Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 8)
Ejhle, divadlo!
Náš deník se neprodává po ulicích, dostanete ho jen u vchodů do Open scén nebo v Infocentru na Velkém náměstí, ale lidé si o něm povídají, shánějí ho. Což je zřejmě dobře. Sám jsem z festivalu zatím mnoho neviděl. Jedno dvě představení z Open nabídky, jedno z hlavního programu. Co se děje na Openu vím z korektur, o hlavním programu si aspoň čtu v bratrském deníku Hadrián. A moc mě (i celou naši redakci) těší, že poskytuje poměrně dost prostoru reflexím Open Airu. Např. ve včerejším v Glosáriu přiblížili redaktoři Hadriána brněnský soubor KočeBr, Športniki v Městské hudební síni a třeba i Švédované filmy Umskupu. Zn. „pep“ napsala o pouličním divadle, kterého je letos opravdu dost, že spotřebuje daleko víc energie na to, co je v kamenných divadlech samozřejmostí. Na samotný fakt, že se na nějakém místě odehrává divadlo. A když se takové představení povede, je to malý zázrak. Tam, kde zprvu nebylo nic, ejhle divadlo!
-sg-
///
Bože, moje noha/tvoje noha, aneb Proč to vlastně děláme?
Je středa, zhruba půl deváté večer. Za hodinu by v Open Stanu měla začít hrát Vosto5ka.
Prosím vás, jak se dostanu do Open stanu? (z Teatromatu pražské Vosto5). FOTO jh.bloguje.cz
Před vchodem se objevují první nedočkaví diváci. O deset minut později jich tam stojí cca dvacet a číslo s každou minutou roste. Prostoru okolo stanu je na „třiprdele“, ale zdá se, že někdo vyhlásil soutěž o největší počet diváků na metr čtvereční. Někteří z davu se tváří, jako kdyby přicházeli za pět minut dvanáct, a přitom mají téměř celodenní předstih. Situace se vyhrocuje těsně po deváté, kdy se dav hustotou blíží rtuti. Během následujících třiceti minut zemřelo na ušlapání šestnáct párů bot, devět triček na upocení… Protože, co kdyby se jejich páníček náhodou nemohl dnes večer dostat na „svoje voblíbený dívadlo“?
Uznávám, že je to poněkud katastrofická vize, avšak od skutečnosti není daleko od pravdy. Letošní OpenStan je zhruba dvakrát větší než loňský, zaplnit ho po okraj je téměř nemožné. Lavičky jsou rozmístěny tak, že i největší opozdilec, kupující si lístek pět minut po zahájení, uvidí krásně.
Tento ročník OAP má novinku – lístky se prodávají kousek od vchodu, což by mohlo tlačenici davu omezit. Ale pokud vás tento festivalový evergreen obtěžuje jako většinu normálních lidí, vězte, že po zakoupení lístku se můžete v klidu projít po parku, dát si ještě pivo nebo malinovku a k OpenStanu se vrátit až chvilku před představením. Míst na sezení je letos opravdu dost…
David Kořínek
///
Do divadla, ale na film…
Píše se rok 2012. Většina lidí raději kouká na film, než aby vyrazila do divadla. A posledních zhruba 50 let se u nás mluví i o tom, že divadlo zabíjí i televize. Nové tisíciletí však ukazuje, že ani televize si už nemůže být jistá místem na výsluní divácké přízně. Kina a především internetová vysílání si uzurpují stále větší pozornost.
Skutečně je to cesta, kterou bychom chtěli jít? FOTO UMSKUP
Jak tedy divadlo zatraktivnit? Jak to zařídit, aby konkurovalo multikinům a streamserverům? Způsobů je samozřejmě mnoho. Nikdo ale s jistotou neví, který z nich je ten správný. Některá divadla se pokoušejí nalákat diváky tím, že uvádějí populární filmové příběhy. Stačí se podívat na českou scénu. Není to tak dlouho, co úspěchy sklízel Klub rváčů Činoherního studia z Ústí nad Labem nebo Klicperácké Hoří má panenko. V dnešní době na ně neméně úspěšně navazuje třeba Muž bez minulosti Dejvického divadla. Tkví jejich úspěch ve filmové předloze, nebo za něj může právě převedení do divadelní podoby? A lze takto transformovat všechny filmy? Představte si například divadelní ztvárnění hollywoodského kasovního trháku Avatar. Skutečně je to cesta, kterou bychom chtěli jít?
