Hrazdy nad Trutnovem (No. 1)
Navštivte legendární cirkus King pod vedením ředitele Boba Navarra! Drezúra somálských lvů! Hadi, lamy, kozy! Navštivte cirkus King – do neděle v Trutnově! Zve vás Bob Navarro! zní z amplionu projíždějícího auta. To, že v době konání Cirk-UFFu do Trutnova zavítal i klasický cirkus a své šapitó rozbil jen pár set metrů od festivalového dění, je nepochybně jen náhoda, ovšem skvostná.
Jinak, zdá se, vše festivalu přeje: počasí (oproti ne zcela slibné předpovědi) slunné, uměníchtivého lidstva dostatek, nálada příjemně poklidná, ledové nápoje dobře vychlazené. (Vězte, že ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zuřivě klepu na dřevěnou desku stolu.) Páteční program tvořily dvě podívané – a obě za podívání více než stály.
Báječní lidé na prapodivných strojích
O nepřehlédnutelné zahájení festivalu se postaralo Volné občasné sdružení alternativců (vystupující pod zkratkou V.O.S.A.) s českou premiérou projektu Vysoké snění, původně připraveným pro český pavilon na loňském EXPU v Šanghaji. Nepřehlédnutelné proto, že osou této podívané je velkolepý průvod městem – či ještě přesněji průjezd. Aktéři Vysokého snění totiž jezdí, a to na zcela neuvěřitelných vozítcích konstrukčně vycházejících snad z jízdního kola, ale kolu vesměs zcela nepodobných: je tu kára, na níž se šlape rukama, tříkolka, která má přední kolo notně vyosené, a tudíž poněkud kolísá, pojízdná obří konstrukce jak z dětského hřiště a jiná, podobně švihlá jezdidla (pro přesnější představu vizte video či fotky na stránkách festivalu).
Již samotná jízda těchto podivností přitáhne pochopitelně pozornost. Tvůrci se však nezastavují jen u ní. Průjezd městem je veden mezi čtyřmi stanovišti, na nichž se něco děje – a tak se všemožně žonglovalo, akrobatilo na laně, diabolovalo, akrobatilo na šále, dělalo vtipy a k vidění byly různé další obdivuhodnosti. A do toho se (z jednoho z vozítek, jež je opatřeno zvukovou aparaturou) vtipně živě zpívalo a hrálo na akordeon, buben a drobné, leckdy i patřičně výstřední nástroje – přičemž, jak známo, hudba dělá mnoho a ta živá (je-li pozorně provázána s nehudebním děním na place) zvlášť.
Na Krakonošově náměstí, tedy prvním stanovišti, bylo mnoho lidí, střízlivým odhadem nějaké dvě stovky. Stali či popocházeli mezi nimi ti, kteří plánovitě vyrazili za ohlášeným spektáklem, ale i ti, kteří šli zrovna na nákup, z práce či od kadeřnice. Zaujati byli všichni – a když se dal průvod do pohybu, dali se do pohybu s ním. A protože se vydal po rušné pěší zóně, nabalovali se k němu stále noví a noví, zatímco jiní po nasátí atmosféry spokojeně odcházeli – vznikl tedy přirozený koloběh diváctva (napříč věkovým spektrem), který vydržel až do závěru o půldruhé hodiny později.
Před budovou kulturního centra UFFO prováděli ti šikovní lidé všemožné kousky s dlouhými dřevěnými kůly – a finálovým číslem byla stavba několikametrové spirály s využitím právě jen těchto kusů dřeva. Mé chabé znalosti fyziky nestačí na to, abych pochopil, jak to mohlo držet; bude to asi nějak souviset s těžištěm, ale kdybych to neviděl naživo, neuvěřím. Při stavbě této spirály byl navíc jasně vidět prvek, který byl více či méně přítomný i v předcházejících chvílích show: prvek napětí. Ono totiž postavit tu spirálu (když navíc trochu fouká vítr a vy stavíte v nějaké třímetrové výšce) není jistě vůbec snadné a člověk nikdy neví, kdy se celá konstrukce zhroutí, a to jistě přímo na stavitelovy nohy.
Divák v takové chvíli trne – a tento moment nejistoty a vědomí něčeho, co se nějak děje před námi a už se nikdy nikde jinde takhle dít nebude, byl pro atraktivitu sledovaného zcela zásadní. Je to vlastně přesně ten důvod, proč mě nebaví Cirque du Soleil (což byla téměř má jediná novocirkusová jistota, než jsem do Trutnova vyrazil): u jejich velkoprodukcí tuto nejistotu nenacházím. Jasně, dělají neuvěřitelné věci, ale je to tak moc nacvičené (vědomě teď používám slovo, které v umění vůbec nemám rád), že se na to dlouho dívat nedá. S Vysokým sněním se naopak dala strávit nesmírně příjemná devadesátiminutovka, kterou by bylo radno zase při nějaké další příležitosti vyhledat.
