Hrazdy nad Trutnovem (No. 2)
Před sobotním polednem se slunce nad Trutnovem rozpálilo tak, že pot lil nejen z účinkujících, ale i z diváků. Přesto se málokdo nechal do stínu zahnat nadlouho – i v sobotu totiž bylo mnoho k vidění. Festivalový program nabídl šestici venkovních produkcí napříč disciplínami, styly a žánry. O nich, dnes poněkud stručněji než včera, se můžete dočíst v tomto článku.
Vysocí muži a cihla
Prvním bodem programu bylo vystoupení Long Vehicle Circusu, čtyř chůdařů, kteří se (společně se včerejší V.O.S.-ou) podíleli na českém programu šanghajského EXPA. Jsou šikovní, zábavní, tanečně nadaní a pečlivě sehraní – to je asi tak vše, co se o nich dá říct. V programu čtu, že „rozdíl mezi představeními Long Vehicle Circusu a ‚obyčejnými‘ chůdaři je především v kvalitě interpretů a v nutném předpokladu, že chtějí každým číslem něco říci.“ Kvalitní jsou beze sporu – co však konkrétního chtějí říci, to jsem při nejlepší vůli neobjevil. Asi se půjdu v neděli podívat podruhé. Ale i kdyby v tom nakrásně žádný přesah nebyl, vůbec nic se neděje: je to skvostné jarmareční číslo.
Velmi vysoké muže na náměstí vystřídal o něco nižší Števo Capko s klauniádou Brick Cirk, v níž klaun, lišící se od tradičního cirkusového nešiky snad jen zeleným make-upem, objevuje možnosti cihly a všemožně si s ní hraje. Přiznám se rovnou, že na můj vkus je objevuje dosti pomalu a rozvláčně, pročež jsem po chvíli zvolil ústup z rozpáleného náměstí do stínu. U dětského publika, na něž cílil, měl nicméně úspěch.
Dvakrát do výšin
Druhý z francouzských hostů, dvoumužný Lonely Circus, zahájil odpolední blok představením (ba možná i performancí?), jež se francouzsky jmenuje Le poids de la peau, v českém překladu Tíha kůže. Má zvláštní scénu, kterou tvoří konstrukce zvaná „malá žirafa“. Jejím základem je klasické napnuté lano, po němž se pohybuje provazochodec Sébastien le Guen, který je zároveň autorem návrhu této konstrukce, a v závislosti na změně jeho těžiště a pohybu se díky složité mechanické konstrukci mění náklon lana a celá konstrukce se navíc točí kolem dokola. Pohyb lana snímá senzor, jehož impulsy mění hudebník Jerome Hoffman ve zneklidňující elektronickou hudbu, která performanci doprovází.
Psal jsem včera cosi o potřebě hereckého výrazu k tomu, aby se cirkusová atrakce blížila divadlu. Sébastienův přístup je jiný: nehraje nic, spoléhá na své umění a nezpochybnitelnou uhrančivost své osobnosti – a s jejich pomocí dělá (v nejlepším možném slova smyslu) show. Opět se nabízí srovnání s jarmarečními výstupy – možná bychom mohli mluvit i o „novém jarmarku“?
To výkon Jany Korb, jejíž Paní Vladuš po této show následovala, je naopak výkonem výsostně hereckým. Paní Vladuš je stárnoucí osamělá žena, která sní o létání. Skutečný svět je při zemi, plný tikajících budíků a banální všednodennosti – a ve výšce jsou tři hrazdy, na kterých je paní Vladuš svobodná. Ovšem ani když je ve vzduchu, nepřestává být onou uťáplou osůbkou: do publika vrhá pohledy, v nichž se mísí provinilost s jakýmsi rozkošnickým potěšením, nejistota s volností, pocit nepatřičnosti se spokojeností. V případě této produkce lze o divadelním tvaru hovořit zcela bez ostychu – i proto je tak trochu škoda, že poměrně záhy vyloží většinu svých karet a s postupem času už se vesměs jen opakuje daný princip. Přesto bylo představení zásluhou hereckého i akrobatického umění Jany Korb příjemnou podívanou.
Žongléři a ztracený balíček
Podvečerní blok na Krakonošově náměstí otevřeli Bratři v tricku žonglérskou klauniádou Malíři. Jsou vtipní a veskrze milí, nespoléhají se jen na své žonglérské umění – naopak, jsou i schopnými baviči, klauny a improvizátory. Kupodivu se tak vlastně ani moc nežonglovalo, nicméně úspěch měli značný.
Vystřídal je britský soubor Collectif and then… s projektem Message pour dire… Čtyři dívky představují pošťačky, které mají za úkol ve spoustě krabic najít jeden konkrétní červený balíček – a tak pobíhají kolem, přehazují krabice, vrážejí do sebe a povykují. A občas taky (pod záminkou zvonícího telefonu na vrcholu konstrukce) šplhají po lanech a ve výšce akrobatí. Akrobatkami jsou velice šikovnými, ale celá show je koncipovaná tak zeširoka, bez směřování a rozplizle, že samotné představení je po většinu času jen zdlouhavá, mírně chaotická nuda. Člověka moc nevytrhne ani velkolepá pointa spočívající v odhalení, že kýžený balíček měl celou dobu u sebe zvukař.
Nastaly deště…
Večer jsem neodolal a zamířil podruhé na Akoreacro. Nelitoval jsem: i napodruhé bylo co objevovat. Kvality představení se patrně po Trutnově rozkřikly, takže sál, který byl při pátečním uvedení solidně plný, se v sobotu zaplnil zcela. A publikum, snad s postupujícím festivalem o něco navyklejší na novocirkusovou poetiku, reagovalo ještě vřeleji – na konci se tleskalo ve stoje. Nikoliv ze slušnosti, jak se to dnes v divadlech občas dělává, ale z ryzího nadšení.
Po setmění měl předvést soubor Amanitas svou ohnivou performanci KO.MIX.X1, leč z celodenního horka se udělala bouřka, na čtvrthodinu se hustě rozpršelo, a k ohňům nedošlo. Alespoň se ale trochu pročistil dusný vzduch a na okamžik ochladilo.
Začíná neděle
Nebe je opět bez mráčku a vedro bude patrně velice podobné včerejšku. Seversky ledové Postav na čaj v klimatizovaném sále UFFA tedy přijde dost určitě vhod.
P. S. Cirkus King pod vedením ředitele Boba Navarra nabízí svým divákům psí fotbal či drezuru hadů. Nevím, jakou má na své současné trutnovské štaci návštěvnost, mám ale dojem, že ti z místních, kteří se tento víkend více či méně věnují novocirkusovému festivalu, už se bez psího fotbalu obejdou.
Komentáře k článku: Hrazdy nad Trutnovem (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