Umělecká skupina UMSKUP, na jejíž Švédované filmy jsem mohli vyrazit i zde na festivalu, se snaží divadlo zpřístupnit poněkud jinou cestou. Sahá sice opět po filmové berličce a na jevišti oživuje příběhy filmových hrdinů, ale přitom otevřeně přiznává, že se nejedná o divadlo – „jako takové“. Otázkou ovšem je, zda by UMSKUP zvládl sehrát i zcela vážné představení. Podle jejich poetiky usuzuji, že jim o to ani nejde. Tvrdí, že nechtějí hrát komedie, ovšem vážné zápletky se v jejich podání mění na „řachací“ karikaturu původního příběhu. Což je prima. Jsem rád, že se někdo snaží o zatraktivnit divadlo i milovníkům stříbrného plátna.
Je to cesta, jak získat divadlu nové fanoušky? Otázka, na niž zatím neznáme odpověď. Ostatně, článek spíše klade otázky, než aby na ně odpovídal. Občas je lepší pokládat otázky, než jen civět, koukat, sledovat…
David Kořínek
///
Žížku zahalím chorošema!
Open Air není přehlídkou jen čistě divadelní. Přitahuje umělce napříč druhy umění. V prvních dnech festivalu jsme mohli obdivovat světelnou instalaci schodiště Bono Publico – Blaho veřejné studentů Institutu světelného designu. Až do 30. června můžeme poslouchat skladby populárních i klasických skladatelů hrané na Hammondovy varhany v Městské hudební síni. Tematickým průsečíkem všech těchto divadelních, výtvarných či hudebních počinů je město Hradec Králové, veřejný prostor a jeho atmosféra.
Nábřeží rybářů… FOTO Hradec Králové.org
Lehce recesistní výtvarnou instalaci si zvolil Jiří Anders, absolvent ateliéru malby Daniela Balabána v Ostravě. V současnost se zabývá nejen vlastní uměleckou prací – grafikou a malbou – ale také se věnuje organizaci uměleckých přehlídek a festivalů, např. i hradeckého Nábřeží malířů.
Příjemný rozhovor jsme spolu vedli na zahrádce kavárny U knihomola. Jiří, dlouhé vlasy, aristokratický profil a trochu nervózní chování, popíjení kávy a kouření jedné cigarety za druhou. Tak si lidé představují umělce. Ale Jiří je kamarád, a proto vím, že přes toto klišé je s ním zábava.
Která z oněch mnoha oblastí tvé činnosti tě v současné době nejvíc zaměstnává?
Teď právě je to Nábřeží malířů, bude se v Hradci konat 7. července. Výstavu propojí promítání a koncerty, např. Skandaal bude hrát v klubu Kozinka. A hned potom budu mít vernisáž v Galerii U přívozu, což je galerijní prostor královéhradecké Studijní a vědecké knihovny.
Nábřeží malířů… FOTO Hradec Králové.org
Obligátní otázka – jaký je tvůj vztah k hradeckému divadelnímu festivalu?
A myslíš „Oupen“ nebo Divadlo evropských regionů? Já to v poslední době vnímám jako dvě oddělené události. Na Open Air přijdou i lidi, co do divadla zas až tak často nechodí, a seznamují se s děním, které by jinak neznali. Open je svou povahou velmi otevřený. Zatímco to kamenné divadlo svým přístupem – a možná i tím vstupem, vstupným – odrazuje.
Máš s OpenAir spojené nějaké asociace?
To nechtěj vědět… No, právě jsme prokalili celou noc v Besedě… Hrozně hezký svítání… Já chodím na festival už od jeho začátků. Hrozně se těším na známé lidi, co sem přijedou a které normálně nevídám.
Co bylo tím impulsem, díky kterému ses rozhodl vytvořit na letošním OAP výtvarnou instalaci?
