Hra na Vodáky
Jedním z kladů OST-RA-VARu bývá čerstvá reflexe představení, kterou mají účastníci k dispozici hned druhý den zrána ve Zpravodaji. Je to užitečná praxe, která už jinak téměř vymizela, ač kdysi patřila k profesi: například Jaroslav Marvan vděčně vzpomíná, jak po noční oslavě premiéry vždy dopoledne napjatě čekali na druhé vydání Českého slova, aby se dozvěděli, co na to Vodák (ač mu přezdívali „Krvavý Jindřich“, velmi ho cenili).
Totéž v „malém“ mohli i letos zažívat účastníci OST-RA-VARu a na seminářích bylo lze z těchto čerstvých reflexí i čerstvě citovat. A tady vidím, vzhledem k úrovni letošního Zpravodaje, kámen úrazu.
Je Vyrozumění z Komorní scény Aréna aktuální inscenace, nebo konzerva? FOTO ROMAN POLÁŠEK
Mimochodem – nechápu klíč k výběru redaktorů. Kdo a podle jakých kritérií sestavuje redakci? Některé školy a katedry, ač jejich studenti festival řadu let navštěvují, zůstávají v poslední době jaksi mimo. Zatímco už téměř pravidlem se tu stává, že „mládež vede Brno“. Ale k věci.
Chápu, že psát ad hoc po představení je práce nevděčná (sám jsem tu torturu kdysi zakusil) a nelze na ni klást měřítka studie. Dokážu tedy pochopit i nepochopitelně krkolomná souvětí, jimiž se redaktoři právě letos opakovaně vyhýbali povinnosti charakterizovat například kvalitní herectví Arény, jež se prý nemusí zdlouhavě představovat (?), zvláště když tyto osobnostní kolority doplňuje ústřední prvek inscenace – trojice gaučů barev černé, bílé a našedlé, k nimž se jednak párují kostýmy trojice přátel, a kolem a na nichž se rozehrává choreografie posedávání postav v závislosti na konkrétní jedné šarvátce spolu s jejich stanovisky k ní, jelikož jedné postavě nemůže náležet pouze jediné hledisko na všechny problémy (Zpravodaj č. 2, Barbora Havlová o Obrazu, zvýraznil vj).
Jestliže ale napíše autorka (v tomto případě Barbora Kašparová) o Štěpánkově Vyrozumění, že inscenace nepostrádá tempo, režijní nápad, propracované motivace postav, soustředěné herecké výkony ani humor, a herecké kvality souboru jsou pro ni mimo diskusi, takže prostor pro jejich velebení přenechává semináři (sic!), a jestliže pak náhle zničehonic z chumlu těchto chvál vystřelí závěr, že v Aréně se nám nabízí spíš Havlova filosofie zavařená v konzervě a že detailně propracované inscenaci chybí přesah do současnosti (Zpravodaj č. 4), pak takový kategorický soud, protiřečící pozitivnímu přijetí inscenace, přirozeně vzbudí mou zvědavost. Zajímá mě zcela upřímně, z jakého asi argumentačního i pocitového zázemí takový ničím nedoložený výstřel od boku autorka vyvodila. Zvláště když i v redakčním úvodníku se obdobně dočítám, že dialogy mají solidní základ v dramaturgickém výkladu, ale celek se automaticky nespojuje se světem za zdmi divadla (Jiřina Hofmanová). To už skoro vypadá na redakční názor. Vida! Čtu tady hned dva soudy o inscenaci, jež podle většinového mínění místních i přespolních diváků a kritiků (a to i na semináři) vykazuje pravý opak – mluví k dnešku tak, že řada zejména mladších diváků nevěří, že jde o šedesát let starý text. Mám rád menšinové názory. A tak mám i naději, že mi jejich pozadí, jež se třeba ve spěchu do textu nevešlo, někdo z redakce odhalí alespoň na rozborovém semináři (protože se redaktoři věnují i reflexi debat, což je správné, předpokládám, že jsou přítomni). Proto zmíněné výroky na semináři výslovně cituji a těším se na jejich obhajobu a tím i na smysluplnou debatu (jaká byla alespoň zčásti nad stejně argumentů prostým odsudkem Prezydenta Krokadýlů Staré arény ve stejném čísle Zpravodaje). Chyba lávky, redaktorky mlčí jak zařezané a neargumentovaný názor tím zůstává v rovině plácnutí do vody. Škoda!
///
Více o letošním OST-RA-VARu na i-DN zde:
OST-RA-VAR 2017: Smrt velké činohry?
