vnitřního života, s výjimkou charismatického Jana Kačera, který hraje Honzu – majitele omšelého venkovského hotýlku, ženichova otce a také trochu sama sebe. Zuzana Bydžovská se v roli herecké hvězdy uchyluje k osvědčenému sebedojímavému afektu, Pavel Kikinčuk jako znovunalezený milenec a otec Jiří se stylizuje do polohy roztržitého šantaly a korunu nevyslovené trapnosti nasazují opilecké výstupy oddávající právničky Pavlíny v podání Nely Boudové. Mladý pár (Zuzana Stavná a Václav Šanda) se ocitl v prapodivném panoptiku, jehož povrchní řeči a city inscenace bere smrtelně vážně.
Svatba pozdního léta se evidentně míjí s publikem. Zdvořilý potlesk nelze přeslechnout. Je velká škoda, že dramaturgie Činoherního klubu neuměla Jana Kačera přesvědčit, aby se vzdal svého snu, a nabídnout mu lepší příležitost k návratu.
Činoherní klub – Jan Kačer: Svatba pozdního léta (Variace na písmeno G). Režie Ladislav Smoček, dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka, scéna Karel Glogr, kostýmy Ladislava Koukalová. Premiéra 19. února 2016. (Psáno z reprízy 2. března 2016.)
Komentáře k článku: Hra jako (nudné) vyprávění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