Před festivalem jsme se o tom bavili s Martinou Erbsovou, což je jedna z hlavních organizátorek OAP. Já bych se rád instalacím věnoval, ale ne osobně, spíš bych rád, aby do Hradce jezdili lidi, kteří se jimi sami zabývají. A mají nějaký dlouhodobý koncept. Propojení Open Airu a výtvarných instalací patří k sobě. V obou případech jde o venkovní prezentaci spojenou s městem a jeho prostorem. A právě díky tomu by se festival mohl rozšířit i na místa, kde se zatím neodehrává. Mohlo by to být i jakési spojení mezi jednotlivými festivalovými scénami.
Nábřeží malířů představí veřejnosti studenty a absolventy vysokých uměleckých škol z Čech, Slovenska a Polska. Jejich charakteristická díla dovezená a následně vystavená, tak i zároveň proces tvorby při vytváření děl na místě. To umožňuje dokonalou interakci mezi divákem a umělcem umocněnou o možnost zapojení se do procesu tvorby i pomocí probíhajícího grafického workshopu. Kromě celodenní akce 7. července na Eliščině nábřeží se bude od 19 hodin konat v Art kině Centrál promítání intermediálních projektů a od 19:30 vystoupí Nauzea Orchestra, Online Session tamtéž. O dva dny později 9. 7. 2012 se od 18 hodin uskuteční v galerii U přívozu vernisáž vystavených (vzniklých) prací. FOTO Hradec Králové.org
O čem bude konkrétně tvoje instalace?
Vznikla spontánně, na jednání o jejím umístění nebylo moc času. Každopádně by měla korespondovat s tématem PlantAge. Spíš než o instalaci jde ale o jakýsi happening, protože má velmi krátkou dobu trvání. Chystám se třeba rozvěšovat ledové rampouchy, které v tomhle letním počasí hodně rychle tajou. Chci přimět lidi, aby si všímali věcí kolem sebe. Upozornit, že každý má šanci se zapojit – do festivalu i do umění obecně. A není k tomu potřeba velkých peněz nebo dlouhodobé zkušenosti.
A co budeš dělat kromě rozvěšování rampouchů?
Třeba budu na strom umísťovat mycí houbičky. Je to tak trochu ekologické téma – spojení přírodního materiálu s určitým odpadem. A dál chci dát choroše na sochu Jana Žižky.
Prosím?!
Ona je to taková „zajímavá“ osobnost českých dějin. Ale nevím, jaký má smysl jeho zvěčnění v tomhle městě? (Žižka tu nalezl svůj první hrob, byl pochován v katedrále sv. Ducha – pozn. red.) Co „krásného“ sem do Hradce zavedl? Tak jsem se rozhodl ho trošku zahalit chorošema.
Někde jsem zaslechla, že by se Žižkovy sady měly přejmenovat na Havlovy a socha Žižky by se měla zrušit…
Obecně máme se sochami v Hradci problém. Často končí jinde, než kam byly původně určeny.Viz případ sochy Ulricha nebo Jana Pavla II., socha Lenina a Gottwalda šla do šrotu. Tak nevím, jestli by se těm „vyřazeným“ sochám neměla udělat nějaká rezervace.
A kde návštěvníci festivalu tvé instalace uvidí?
Všechny v Žižkových sadech. Rampouchy na zastávce naproti městskému magistrátu a houbičky – nevím, jak to místo nazvat – je to, no, prostě je to strom. Po cestě od zastávky trolejbusu k Open stanu. Myslím, že je to lípa.
Šárka Ziková
///
Fenomenální dvojka
Jsou dva a říkají si DVA. Nechtě je musím vytýčit jako jeden z vrcholů hudebního a určitě i divadelního programu letošního OpenAiru.
DVA, v civilu manželé Kratochvílovi, tvoří ambiciózní hudební těleso už od roku 2006. Jsou tak hraví, tak frivolní, tak melodičtí, tak etničtí a tak jiní, že není možné je zaměnit s jinou českou kapelou. FOTO archiv DVA
Hrají si a zpívají si. Tak trochu pro sebe, tak trochu pro radost. Jejich hudebně-vizuální performance nenechá jediného diváka chladným, třebaže mu jejich nezařaditelný osobitý styl nic neříká. ON a ONA, tedy DVA, čili Jan Kratochvíl a Bára Kratochvílová, se od mnohých hudebníku současné alternativní scény liší. Energickým, přitom velmi sympatickým a přirozeným vystupováním. Potvrzují pravidlo, že málo je někdy dost. Jejich písně hladí, nabíjejí a především inspirují. Jejich texty v neexistujícím jazyce dávají prostor k bujné fantazii.
