Hra na Kouzelnou flétnu
Nejpůsobivější na mezinárodně uznávaném nastudování Mozartovy Kouzelné flétny v úpravě a režii Petera Brooka mi přišlo setkání s brookovským prostorem, vzdušným, oduševnělým, hravým. Bambusové tyče, ať už tvoří labyrint, ať animované herci, patří k znakům Brookova divadla, podobně je využil i v Mozartově Donu Giovannim stejně jako černošské herce Williama Nadylama a Abdoua Ouologuema: usměvaví, laskaví, pomáhají, organizují, provázejí, vlastně tvoří antický chór, ale také na jevišti neustále přítomný princip deus ex machina. Divadelní svět Petera Brooka je decentní, jemný, symbolický, přátelský, lidský, nic nevnucuje, nic nenařizuje, ničím se neohání, vlídně hovoří a ukazuje. Je prchavým zastavením na jednom konkrétním místě této planety, z něhož ji v tušených kontextech celou přehlédneme.
Adrian Strooper v roli Tamina
FOTO BM PALARON
Kouzelná flétna, stejně jako veškeré Brookovo divadlo, deklaruje absolutní svobodu jednání a myšlení, aktéři, nelze napsat jen pěvci nebo herci, to je příliš úzké a technicistní, se pohybují volně a obřadně v jednoduchých aranžmá, hrají si s postavami, deklarují jejich funkci v příběhu a provádějí je situacemi – jinak řečeno, nejsou postavami svázáni, což by tu bylo příliš nesvobodné. Nikdo nikam nespěchá, je čas všechno promyslet, procítit, užít, nikdo se nežene za zbytečnostmi spotřební civilizace, mezi které v opeře tak trochu můžeme počítat světové primadony a vysoká cé. Každý tu vystačí skoro s ničím, osvobozen od předmětů, jimiž se obklopujeme jen proto, aby nás zbavily svobody, osvobozen od nezbytnosti prosazovat se, bojovat.
Osvobodit se v devadesáti minutách jevištní hry, na kterou Brook seškrtal tříhodinovou Mozartovu partituru, ovšem znamená oprostit se od běžného a naučeného, a to se ukázalo opět největším problémem Brookových setkání s operou. Brooka odpuzuje mašinérie operního divadla a ve všech čtyřech případech (předtím Carmen, Péleas a Giovanni) se jí programově bránil, jenže kde vzít adekvátní interprety? Ani Brookovi pěvci nedokážou úplně vystoupit z operních zvyklostí a působí na jevišti chvílemi až amatérsky snahou jen naučeně splnit, co by mělo být v Brookově divadle přirozenou existencí člověka na scéně.
Brook také pravidelně ve svých operních projektech škrtá sbory, jenže tím rezignuje na podstatnou součást operního vyjadřování. Kouzelnou flétnu dokonce doprovází jen klavírista a spoluvytváří tichou kontemplaci hry, ale Mozartovu barvitou hudbu redukuje na úroveň klavírních zkoušek – kritikové na to žehrali už při pařížské premiéře podle mého právem.
Brookova Kouzelná flétna je zjednodušená prakticky jen na dvojí lovestory, lyrickou Tamina a Paminy, které Adrian Strooper a Jeanne Zaepffel zpívali skoro neoperně, a komickou Papagena (pěvecky myslím nejlepší Thomas Dolié) a Papageny (Dima Bawag). Sarastro (Luc Bertin-Hugault) je tu jen moudrým protipólem hysterické Královny noci (Malia Bendi-Merad), které v úpravě Brook neškrtl postavu Monostata (Raphael Brémard) asi jen proto, aby v páchání okázalého a tím směšného zla nezůstala sama.
Brookova vize opery už zůstává stranou současného pohybu v operním divadle, hlavní premisy jeho divadla však zůstávají velmi inspirativní – těmi, nikoli interpretací Mozarta, je Brookova inscenace Kouzelné flétny působivá. Setkání s inscenací lze připsat festivalu Divadelní svět k dobru.
Komentáře k článku: Hra na Kouzelnou flétnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