Komentáře k článku: Hra na Vodáky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiřina Hofmanová
Vážený pane Juste,
dovolila bych si reagovat na dvě Vámi zmíněné věci. Nejprve na tu u níž se dá problém vystihnout věcně, tedy na problém výběru redaktorů/ek. Při výběru letošní redakce jsem dostala od NDM volnou ruku poté, co jsme se shodli na základní koncepci zpravodaje a počtu redaktorů/ek. Prvním mým krokem bylo to, že na všechny divadelně-teoretické katedry spolu s pozvánkou na festival putovala také výzva k účasti na zpravodaji. Právě kvůli tomu, aby se tam stejně jako předpředloni nesešlo v podstatě jenom Brno. A rovněž jsem hned na začátku vybrala účastnici z naší katedry a zároveň zástupkyni šéfredaktorky Barboru Kašparovou, protože jsem zvyklá s ní spolupracovat a spolupracuji s ní ráda. Na zbytek míst jsem počítala, a krásně to vycházelo, po jednom člověku z následujících – FF UK, KTK DAMU, VŠMU, UPOL. V termínu, který jsem uvedla ve výzvě jako konečný, nereagoval nikdo ani z vyučujících ani ze studentů. Takže jsem zvolila o něco méně oficiální kanály, opět směrem ke všem katedrám. Po tomto snažení se mi ozvaly: z FF UK jedna studentka, kterou jsem do redakce přijala; z VŠMU dvě studentky, z nichž jednu jsem do redakce přijala; z KTK jedna studentka, kterou jsem do redakce vzala; z UPOLu přišel jeden tip, u něhož jsem se rozhodla, že se mi do redakce nehodí. Místo posledního jsem tedy vzala Barboru Havlovou, opět protože ji znám a vím, co od ní mohu čekat. První větší zádrhel nastal, když mi v noci ze soboty na neděli těsně před festivalem vybranou studentku z FF UK odvezli do nemocnice. Začala jsem tedy hned shánět náhradu. Nejprve jsem se snažila sehnat druhou slečnu z VŠMU, což se nepodařilo, ale přes pár dalších tipů jsem se dostala k Maxi Sobkovi, který nakonec redakci doplnil.
Tolik tedy k tomu, jak probíhalo skládání redakce. I já sama bych tam ráda viděla o jedno Brno méně a o další dvě katedry více, ale bohužel. Vzhledem k tomu, kolik lidí na výzvu reagovalo, jsem neměla zase tak velkou možnost výběru. Uznávám tedy bez mučení, že nároky samozřejmě mohly být vyšší, kdyby bylo na koho je uplatňovat.
A teď k věci druhé, u níž bohužel podpora argumentů bude zřejmě scházet, ač je zcela oprávněně vyžadujete. Zjistila jsem totiž, že u inscenace Vyrozumění i Prezydenta Krokadýlů se ve svém názoru dostávám k něčemu, co se velmi těžko jednak vyjadřuje, natož podporuje argumentací, jelikož se jedná o věc zcela subjektivní. Ani jedna z inscenací, ač nemám téměř žádných výhrad k jejich jevištním kvalitám, se nedotkla mé životní reality, nijak neobohatila můj pohled na svět. Sama do teď pátrám, proč tomu tak může být. U Vyrozumění si přesně vybavuji ten moment, kdy jsem cca 10 minut před koncem představení zjistila, že Josef Kaluža právě dohrál krásný dramatický oblouk (zde spíše spirálu), což byl velmi dobrý dojem. Následovala v mém nitru otázka, o čem tedy pro mne Aréna hrála. A odpověď jsem nenašla. Ano, mohu si do inscenace vmyslet bezpočet věcí a téma pohybů hierarchií a byrokracie zřejmě bude věčné, ale není tu nic, co by mě okamžitě uhodilo jako to pro mě důležité a jasné. I proto velmi souzním s pro Vás skokovou recenzí slečny Kašparové. Proti inscenačnímu tvaru z estetických ani divadelních hledisek námitky nemám, ale nemůžu v sobě zapřít ten pocit, že mi něco schází. V podstatě stejná situace je u Prezydenta Krokadýlů.
Samozřejmě nehodlám nikomu upírat to, co pro něj v těchto inscenacích bylo důležité, a v případě Vyrozumění jsem se i několika lidí ptala, co s nimi rezonovalo. Závidím jim totiž, že pro ně tato technicky nesporně povedená inscenace má i tu přidanou hodnotu.
Nepředpokládám, že Vás odpověď, především v druhé části, uspokojí. Ale když se v tištěném periodiku dožadujete zodpovězení, tak nabízím to nejlepší, jaké sama za sebe mám.
08.01.2018 (11.07), , Trvalý odkaz komentáře,