Včerejší koncertu se nesl v klasickém duchu jejich ostatních vystoupení. Kratochvílovi stupňovali svůj expresivní projev. Kouzlo této dvojice bezpochyby tkví v harmonii a empatii obou protagonistů, což se přirozeně přenáší i do publika. Zpočátku jsme v rozích Openstanu a na jeho zadním podiu mohli vnímat hrstečku tanečníků. S postupujícím časem už tančil celý stan, a to napříč generacemi. Tančily celé Žižkovy sady! Na celém letošním „fesťáku“ jsem neviděla park posetý tolika lidmi jako včera během koncertu skupiny DVA. Vybíralo se vstupné, dokonce stovka, ale proč neobětovat „Karla na zeleném“, když tohle duo je zkrátka fenomenální!
Bára Holanová
///
Zcela zbytečný Edgar
S divadelním zpracováním díla Ladislava Klímy jsem se dosud setkala jen jednou. V Divadle Komedie, kde David Jařab inscenoval Utrpení knížete Sternenhocha. A byl to zážitek nevídaný. Poprvé jsem v divadle zažila nefalšovaný horor.
Marionety vypadají, jako by skutečně vypadly z hororu – bledé postavičky s velkými hlavami a ještě většíma očima. FOTO archiv DPM
Program inscenace Divadlo plyšového medvídka i fotografie propagují Klímovu jednoaktovku Edgar také jako hororovou podívanou. Dokonce marionety, jimiž herci vyprávějí toto drama, vypadají, jako by skutečně vypadly z hororu – bledé postavičky s velkými hlavami a ještě většíma očima.
Ale člověk se nemá moc těšit. Kdybych si „plyšáckého“ Edgara pustila jako rozhlasovou hru, měla bych zřejmě stejný zážitek. Herci sice předvedli, že to s loutkami umějí, ale co je platné, když nevědí, co si s nimi počít. Jejich neustálé přesouvání ze strany na stranu na hodinovou inscenaci nestačí. Za zmínku snad stojí přízrak Edgarova dědečka – přesnými a plynulými pohyby se vznášel ve vzduchu coby duch.
Ať už je, nebo není příběh zajímavý, či dokonce opravdu hororový, po nějaké chvíli přestane diváky zajímat. Narozdíl od několika jiných mi slušnost a povinnost nedovolila zvednout se a v půlce odejít. Ve tvářích těch, co vydrželi, se rozhodně nezrcadlil děs, spíš zoufale znuděný výraz. Z letargie nás pak vytrhl výstřel z maličké pistole. Ale ani tento efekt z prapodivného „nic“ neudělal prapodivné „něco“. Není jednoduché inscenovat pomocí loutek hru, která neustále osciluje mezi snem a realitou. Je však třeba si to přiznat a neztrácet čas něčím, co ve finále lze označit za nepovedenou inscenaci.
Veronika Řezníková
///
Divadlo, které mi dalo…
Mohl bych taky napsat: Divadlo, které mi dalo přes hubu… Ale o tom až nakonec.
Někteří diváci se cítili zaskočeně, když se na scéně objevily „děti“. FOTO JID 20-12
Včera na Radnici hráli gymnazisté z Jihlavy říkající si DS Hobit představení Hana Švestková vás žádá o přátelství. Dorazil jsem mezi prvními, což se ukázalo jako poměrně zásadní věc. Hned, jak jsem si sedl, ke mně přicupitala jedna z členek souboru, která mě požádala, zda by si mě během představení mohli „zapůjčit“, protože jim chybí postava starosty. Naléhala, slibovala, že vlastně nemusím nic dělat, stačí sedět a mlčet. Tak jsem souhlasil…
Představení hráli mladí lidé – většinu z nich bych odhadl na patnáct – nepříliš zkušení s vystupováním před větším množstvím diváků. Bylo jasně vidět, kdo divadlo „hraje“, kdo ho „chce hrát“ a kdo je do počtu. Problémem je už text, který nabízí dvě samostatná témata. Bohužel tak, že se příliš nepotkávají. Jedno vždy muselo uvolnit prostor druhému, což občas působilo jako schválnost. Prostě, jako by někdo spojil dvě hry jen proto, aby si všichni mohli zahrát dohromady. Z toho pramenila zbytečnost a zdlouhavost některých pasáží. Někdy se zdálo, že se hraje jen proto, aby si určitá postava mohla také něco zahrát.
