Divadelní noviny > Názory – Glosy
Hrát divadlo se musí umět!
Mluvené, slyšené, v případě titulků čtené divadlo. Tak o letošním ročníku plzeňského mezinárodního festivalu mluví kdekdo. Podle mého názoru se do letité festivalové obliby divadla založeného na textu promítá profesní zaměření většiny členů dramaturgické rady, která by se dle mého mínění měla přirozeně obměňovat, stejně jako třeba poroty jednotlivých kategorií Cen Thálie. Pak by se provětraly preference estetické, tematické, nedocházelo by ke frapantnímu nadržování oblíbencům. Prostě by se oslabila myslím vlastně nechtěná exkluzivita. To jen na okraj, opakuji to do omrzení, ale je to marné, je to marné, je to marné.
Hraní divadla je v konečné instanci záležitostí herců, na nich záleží, jak veškeré úsilí inscenátorů dopadne. Ostatně základem divadla jsou lidé, kteří jiným lidem mají co sdělit a umějí je o své pravdě přesvědčit. Prastaré umění rétoriky, z něhož klasická činohra, málo platné, dodnes vychází. Na festivalu tu prostou pravdu připomněla Comédie-Française představením Hekuba, ne Hekuba. Antický Eurípidés lomený současným Tiagem Rodriguesem, dramatikem, režisérem a ředitelem Avignonského festivalu, kde se inscenace poprvé hrála letos v červnu – a v září jsme ji viděli v Plzni! To si dám líbit.
Zpočátku jsem – jako při jiných zahraničních festivalových produkcích – visel očima na titulkovacím zařízení, než mi došlo, že z textu se v tomto výjimečném případě nedozvím zdaleka tolik co ze soustředěného sledování aktérů. Že největší požitek mám z jejich slov, pohybů, toho, jak nosí a významově používají kostým, z ladný křivek jejich rukou a tvárných prstů. Jako kdybych se ponořil do herectví pradávných divadelních časů, v němž lze rozpoznat prvky antické, jokulátorské, shakespearovské, molièrovské, preromantické a všechny možné další. Herectví ne jako vizualizace postavy a demonstrace příběhu a jeho situací, to všechno přitom herci samozřejmě obsáhli, ale jen skoro na okraj jako tak trochu pragmatický cíl svého snažení. Ale především předváděli své artistní schopnosti jako – snad by se dalo zjednodušit – sochařské dílo, jehož materiálem i tvůrcem jsou oni sami. Hlas každého z nich posazený přesně do přirozené polohy, ze které pak herci mohou směřovat intonačně nahoru i dolů, mohou šeptat i křičet a všemu je dobře rozumět a všechno je esteticky libé. Prostě herectví jako umění sui generis!
Ve všech jiných případech jsem se bez čtení titulků neobešel. Případně jsem musel poslouchat různé pazvuky, které by neprominul ani profesor Higgins květinářce Líze. U nás přece neposazenými hlasy překřikují zprávy i televizní moderátoři.
Komentáře k článku: Hrát divadlo se musí umět!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
