Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza Zprávy

    Hra o kožich Marka Ravenhilla

    Centrum současné dramatiky letos popáté udělí cenu za nejlepší českou divadelní inscenaci nového dramatického textu. Za rok 2014 bylo z více než 80 premiér v českých divadlech nominováno 10 inscenací. Vítěz bude vyhlášen ve čtvrtek 14. května 2015 v Divadle DISK. Předávání se opět osobně zúčastní britský dramatik Mark Ravenhill. Cenou pro vítěze je „kožich Marka Ravenhilla“, který pro letošní ročník zhotovila režisérka a výtvarnice Kamila Polívková. Součástí slavnostního večera bude hostování brněnského HaDivadla s inscenací Vyhnání Gerty Schnirch (Kateřina Tučková, Marián Amsler), která jakožto dramatizace nemůže být nominována na Cenu Marka Ravenhilla, nicméně je inspirativním počinem v oblasti inscenování současných českých autorů.

    Vyhnání Gerty Schnirch

    Sára Venclovská jako Gerta Schnirch FOTO JAKUB JÍRA

    Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Novým textem se rozumí takový text, který vznikl v období 10-ti let před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal. Projekt Centrum současné dramatiky, v rámci něhož je cena udílena, založilo pod záštitou Václava Havla v roce 2010 Divadlo LETÍ.

    V předchozích ročnících získaly Cenu Marka Ravenhilla inscenace Divadla Petra Bezruče Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara, inscenace Komorní scény Aréna S nadějí, i bez ní v režii Ivana Krejčího, inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem Hamlet je mrtev. Bez tíže v režii Davida Šiktance a inscenace Pražského komorního divadla Černé panny v režii Dušana D. Pařízka.

    Mark Ravenhill. FOTO archiv

    Mark Ravenhill. FOTO ARCHIV

    Nominované inscenace na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2014:

    * Viliam Klimáček: Maso

    A studio Rubín, režie: Jan Frič

    „Konečně jedna učesaná“, chtělo by se parafrázovat známý pohádkový výrok. Jinak řečeno dobrý nápad, který tandem Klimáček-Frič dotáhl do zdárného konce textově i inscenačně a který výborně zapadl do mozaiky inscenačních miniatur dramaturgie a poetiky současného A studia Rubín. Narozdíl od projektů, které s mediálně i grantově atraktivními politicky nekorektními tématy „tlačí na pilu“, vyznívá téma války generací o přežití v tržně nehostinném světě tak nějak přirozeně, až z toho i přes všechny ty srandičky mrazí. (Martina Černá)

    * Stephen Beresford: Poslední z Haussmanů

    Divadlo na Vinohradech, režie: Petr Kracik

    Současná dramatika na velkém jevišti, anarchismus a rebelie na prknech přední pražské měšťanské scény, debut v Česku nepříliš známého autora již po roce v regulérní inscenaci – ne, to není oxymoron. V Divadle na Vinohradech ukázali, že velká činohra nemusí být vždy jen klasika, byť je Stephen Beresford nazýván anglickým Čechovem. Pohotově nasazená novinka spojuje brilantní text s brilantními hereckými výkony „jméno nejméno“. Co víc si pro nominaci na cenu za inscenaci současné dramatiky přát, i když – dle blížící se derniéry soudíc a i přes velmi jemně dávkovanou provokaci – symbióza inscenace s příliš početným segmentem vinohradského publika nenastala. (Martina Černá)

    * Roland Schimmelpfennig: Létající dítě

    Buranteatr, režie: Mikoláš Tyc

    Inscenovat v českých zemích Schimmelpfenniga jistě není nic dramaturgicky objevného, ale přístup k jeho inscenování je velmi různorodý. Inscenace Buranteatru (která byla českou premiérou tohoto Schimmeplfennigova textu z roku 2012) je silná především v tom, že nechá naplno zaznít Schimmelpfennigův text; nikterak ho neilustruje, situace jsou rozehrávány s citem a přesností. Létající dítě je tedy nominováno zejména za režijně-dramaturgické zpracování, které – podpořeno výbornými hereckými výkony – jasně zprostředkovává a vybarvuje Schimmelpfennigův svět. (Vladimír Čepek)