Hvězdný francouzský koktejl
Páteční večer v UFFU patřil hlavním hvězdám festivalu, francouzskému souboru Akoreacro a jejich aktuální show Pfffffff! Ač lístky nebyly z nejlevnějších (a v sobotu se navíc Pfffffff! reprízuje), sál byl takřka zaplněn, a to opět člověky všech věků, od malých dětí po elegantní staré dámy. Bavili se snad všichni – a věru bylo čím.
Šel jsem do UFFA poučen z rozhovoru Veroniky Štefanové (viz Sněz mě, ale poroď mého potomka a nauč ho létat), jaký příběh byl u zrodu projektu: Příběh racka sedícího na nevylíhlém vejci, které objeví kočka. Protože racek nechce své hnízdo opustit, uzavře s ním smlouvu. Kočka může racka sníst, když sama vysedí vejce, nakrmí jeho potomka a naučí ho létat… Jsem si dost jistý, že bez této nápovědy (ba vesměs ani s ní) divák nemá šanci onu historii objevit. Ještě nepochybnější ale je, že o to vůbec nešlo: podstatný je motiv učení (se) a objevování možností těla, zvuků a hudby k vzájemnému dorozumívání.
Na scéně je jedna žena a sedm mužů (proto se také prý v názvu píše jedno P a sedm f), jinak též čtyři akrobaté a čtyři hudebníci. Hudebníci vůbec nejsou pouhým doprovodným orchestříčkem: pohybují se po scéně s akrobaty a vzájemně komunikují. Provázání hudby s pohybem a jejich vzájemné vztahy patří nepochybně k obvyklému novocirkusovému výrazivu, u Pffffffff! jsou však mnohdy zcela v centru pozornosti. Je proto naprosto zásadní, že hudebníci za akrobaty ve virtuozitě nijak nezaostávají – naopak. Tak jako akrobaté ovládají širokou škálu různých cirkusových technik, od visuté hrazdy přes salta až k žonglování, pohybují se muzikanti napříč hudebními žánry. Vždy sice vycházejí z jazzu, inspirační škála je ale široká: od Balkánu přes latinu k beatboxu. Jeden z diváků po představení dokonce říkal, že by mu ti hudebníci stačili sami – tak zajímaví na poslech byli.
To ovšem na druhou stranu neznamená, že by jimi byla zastíněna pohybová složka. To, co předváděli akrobaté, bylo leckdy dechberoucí, nikdy ovšem samoúčelné: jsou to totiž zároveň velice schopní herci a lidé se smyslem pro humor, kteří se nebojí sebeironie (při své kreativitě a zvládnutí řemesla se sebeironie věru bát nemusí). Všechno, co se na jevišti děje, ať už na hrazdě či pod ní, je součástí něčeho, co bychom klidně mohli nazvat dramatickou situací, a to zcela vědomě, důkladně a dovedně vystavěnou (podstatně víc než u Vysokého snění, kde se hraje především s oním kouzlem okamžiku). A vedle toho umí Akoreacro ukázkově pracovat s gagem a tvoří důmyslné obrazy, velice poučeně využívající divadelního jazyka, náznaku, metafory – jak to zvládají v kolektivní režii (nebo bez režie?), nad tím jeden žasne.
Pfffffff! je propracovaný a zároveň zcela přístupný divadelně-hudebně-cirkusový syntetický tvar, který si publikum (po chvilkové nedůvěře) zcela získal. A nebudu zastírat, mě si získal též. Na nic si nehraje, jen si hraje – s kumštem, vtipem a radostí. A také, jak jsem se večer přesvědčil při rozhovoru s akrobatkou Claire Aldayovou, se zcela jasným uměleckým názorem. Myslím, že to nebude vůbec nezajímavé interview – čtenáři DN (či i-DN) se s ním (po festivalu) ještě budou mít možnost seznámit.
V Trutnově začala sobota
Počasí se tváří přívětivě (klepu na dřevo), což je nanejvýš vhodné, protože dnešní (o poznání nabitější) program se krom večerní reprízy Pfffffff! koná celý pod širým nebem. Máte-li čas, sedněte na auto, vlak či bus a přijeďte: K vidění toho je a bude víc než dost. Dokonce i na Akoreacro ještě nějaké lístky zbývají. A hlavně: je tu moc hezky. Vážně.
Komentáře k článku: Hrazdy nad Trutnovem (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
