Hronovská grilování 2014 (No. 3)
V pondělí nás rozžhavil především tanec, tedy některé z nás. Pohled na krásná mladá dívčí těla působí esteticky, a pochopitelně, že především na mužskou část publika též eroticky. Pro mě to je vždycky zážitek tak trochu mimo čas a prostor.
Jak řekl moderátor tanečního bloku Tanec, tanec…, taneční odborník Jiří Lössl, na rozdíl od činohry se může tanec inspirovat nejen příběhem, ale stačí mu obrazy, představy, atmosféra. No, ale já vždycky hledám spíše ten příběh, a tak při sledování tanečních kreací abstraktnějšího rázu mi mysl uniká do vlastních představ a snaží se (velmi často nesprávně) vytvářet si alespoň dílky příběhů. A nakonec se ráda vrátím k mně pochopitelnější činohře, ať je jakkoli alternativní.
Místo Cooneyho oblíbené, leč tradiční komedie Rodina je základ státu jsem zvolila titul z off-programu, totiž adaptaci Procházkova Kočáru do Vídně souboru Triarius z České Třebové. Režisér Josef Jan Kopecký má zjevnou slabost pro literaturu 60. let minulého století. Před časem jsem viděla jejich poměrně zajímavou verzi Procházkova Ucha, kde si režisér i zahrál. Tentokrát se objevil teprve na konci, v malé „odporné“ roli. Nicméně, vymyslel a zrežíroval pozoruhodné pojetí i filmem zpracované novely.
Vyjma krumlovského otáčivého hlediště jsem nic podobného nezažila. Triarius ovšem otočné hlediště přivezl s sebou, byť mnohem menších rozměrů. Ponurý příběh putování české ženy Kristy a dvou zraněných rakouských vojáků na sklonku války pak ponořil do sugestivní tmy. Škoda jen, že na hronovském zimním stadionu nebylo možno přes veškeré úsilí zcela tmavý blackbox vytvořit, zato akustika byla velkolepě hrozivá. Diváci tedy sedí na točně, a její otáčení jim dává pocit, jako by byli v kůži smrtelně raněného vojáka, který je tažen a smýkán na vozíku. Bloudění temným lesem plným nepříjemných zvuků včetně vzdálené střelby vytváří sugestivní obrazy strachu, lítosti a beznaděje.
Textu je málo. Hlavní hrdinka Krista (Tereza Vodochodská) ze sebe vypraví jen pár slov, zatímco Aleš Dvořák i Karel Pešek mluví – coby rakouští vojáci – německy. Nicméně tuhle inscenaci nedělají slova, ty jsou jen víceméně doplňkem. Atmosféru i příběh vytváří především jednání všech tří protagonistů. Chvílemi sice působí inscenace trochu zdlouhavě, ale většinou (i přes handicap neúplného zatmění) je nesmírně působivá.
Soubor BUDDETO! z Plzně si vypůjčili námět z knihy Ivy Procházkové Nazí. Paralelně vyprávěné příběhy několika puberťáků mají sice svou sílu, ale provedení není zcela přesvědčivé. Většina hereckých výkonů působí příliš „zuškovsky“, navíc zvolený způsob osobních zpovědí (každý z hrdinů vypráví příběh ze svého pohledu a ztvárňuje v něm i role dalších postav) není nejšťastnější. Ne každému se daří rozlišit jednotlivé charaktery, takže se výpovědi stávají nepřehlednými.
Na závěr se před nabitým hledištěm lehce před půlnocí představila pantomimická představení nominovaná z festivalu Otevřeno Kolín. Byl to atak překvapivě profesionální, tak si jejich popis a hodnocení raději nechám na zítra.
///
Více o 84. Jiráskově Hronově: JH
///
Předchozí díly Hronovských grilování:
Hronovská grilování 2014 (No. 1)
Hronovská grilování 2014 (No. 2)
Komentáře k článku: Hronovská grilování 2014 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)