Lze ale ocenit řadu povedených a originálních vtipů, které v některých případech přecházely v autorské písně, za něž by se nemusela stydět kdejaká humorně zaměřená hudební skupina. Souboru se místy podařilo vytvořit i vskutku pěknou choreografii. Úvod byl trochu těžkopádný, ale přispělo k tomu i jaksi polomrtvé publikum. Někteří diváci se cítili zaskočeně, když se na scéně objevily „děti“.
Soubor se prokousal čtyřicetiminutovým představením a na konci přišel „můj“ čas. Poslední scénou byla bitva s hlavním záporákem – starostou, kterého jsem měl ztvárnit. Herci mě odtáhli z tribuny na jeviště a posadili na židličku. Po kraťoučkém monologu jedné z postav jsem dostal takovou přes hubu, že mě to až omráčilo. Pak se dvě minuty kolem mě bojovalo, a dostal jsem další. Naštěstí mě probrali a byl jsem odvlečen do zákulisí. A to byl konec…
Byť mám k představení řadu výhrad, přiznávám že se mi líbilo. Na festivalu by mělo být víc takových studentských souborů. Sice nezaplní svými fanoušky Pivovarské náměstí, ale mají možnost si ozkoušet půdu, atmosféru, zahrát si před nekompromisním publikem. Třeba i je to nakopne k divadlu s vyššími ambicemi…
David Kořínek
///
Kamarádi na konci světa
Omílané téma konce světa se konečně dočkalo vynikajícího zpracování. Mám na mysli autorskou hru ToTem pražského dua ToŤ. Tito Pražáci nejsou studenti herectví, nýbrž scénáristiky, což jim podle mě dodává punc spontánnosti. Úspěchu napomáhá i sázka na motiv nerozlučného kamarádství Ládi a Ondry (jímž se kluci prezentují i v dalších hrách). Něco jako Bolek a Lolek pro dospělé.
Co jsme udělali tak významného, že nám ten život stojí za záchranu? FOTO Nanečisto.eu
Hned v úvodu nás kluci neangažovaně seznámí s báchorkami o předchozích koncích světa. Načež se dostáváme do zákulisí jejich domácnosti. Kluci jsou vtipní, laskaví, tak trochu naivní i trochu vyčůraní. Blíží se Vánoce. Ondra skočí pro koňak, Láďu mezitím „přepadne“ pámbíčkář s historkami o konci světa (aby od něj vylákal číslo kreditního účtu). Ondra se těší na první Vánoce s přítelkyní Lindou, což ale porušuje dosavadní kamarádskou tradici – být na Štědrý den s Láďou. Láďa to vycítí a velmi snadno jej obelstí telefonátem, v němž předstírá Lindu, jak se s ním rozchází. Zdrcený Ondra, který ji chtěl překvapit letenkami do Jižní Ameriky, tak odlétá na jihozápad se svým kumpánem.
V cizí zemi si Ondra připraví habaďuru na Láďu – převlékne se za proroka a opije ho bájí, že pouze dva cizinci (oni dva) můžou svět zachránit, když vytrhnou v nějaké pyramidě nějaký totem. Láďa, aby Ondru pro záchranu světa získal, mu daruje auto… Katarze přijde ve chvíli, kdy je život obou přátel skutečně na vlásku. Ondrovy báchorky se naplní. Oba se ocitnou v pyramidě, která byla původně jen smyšlená. Kluci přiznají své podvody, dramaticky se servou a nakonec usmíří. Kouzelná je věta: Co jsme udělali tak významného, že nám ten život stojí za záchranu?
Hry si cením nejen za její nápaditost, jak scénáře, tak divadelního ztvárnění, ale také za uchopení tématu vzájemných vztahů, byť komicky karikovaného. A to navzdory dekadenci, destrukci a chaosu. Kéž by takových textů bylo více – snad po konci světa 2012…
Ondřej Macl
Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