    * Miloš Orson Štědroň: Velvet Havel

    Divadlo Na zábradlí, režie: Jan Frič

    Inscenace je pozoruhodná inteligentním humorem, odstupem a schopností ryze současně nahlížet naši nedávnou minulost skrze osobnost bývalého prezidenta. Mimořádnou devízou je také původní hudba a mimořádné herecké výkony. Práce tvůrčího tandemu Frič – Orson Štědroň v této inscenaci dosáhl svého nejvýraznějšího úspěchu, který stojí na energii čiré tvůrčí autorské práce. (Jan Žůrek)

    * Esteve Soler, Martina Schlegelová, Marie Špalová: Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii

    Divadlo LETÍ, režie: Martina Schlegelová, Marián Amsler, Ivan Buraj, Sláva Daubnerová, Natália Deáková, Daniel Špinar, Janek Růžička, Jana Špalová

    Formálně i obsahově komplikovaná dramatická předloha Esteva Solera se svým naddimenzovaným rozsahem a kaleidoskopickým roztříštěním na sled vzájemně spolu nesouvisejících výstupů, scén, obrazů či výjevů radikálně vzpouzí snadnému inscenačnímu uchopení. Divadlu Letí se v multifunkčním kulturním prostoru DOX podařilo takřka dokonale zpracovat tuto emotivní mozaiku o materiálním (ale především citovém) úpadku civilizace, přičemž ji s režijně – dramaturgickou rafinovaností dala rámec interaktivní hry, ve které si divák sám volí svou cestu labyrintem více než dvacítky obrazů Solerovy trilogie. Roztříštěnost se tak sceluje v metaforickém sdělení, že sebevědomá představa současné euroamerické civilizace o absolutní svobodě volby povede ke katastrofě, pokud se v naší mravní a konzumní odpoutanosti budeme vyhýbat zodpovědnosti. Za druhé lidi, za přírodu, za svět jakožto celek. Za použití různých forem klasického činoherního divadla, loutkového divadla, rozhlasu, výtvarné instalace a divadelní performance vznikla inscenace, která svou sytostí a suverénností ve výrazu a myšlence patří k ojedinělým počinům v současném českém divadle. (Vít Pokorný)

    * Karel Steigerwald: Cena facky

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště, režie: Břetislav Rychlík

    Karel Steigerwald v Ceně facky zkoumá residua bolestí totalitní doby v dnešní společnosti – ovšem sdělením, ač by se to mohlo zprvu zdát, není pouhé konstatování, že komunisté byli svině, vztahy jsou komplikovanější a problematika složitější. A ač vychází z konkrétní kauzy Aloise Grebeníčka, přesahuje do podstatně obecnějších témat. Vedle toho nabízí hra (a s ní i podařená Rychlíkova inscenace) výstředně opulentní formu „cimbálmuzikálu“, pohrává si s prvky nejrůznějších stylů včetně lidových her a půvabně střídá vážnost osudové tragédie s ustavičným (sebe)parodizováním a trivializováním. Hradišťské divadlo navíc dodává herecky i pěvecky disponovaný soubor a mrazivou autenticitu města, o které v celém příběhu také běží. (Michal Zahálka)

    * Milan Šotek: Fraška á la krab (Krabaret)

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště ve spolupráci s Divadlem LETÍ, režie: Martina Schlegelová

