To víš, že jo, kokote!
Před třemi lety začala novinářka Saša Uhlová zveřejňovat na internetovém deníku A2larm investigativní reportáže z nejhůře placených zaměstnání. Tyto zkušenosti se staly předlohou dokumentu Hranice práce režisérky Apoleny Rychlíkové, o něco později vyšly knižně pod názvem Hrdinové kapitalistické práce. Nově se původní publicistický materiál (a nejen on) objevuje také v Městských divadlech pražských, konkrétně na jevišti jejich nejsvobodomyslnější platformy, divadla Komedie, kde ho impozantně i dostatečně jízlivě travestuje režisér Michal Hába. Oboustranně výhodné spojení Háby s MDP, respektive Komedií, po oceňovaných inscenacích Nepřítel Lidu a Sláva a pád krále Otakara nabývá zřetelnějších obrysů, stejně jako spojení režisérova jména s kritikou kapitalismu a tržní ekonomiky.
Ničí si zdraví ve směnných provozech, dostávají mzdu tak mizernou, že často musí žádat o příspěvek na bydlení, a přesto se ještě nezhroutili, snaží se naopak být veselí – i tak popisuje Saša Uhlová Hrdiny kapitalistické práce FOTO PATRIK BORECKÝ
V řečišti popisné (antidramatické) předlohy se Hába spolu s dramaturgyní Viktorií Knotkovou, dvorním hudebníkem Jindřichem Čížkem a čtyřmi skvěle připravenými performerkami (Ivanou Uhlířovou, Johanou Schmidtmajerovou, Halkou Třešňákovou a Vandou Šípovu) orientuje prostřednictvím brechtovských komentářů a ironických asociací. Reportážní styl sice v úvodu striktně dodržuje, zároveň ale dává tušit (pro režiséra typickou) brzkou dekompozici. Ženy v lesklých toaletách se skleničkami šampaňského v rukou – představitelky potenciálně pranýřovaného establishmentu – kráčejí jako po předváděcím molu vstříc divákům, aby je následně zahrnuly reportáží z nemocniční prádelny v originálním znění. Rozpohybovaný plakát výrazně dotváří i neonový nápis Hrdinové kapitalistické práce, k jehož sejmutí – rozkladu – nakonec také dojde.
Ze sugestivně líčených podmínek, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích (drůbežárna, kasa v supermarketu, výrobna žiletek či třídírna odpadu), autoři extrahují tematickou osu my–vy–oni–já. Zdánlivě sociálně úzkoprofilový problém tak vztahují na celou společnost, tedy i na diváky, k nimž podobně jako Handke ve Spílání publiku promlouvají. Když jsme to my, co jsou spíš vy než oni. A není to jen Handke, který skrze dramaturgicky cizelovaný tvar prosvítá, v jedné z pasáží Hába s Knotkovou vzdávají hold i Sikorově rozkolísané syntaxi.
Inscenátoři v textu s hravostí nalézají nové spojnice a významy, místy dokonce ironizují vlastní tvůrčí proces. Vyprávění o Rumunech se například stane záminkou komentáře nazvaného POSTWEST, rozvažujícího o Zahraničních hrdinech kapitalistické práce, kteří by byli skvělými doplňkovými Hrdiny tohoto večera. Zvlášť pokud by tato inscenace skutečně byla sehrána v zahraničí, jak bylo plánováno, nebýt nouzového stavu. Jarní karanténa měla za následek, že se inscenace nepředstavila na jevišti koprodukční berlínské Volksbühne, a ve výsledku zásadně zpozdila i českou premiéru.
Hába na koronavirové restrikce reaguje jevištním zpřítomněním osudů umělců, již byli nuceni se v důsledku pandemie rekvalifikovat. Čerpá z příběhu nejmenované operní pěvkyně, která začala v březnu pracovat jako pokladní v supermarketu. Vanda Šípová, rovněž operní diva, na jevišti Komedie školeným sopránem repetuje árii (Uhlové povzdech) Je mi líto. Situace mimo jiné reprezentuje střet vysokého umění se světem fyzické práce, obecně vnímané jako něco ubohého a nízkého. Zvláště trefné pošťouchnutí zastánců pravicové linie přijíždí s tzv. bednou kontextu, po jejímž otevření performerky rozehrávají spirálu metafor – Šípová v rudé róbě například ihned aspiruje na metaforu všudypřítomné antikomunistické narace. Od podezřívání z bolševismu je pro tvůrce jen krůček k osobnímu kontextu a od superhrdinů k uvědomění, že hrdinou kapitalistické práce je vyjma několika držitelů statků, tak vzdálených běžným smrtelníkům, každý z přítomných. Jenže co s tím, když i ve zvukové smyčce donekonečna zní: Tak hlavně že má člověk práci. Pak už se skutečně nabízí leda laškovný, ovšem o to víc bolestivý vzdoropovzdech To víš, že jo, kokote, kterým performerky nesčetněkrát počastují nenáviděného Selfmademana Jindřicha Čížka v kovbojské ústroji.
Hrdinové kapitalistické práce žertovně nazdvihují ukazovák, přičemž s veškerou možnou imaginací demaskují obludnost současného zřízení. Ani na chvíli nepřestávají agitovat, činí tak ale s vědomím, že jsou na jevišti a respektují jeho principy.
Městská divadla pražská (Komedie) – Michal Hába podle Saši Uhlové: Hrdinové kapitalistické práce. Koprodukce s Volksbühne Berlin v rámci mezinárodního projektu POSTWEST. Scénář a režie Michal Hába, dramaturgická spolupráce Viktorie Knotková, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 14. září 2020.
Komentáře k článku: To víš, že jo, kokote!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
