Hronovské poznámky 2011 (No. 1)
Metuje zvolna plyne pod mostem, chardonnay v Tritonu je stále stejně dobré, všichni stále stejně milí a usměvaví. V pátek začal 81. ročník Jiráskova Hronova – a zdá se, že si město uchovalo schopnost být pro svůj festival příjemné. Počasí zatím vcelku přeje a láká k výletům do okolní přírody, ale program je nabitý: mezi semináři, debatami, vernisážemi, diskuzemi a divadlem se leckdy jen sotva najde čas na jídlo. Hlavní program začíná až v sobotu – pátek je tedy nejrozsáhlejším prostorem pro představení „mimo soutěž“.
Stalo se tradicí, že první hronovský večer patří inscenaci domácích ochotníků uváděné v doprovodném programu: být na Hronově a nevidět Hronovské by zkrátka nešlo. Před týdnem plným mnohdy experimentujícího divadla se divák střetává s klasickou ochotničinou, která jinak v programu příliš zastoupena nebývá – člověk může mít řadu výhrad proti jejich jednotlivým inscenacím, ale má to své opodstatnění (i své kouzlo). V rámci proměn, jakými festival po změně vedení prochází, došlo v tomto bodě k pozoruhodné kličce: první večer v Jiráskově divadle domácímu souboru a jeho Poprasku na laguně skutečně patřil, jenže nebyl zahrnut do festivalových abonentek a navíc se časově překrýval s večeří. Místo něj měli festivaloví diváci možnost vidět dvě inscenace, které do programu tradiční cestou nepostoupily, ale které mohly být přinejmenším inspirativní. Ovšem pozor: když píšu „mohly být“ místo „byly“, je to proto, že v případě první z nich si tím nejsem tak docela jistý.
Jak vařili divadlo
Lásky hra osudná – THE BEST OF! v podání Šumavského ochotnického spolku Prachatice představuje zajímavý problém, proto si dovolím jí věnovat poněkud více prostoru. Soubor a jeho režisér Jaromír Hruška si zvolili dramatickou prvotinu bratří Čapků, aby kolem ní vytvořili, dle svých slov, „příběh o divadle“: vidíme herce špatného oblastního divadla v průběhu zkoušek inscenace Lásky hry osudné. S postupujícími zkouškami se hroutí herci, jejich vztahy i sama připravovaná inscenace. To sledujeme formou té nejbanálnější zákulisní komedie, z níž tu nechybí jediná žánrová figurka: „hysterka nespokojená s kostýmem“, „slepá nápověda“, „nedůvtipný záskokář“, „starý šmírák“. Tak trochu chybí jen „nesnesitelný režisér“: muž, který vznikající inscenaci režíruje, prý sedí kdesi ve tmě hlediště a herci s ním naoko komunikují („Cože? Mám jít doprava?„). Přesto, že není vidět ani slyšet, je tento režisér karikaturou „umělecky ambiciózního“ režiséra: asi nepřekvapí, že vznikající inscenace se rozpadá pod náporem jeho pitomých a nesourodých nápadů.
Zdálo by se tedy, že jde o zákulisní komedii parodující špatné postmoderní divadlo – podobně jako před několika lety Rejžák z Prahy (v podání souboru ze Žlutic, pokud se nemýlím). Jenže tady nastává problém: i ona zákulisní komedie je tak přeplácaná, plná klišé a neúměrně natahovaná (celé představení mělo bezmála tři hodiny), že se nabízí podezření, zda nejde vlastně zároveň i o parodii na špatné zákulisní komedie. Čapkova pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort, která čas od času ve slavné Högerově nahrávce zní divadlem, by se dala vztáhnout jak na tu fiktivní inscenaci, tak na tu skutečnou. Metadivadelnost v tomto případě požírá své děti – Lásky hra osudná – THE BEST OF! zůstává v mých očích inscenací poměrně špatnou, ale špatnou docela zajímavým způsobem.