    Milan Šotek je nesporným dědicem české kabaretní tradice a s formami skeče, kupletu, kabaretní jednoaktovky či cimrmanovské pseudovědecké přednášky si pohrává s evidentní brilancí. V hříčce napsané přímo pro Slovácké divadlo se dokázal vyhnout i některým rizikům svého talentu: přílišné poplatnosti svým vzorům (ať se jmenují Bass, Suchý či Svěrák) či nadměrnému povolení své zálibě ve slovních hříčkách. Naopak okouzluje přetržitou, montypythonovsky bizarní dramatickou stavbou, v níž se k údivu všech nakonec všechny motivy úhledně protnou a poskládají. Inscenace Martiny Schlegelové tyto kvality umocňuje jak přesnou výstavbou jednotlivých gagů a dialogických point, tak neokázalým espritem celého kabaretního rámce. (Jan Šotkovský)

    * David Drábek: Velká mořská víla

    Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie: David Drábek

    V pokračování úspěšných Jedlíků čokolády se David Drábek při vším svém neopominutelném smyslu pro humor zaměřuje na temnější tóny a na někdejší romantickou komedii navazuje podstatně vážnější hrou o tom, co přijde po happy endu. V postupné únavě manželského vztahu i v existenčních nejistotách hrdinů hra reflektuje neurózy současného žití, jistého nadhledu se jí dostává skrze fantaskní pointu. Přinejmenším od Akvabel nenapsal Drábek tak silný, soudržný text – a zároveň na jeho podkladě vystavěl i svou nejlepší klicperovskou inscenaci, podpořenou řadou výborných hereckých výkonů. (Michal Zahálka)

    * Roland Schimmelpfennig: Říše zvířat

    Studio Hrdinů, režie: Kamila Polívková

    Inscenace Říše zvířat je tak trochu zhmotněním ošklivých hereckých snů. Nesnaží se vytvořit ucelený, plynule běžící tvar, místo toho nabízí dílem směšné, dílem poetické a taky docela depresivní průhledy do útrob jedné rutinní komerční produkce; zákulisní herecké žvanění – banální, pokrytecké, upřímné i naivně mazané. Chvílemi je to přímočaře zábavné, chvílemi se to trochu vleče, ona základní poloha, nervózní nejistota herecké profese, je ale v každém případě zachycena dosti věrohodně. (Vladimír Mikulka)

    * Roman Sikora: Lysistrata/Aiás

    Národní divadlo Brno, režie: Martin Čičvák

    Sikorova razantní adaptace dvojice antických her, přesahující meze běžné úpravy a představující osobité autorské zpracování klasické zápletky, ukazuje dnešní možnou podobu aristofanovské komedie – s respektem ke vší její nekorektnosti, přímočarosti, kabaretní „poetice čísel“, komediální zkratkovitosti i fantaskní nadsázce. Zároveň i díky úvodnímu motivu vypůjčenému ze Sofoklova Aianta je Sikorova Lysistrata oproti té Aristofanově hořčí, krvavější a skeptičtější o všechnu válečnou zkušenost moderního člověka. Riskantní textový tvar, který se v lecčems vymyká naší představě o „dobře napsané hře“ dostal v divadelně syté a zdravě dryáčnické Čičvákově inscenaci přesvědčivou, drze apelativní podobu se silným feministickým akcentem. (Jan Šotkovský)

    Rada Ceny Marka Ravenhilla pracovala v roce 2014 ve složení:

    Martina Černá, vedoucí Oddělení mezinárodní spolupráce a PR, Institut umění – Divadelní ústav

    Marie Špalová, dramaturgyně, Divadlo LETÍ

    Vladimír Čepek, ředitel, Činoherní studio Ústí nad Labem

    Vladimír Mikulka, kritik

    Vít Pokorný, kurátor Divadelního oddělení, Národní muzeum

    Michal Zahálka, kritik

    Jan Žůrek, dramaturg festivalu, Divadelní Flora Olomouc

    Jan Šotkovský, dramaturg, Buranteatr Brno a Městské divadla Brno


    Komentáře k článku: Hra o kožich Marka Ravenhilla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,