Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hronovské karbanátky (No.1)
Tak už nám to začalo. Jiráskův Hronov zahájen v plném slunci, za víření afrických bubnů, tanců na chůdách, i starodávně dojímavého rituálu vztyčování vlajek za účasti politiků pražících se v oblecích v odpoledním žáru na schodech Jiráskova divadla. A pak byl ještě medvěd, jelen, a hojně záhadných nočních zvuků, které mohly, ale nemusely patřit zvířátkům.
Těch dvaaosmdesát let téměř nepřetržitě konaného festivalu nám divadelníci z ciziny opravdu závidí. Stejně jako atmosféru, v níž se zvláštní sorta lidí, zjevně neotrávených dnešním světem, místo dovolené dobrovolně proměňuje v blázny a týden si prostě jen tak hrají. Ať už na scéně, či v seminářích se lidé, v civilu inženýři, ajťáci, doktoři, psychologové či studenti čehokoli stávají alespoň na chvíli někým jiným, a prožívají závratnou volnost nezávislou na politické situaci, a každodennímu boji s banalitou života. Několik stovek jich ukázněně napochoduje každý den v 9.00 do seminářů (a to bez ohledu, kdy a v jakém stavu jdou spát), odpoledne a večer zkonzumují 3-4 představení, a pak si ještě třeba do dvou v noci vyměňují názory na diskusním klubu. Skoro sci-fi. Ale takové je kouzlo divadla.
Vztyčování vlajek… FOTO ARCHIV JH
A divadelní zážitky ze soboty? Postmoderním představením, které přivezli slovenští hosté z Prievidzy, adaptací Paasalinnova Chlupatého sluhy pana faráře, byli mnozí konsternováni. Nejvíce se trápili myšlenkou, koho že má v ději symbolizovat kuchařka, usmrcená na počátku elektrickým proudem poté co utekla před medvědicí na sloup elektrického vedení, a která se průběžně zjevuje jako deus ex machina. Bizarní komedie o krizi středního věku pana faráře, který tzv. neví, čí je, jehož život promění dárek narozeninám (totiž medvídek, který se zázračně naučí nejen komunikovat, ale také žehlit, utírat si spořádaně nos a zadek) získala titul „tvůrčí čin roku“ na Scénické žatvě, a hned po hostování na Hronově, se zahájí sezónu ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Chvílemi zábavná hříčka, s miloučkým „mackem“ (Štefan Ország dostal roli medvídka k šedesátinám) má zvláštní humor a u nás sklidila rozporuplné přijetí. Ne všichni pobrali obsah (ten jsme pochopila), ale mohlo to být kratší (s tím souhlasím!)
To Smolíček Pacholíček (Divadlo Vydýcháno z Liberce) byl pravým opakem. Obsah pohádky jasný, délka 25 minut! , výborné zacházení s prostorem, rekvizitami (tyče, z kterých se dalo vytvořit vše od domečku, až po jelenovy parohy) a živá muzika potěšily děti i dospělé. Ukázka toho, že s bandou pubertálních holek a jedním klukem v souboru se dá udělat vtipné, chytře zábavné a energeticky nabité představení.
Do třetice rozporuplné hradecké DNO v čele s Jiřím Jelínkem. Jedněmi vzýván jako kultovní autor a interpret, druhý vnímán s rozpačitým pokrčením ramen. Přiznám se, že pro mě stojí někde uprostřed. Ač Jelínek už mnohokrát zabrousil do vod profesionálního divadla, jeho provokativní a mnohdy iritující představení v sobě mají stále amatérský drápek. Tím myslím nejen zálibu v trapnosti a jakési umělé nešikovnosti, ale i jistou alternativnost z přesvědčení, zkrátka punk. Výjimkou není ani nejnovější, žánrově těžko zařaditelný tvar – IDOLLS, označený jako EMOčně dEMOliční EMOkál. Z mého pohledu ze všeho nejvíc koncert s loutkami promíchaný s meditací nad tím, kdo má šanci se stát idolem a kdo na to prostě nemá, i se zamyšlením nad dnešními způsoby komunikace. V každém případě herecky zaujme Johana Vaňousová, stále více se prosazující v různých podobách „divadel na okraji“. Prostě, jeden z těch karbanátků, které mají pro někoho příchuť romantiky a rituálního jídla, k mé chuti ale nějaké to koření chybí, a jiného je příliš. Dno se ale kvůli tomu trápit nemusí, příznivců (nejen na Hronově) má stále dost.
Komentáře k článku: Hronovské karbanátky (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
