Hradiště Praha, pevnost Brno
Sedím v centru Brna a dopřávám si božskou kombinaci kafe a cigár. Včera jsem tu zakončil přednáškový miniturné k našemu knižnímu projektu Kmeny, což je pětisetstránková cihla o takzvaných urban tribes, čili městských kmenech, současných subkulturách. Moje přednáška spočívá v promítání fotek z knihy, v propojování obrazů lidí a jejich příběhů, vzájemných vztahů a vyprávění o postojích, tématech a událostech, o kterých se těžce píše do knihy a lehce mluví do mikrofonu. Jeden z důležitých momentů je určitě i ten, že se nám opět aspoň na chvíli podařilo spojit dohromady skupiny, který mají v současnosti pocit, že se jedna s druhou zásadně míjí v pohledu na svět. Jako člověk, kterej se postupně musel i chtěl setkat se všema zainteresovanejma smečkama, vím, že to neni pravda. Všichni jsme si přes všechny venkovní formální odlišnosti veskrze podobní.
Tenhle úvod jsem si nemohl odpustit hlavně z toho důvodu, že jsem skutečně už velmi unavenej z věčný nesnášenlivosti i nekonečnýho poměřování Prahy a Brna. Ono je ta situace totiž do jistý míry stejná. I tahle města jsou svým způsobem velký kmeny. Ony aglomerace jsou stále jistými kmenovými sídlišti, hradišti obehnanými představou o výjimečnosti i chránícími před nejistotou z pohledu ostatních. Dva velký celky, organismy propojený rozkodrcanou tepnou D1, která se s diabetickou pravidelností zacpává lidskou frustrací a touhou překonat dvě stě kilometrů krajiny co nejrychleji a nejbezbolestněji.
Naše zabedněnost je věčná a skály přenáší. Místo výměny informací, lásky a spolupráce se navzájem podezíráme z disrespektu jednoho k druhýmu. Je to podobně smutný, jako když milovník elektroniky opovrhuje jazzem a naopak.
Často mi přijde, jako kdyby si Pražáci, opovrhující Brnem, i Brňáci, věčně nadávající na Prahu, nechtěli rozumět. Nebo přesněji řečeno, nechtěli porozumět. Sleduju zabejčenou rezignaci na vzájemný pochopení prolínající se skrz všechny kulturní i sociální vrstvy. Jednou otevřené a přímě primitivní, jindy skryté, obalenější a jedovatě sofistikovanější.
Sdílíme spolu neopakovatelnej historickej a geografickej prostor, těžíme v podstatě ze stejnejch studní, společně stárneme a ukládáme informace. Miluju svou práci a moje práce miluje mne, jsem Prahou a Praha je mnou, přesto se mi od srdce příčí kydat špínu na život a práci někoho jinýho, nebo na jiné, věky budované město plné osudů. Nepovažuju to za měkkost, nebo falešnou vstřícnost.
V minulosti jsem nebyl línej, jel jsem jako mladej pražskej kluk do Brna zjistit, co se tam děje, udělat si osobní kontakty, něco prožít, vidět město očima jeho obyvatelů. Svázání osudů na obyčejný lidský úrovni je podle mě to nejsilnější, co nás může držet stranou od vší nenávisti, trapnejch konfliktů a žabomyších válek. Nedovolil bych si plivat na auru města svých přátel, stejně jako doufám, že oni neplivou na to moje.
Komentáře k článku: Hradiště Praha, pevnost Brno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Naprostý souhlas!
Vždy jsem, jako roduvěrný Pražák, těžce nesnášel rádobyvtipný divadelnický bonmot, že „divadlo je u nás dobré, špatné a v Brně“.
Houby! Celou „normalizaci“ jsem se třás, kdy už zase přijedou do Prahy Provázek nebo Ha-divadlo, ať už hráli v Baráčnické rychtě, v PKOJF (na tom jsem se sám podílel), v Rubínu, v Domě kultury na Smíchově, v Žižkovském divadle, v Klicperově divadle v Kobylisích, Na Chmelnici a d.
Psal jsem o něm daleko víc než o divadle pražském a navíc jsem za nim i jezdil do Brna (soustavně ovšem do Radosti a za přítelem I. Osolsobě) ale i za amatéry jako Divadlo X, Srbovo M 59 (nebo jinak?) nebo pravidelná přehlídka amatérů na sídlišti Horizont.
To s Listopadem neskončilo, naopak, přibyly ještě Marta, Polárka, Líšeň.
Krátce: Za „normalizace“ bylo nejlepší české divadlo mimopražské a na čele mu stálo Brno!
31.10.2012 (2.56), , Trvalý odkaz komentáře,