Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika

Hrdinka svatojánské noci

Úvodní premiéra 51. sezony Činoherního studia má název Svatojánský oheň a vznikla podle stejnojmenné pohádky spisovatele Karla Šiktance. Ústecké divadlo s autorem propojuje režisér (a současně umělecký šéf) David Šiktanc, který je spisovatelovým vnukem. Inscenace této – dalo by se říct – pohádky symbolů je plná folklorních motivů a inscenačních kouzel s autorským důrazem na pozitivní lidské jednání, charaktery a vztahy.

Dveře do pohádkového světa otvírá vstupní, z celku se vymykající scénka odehrávající se v zabydlené místnosti roubené chaloupky, v níž dědeček-spisovatel (Jaroslav Achab Haidler) začíná vyprávět svému vnukovi (Petr Uhlík) pohádku o ohni a svatojánské noci. Objekt chaloupky s rozevíratelnými stěnami stojí na kolečkách, takže s ní mohou herci během představení po celý čas manipulovat. Domek se tak v dalším průběhu ocitá v různých částech jeviště a plní různé úlohy.

Autentická režisérova vzpomínka se záhy proměňuje v realitu. Ocitáme se v předvečer svátku svatého Jana v jedné české vesnici. Že se jedná o svatojánskou noc, dokládá lidová tradice přeskakování ohně vesnickými mládenci na důkaz vyspělosti a proměny v muže. Odvážný Matouš (Petr Uhlík) se nebojí pro lásku a obdiv své milé Cilky (Anette Nesvadbová) přeskakovat stále vyšší ohnivou překážku i v situaci, kdy se již ostatní ostýchají, a soutěživě si přitom dobírá svého domnělého přítele Tomka (Jan Hušek). Vzrůstající žár ohně se přestává Tomkovi líbit, ale na popud svého otce a starosty (Hynek Chmelař) do ohně přikládá další polena. A Matoušovi se jeho poslední skok stane osudným, plameny mu popálí obličej. Z vesnice vystrašeně prchá do hloubi lesa, kde nachází útočiště u tajemného Strážce ohně (Jaroslav Achab Haidler).

Zraněného Matouše opouští víra v Cilčinu lásku. Nevěří, že by o něj s popáleným obličejem stála. Cilka však na něj celý rok myslí, a to i přes Tomkovo namlouvání. Tomek se snaží obměkčit její srdce nejen slovy, ale i tancem. Pochopitelně – vždyť se ocitáme někdy koncem 19. století – tancem využívajícím lidové taneční kroky a postupy. Prvky české lidovosti najdeme i v ostatních inscenačních složkách, jak v hudební, tak výtvarné. Ve výtvarném gestu scénografky Juliány Kvíčalové se folklorní motivy harmonicky propojují s baladicky působícími barvami bílé a hnědé. Kostýmy odrážejí i charaktery samotných postav. Tak Chmelařův čepec a těžký kabát s nášivkami zvýrazňuje jeho nabubřelé, povýšenecké vystupování. Tetka Marie (Marta Vítů), jež vyniká klidným vystupováním, vyvolává pocit důvěry i upraveným zevnějškem s šátkem pečlivě uvázaným pod bradou. Haidlerův tajuplný Strážce ohně se zas choulí pod tmavou kápí, pod níž je jeho obličej vidět jen při neostrém osvětlení petrolejkou, čímž zdůrazňuje svou nadpřirozenost. Nesvadbová v nevinně bílých krojovaných šatech je svým kostýmem symbolicky předurčena být čistou, nebojácnou ženskou hrdinkou s dobrým srdcem a ochotou zachránit svého milého i za cenu života. Kostýmům všech postav – a tedy symbolicky i jejich charakterům a dobovému určení – kontrastuje oděv potulného chlapíka Vanýska v podání Jana Plouhara, který v úvodu rozehrává a řídí souboj s ohněm a později do děje ještě několikrát vstoupí jako jeho glosátor. Nejen kostýmem, ale i zpěvem a hudebními vstupy s kytarou připomíná trampa, který se jen shodou okolností ocitl v tomto kraji a stal součástí dávného dramatu.

