Hrátky s bustou hradeckého dramatika

Po entrée, druhdy v Morávkových inscenacích obměňovaném vstupu prudící učitelky (Pavla Tomicová), která publikum jako „děcka“ hodlá správně divácky usměrnit, se prezentace textu komedie prolne s připomínkami osobností se zdejším divadlem propojených (leitmotivem je často opakované Kdyby ty zdi mohly mluvit!), hlavně s Klicperou samotným. V těchto intermezzech vyjedou kulisy z Hadriána vzhůru a aktéři v kostýmech ze hry, ale také v jiných, většinou bizarně i krásně slavnostních, pózují, deklamují a zpívají – dobře – ne úplně nejsnazší partituru Davida Smečky, který je také na scéně, neboť v Hadriánovi ztvárňuje postavu intrikujícího Soběbora. Pohyblivé kulisy pracují s fotografickou tapetou (interiér hradu) i naivistickým vymalováním (v přírodě), v mnoha jevištních situacích účinkuje nejedna zmenšená Preclíkova busta dramatika, umístěná před Klicperovým divadlem, dokonce i „v roli“ nádoby na přípitek.

Připomeňme nástin kusu slavného, možná však co se dějových peripetií týče mnohými pozapomenutého. Rytíř Světoslav (Hynek Pech) přislíbil svou dceru Ruměnu (Kristýna Kociánová) synovi svého přítele Hadriánovi z Římsů. Ruměna však miluje neurozeného Želmíra (Josef Čepelka). Na hrad Čelákov ke Světoslavovi dorazí podvodná dvojice, Soběbor (již zmíněný Smečka) s žoldnéřem Srpošem (Filip Richtermoc), který se na Soběborovo přání a za přislíbenou odměnu za Hadriána vydává. Posléze se však objeví skutečný Hadrián (Jan Sklenář), ten je však jako domnělý podvodník uvězněn, vysvobodí ho ovšem Světoslavova sestra Jenovefa (Pavla Tomicová). Finále vysvětlí, že Soběbor a Želmír jsou přátelé… a dva páry, které vznikly přirozenou náklonností, dojdou svatebního spojení (Ruměna s Želmírem, Jenovefa s Hadriánem).

Energeticky nadupaná podívaná má pár pomalejších míst v první části, kdy se figury z klasické komedie zabydlují na jevišti, ale už zde se rýsují pozoruhodné herecké výkony, při značné stylizaci si zachovávající kvality vnitřně opravdových portrétů. S přibývajícím tempem se tyto kvality potvrzují a přes řadu pozoruhodných jevištních efektů jsou především ony nositelem silného potenciálu inscenace. Odzbrojující je Želmír v přesné kreaci Josefa Čepelky, nyvě rozkochaný, ale též žárlivě urážlivý, to vše neseno nepřehlédnutelnou čistotou milostných úmyslů. Přesvědčivý je i Filip Richtermoc jako drsný, ale chlapsky rovný Srpoš, jemuž klamání ostatních nečiní příliš velké potěšení. Mužně hřímavý, leč hlasy předků ovlivňovaný Světoslav ožívá v kreaci Hynka Pecha jako úctyhodný pán na hradě Čelákově, výborným nápadem je pak do Klicperova textu „vložená“ postava našeptávající prabáby, kterou Lenka Loubalová ztvárňuje s uvážlivě potutelným šarmem dámy ze záhrobí. Nezklamou ani Pavla Tomicová jako podzimně milostně vzplanuvší Jenovefa (málokdo dokáže postavu vybavit tak dojemnou mimikou v situaci, kdy jí druhý vyznává lásku), Jan Sklenář jako rozmazleně plačtivý Hadrián či David Smečka v partu snaživě – pro dobrou věc – intrikujícího Soběbora. Kristýna Kociánová představuje v roli Ruměny dokonale „historickou“ naivku, Ondřej Malý vybavil zbrojnoše Lepohlava úlisným cynismem… Pochválit lze vlastně celý soubor, všichni si „u Morávka“ zahráli s gustem.

Celek jako by vznikl křížením oficiální parády s divokým mejdanem, radost ze hry se tím jenom násobí.

Klicperovo divadlo Hradec Králové – Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů. Režie a úprava Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Eva Morávková, hudba David Smečka. Premiéra 29. května 2010.