Pohádky jsou často o mužských hrdinech, kteří zachraňují bezmocné dívky z nebezpečných situací. Uhlíkův Matouš si své hrdinství a sílu dokazuje skoky a hecováním, po prvním neúspěchu se však vyděšeně stahuje a z hrdiny se stává ublížená bytost. Herec pro zdůraznění jeho pocitů pracuje celým tělem. Nejprve suverénně – vzpřímeně zvládá náročné přeskoky ohně, později se shrbený skrývá mezi stromky, aby nebyl spatřen.

Hrdina tak záhy po začátku příběhu ze scény zmizel, a co teď? Uplynul přesně rok. Na vsi se všichni tváří, že na Matouše zapomněli. Tomek navléká Cilce svatební boty a Starosta chystá svatbu. Copatá Cilka však stále myslí na svého Matouše a vydává se na cestu za jeho nalezením. Z poblázněně zamilované dívky se stává odhodlaná žena, jejíž dobré srdce napomůže vyřešit všechny těžkosti. Nenechává nikoho na pochybách, že své činy dělá s dobrým úmyslem a že jí záleží na skutečném citu, nikoli na vzhledu. Trnitou cestu, kterou v pohádkách běžně musí projít princové, překonává a završuje prostá vesnická dívka vyzutá z upjatých svatebních botek. Z čarovné noci tak svítí plamínek dívčí hrdinky…

Oheň, popáleniny nebo kouzla dokázal inscenační tým zobrazit jednoduchými výtvarnými znaky. Několik umělých stromků na kolečkách vyvolá představu cesty či lesa, popelavá šmouha na obličeji evokuje hrůznou spáleninu, pohyb tyče v rukou Vanýska určuje nebezpečnost a výšku plamenů.

Dalším ze způsobů, kterým inscenátoři navozují atmosféru tajemného lesa nebo ohnivého svatojánského podvečera, je práce se světlem. Nejen, že oranžovo-červená světelná podívaná evokuje oheň, ale její provedení – včetně práce se zvukem – je tak působivé, že má divák pocit, že oheň postavy opravdu zraňuje. Jinde zase efektní stínohra, promítaná na jednu ze stěn jeviště, mapuje dění za dveřmi dřevěné chaloupky, kde se v úvodu odehrával úvodní vstup vnuka s dědečkem. Světlo tak spoluvytváří kontrast mezi prostorem veřejným-venkovním a soukromým-intimním.

Působivý a efektní výstup si však inscenátoři nechávají až na téměř samý závěr. Cilčina cesta pro kouzelné bylinky je totiž zpracována nádhernou akrobatickou sestavou herečky v obruči, jež se snese z výšky jeviště. Magický obraz zdůrazňuje světelný kužel, v němž Nesvadbová tančí. Její číslo je symbolickým vrcholem inscenace a završením příběhu. Dobro přemůže zlo, láska je klíčem vítězství. Anebo aspoň k naději…

Ústecké Činoherní studio připravilo inscenaci pro školní mládež, která nesklouzává k pouhým poučkám o dobru a zlu, ani nenabízí – dnes tak častý – plytký humor či povrchní zábavu. Naopak. Na jevišti se divácky poutavě převypravují dramatické události dvou čarovných večerů za využití a se znalostí lidových tradic a archetypální symboliky. Inscenace tak zaujme nejen dětského diváka, ale i dospělého.

Ludmila Zajíčková, 2. ročník Katedry teorie a kritiky DAMU

Činoherní studio Ústí nad Labem – Karel Šiktanc: Svatojánský oheň. Režie David Šiktanc, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Juliána Kvíčalová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka scénografie Hana Kesnerová. Premiéra 14. října 2022. Psáno z 2. reprízy 21. října 2022.

///

Více na i-DN:

Oheň zářící na cestu životem

Nezáleží na vzhledu, ale na srdci

…

• Autor: Ludmila Zajíčková
• Publikováno: 7. listopadu 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hrdinka svatojánské noci

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