Poprask nad Metují
Protože Prachatičtí bezmála o pětatřicet minut přetáhli hrací dobu, na představení hronovského Poprasku na laguně jsme dorazili se zpožděním – a z chmurného konce Lásky hry osudné tak vstoupili přímo doprostřed veselého a barvami hýřícího světa italské rybářské vesnice, kde se pro jednu pomluvu rozhádaly všechny ženské. Notoricky známý Goldoniho text si režisér Miroslav Lelek upravil do podoby muzikálu s autorskými písněmi, jimž ustoupila nejedna scéna. Děj spěje rychle kupředu k další písni, k dalšímu zvratu – díky tomu se (obvykle nesmírně dlouhá) hra jeví jako poměrně svižné a svěží dílo, které má jen necelé dvě hodiny. Jen je trochu škoda, že většina písní má povahu lyrického monologu, v nichž jako by se zastavil čas. Když se vyskytne píseň v dialogu a s konfliktem, je z ní náhle divadelní píseň a představení plyne svižně dál. Lze mít také jisté výhrady ke kvalitě některých textů a k některým pěveckým výkonům, ale energie, která z jeviště do hlediště plyne, je neuvěřitelná: tady vidíme esenci ochotnického divadla, hraného s gustem a nadšením. Vůbec nelituji, že jsem mu obětoval večeři – je ale, myslím, škoda, že většina festivalových návštěvníků byla o tuto podívanou ochuzena.
Na konec… Lakomec
Třetím pátečním představením (stále v rámci doprovodného programu) byl Molièrův Lakomec v osobitém zpracování Geisslers Hofcomoedianten, kteří vytrvale hledají „barokně divadelní styl“ – v tomto případě sáhli pro inspiraci i ke klasickým gangsterkám a éře jazzu . Inscenace Petra Haška je vysoce výtvarně, pohybově i hlasově stylizovaná, text se radikálně krátí a upravuje, až z něj zbývá torzo. Vtipně pracuje s absencí rekvizit a dveří – příslušné zvuky vytvářejí ruchaři na kraji scény. Jako u většiny takto stylizovaných a formalizovaných tvarů, i tady záleží zejména na divákovi, nakolik mu zvolená stylizace sedne – a soudě dle ohlasů hronovského publika (ale i toho v Červeném Kostelci, kde jsem inscenaci před několika měsíci viděl poprvé) dokázali Geissleři Lakomcem oslovit. Nevidíme je ostatně na Hronově naposledy – ve čtvrtek a v pátek čeká diváky jejich velkolepá Ambrosie. O té ale až za pár dní.
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Možná není od věci v případě Lásky hry osudné a Lakomce zmínit, že jejich režiséři jsou absolventy režie DAMU. Skutečnost, která zvláště v případě souboru Geisslers Hofcomoedianten vede k přemýšlení, jak vlastně definovat hranice amatérského a profesionálního divadla.
06.08.2011 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
O Jaromíru Hruškovi jsem to tušil, ale neměl jak to ověřit – děkuju za upozornění. V tom případě je ideologie té inscenace (tedy aspoň jak ji chápu já) ještě podivnější. O Geisslerech a Petru Haškovi se chystám víc psát až u Ambrosie, navíc mám dojem, že téma hranic profesionálního a amatérského divadla je obecnější a tak se spíš hodí do závěrečného, shrnujícího dílu, kde se chystám tyto (i jiné) otázky vznést. Rozhodně na to tedy dojde a budu rád, když vznikne diskuze.
U těchto konkrétních inscenací došlo navíc k pozoruhodnému paradoxu: z krajské činoherní přehlídky byly doporučeny (a přijaty) do programu Divadelního Děčína, ale neodehrály se, protože jejich režiséři byli jmenováni do děčínské poroty. Další z jejích členů, Radvan Pácl, se jako režisér také účastnil krajské přehlídky (v Červeném Kostelci s Černými Šviháky, s nimiž nastudoval poslední hru Pepy Tejkla, Polyhistory). Nemyslím si ani v nejmenším, že by tito pánové mohli být zaujatí, ale stejně mi to přijde poněkud podivné.
06.08.2011 (17.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Téma hranic amatérského a profesionálního divadla je určitě obecnější (a na váš názor jsem zvědavý), nicméně myslím, že je dobré si ho všímat právě na konkrétních případech. Klidně si ho pozdržte až na Ambrosii, nicméně za sebe mohu říct už teď: to, že někdo má vystudovanou uměleckou školu, přesněji: že se naučil jistým řemeslným postupům, jak inscenaci dělat, se – zdá se mi – na jeho práci (mající tak „profesionální parametry“) nemůže neprojevit.
06.08.2011 (22.33), , Trvalý odkaz komentáře,
kateřina Jírová
Michale, téma „hranice profesionálního a amatérského divadla“ je podle mého názoru neřešitelné 🙂 Jsem zvědavá, k jakému závěru dojde po probdělých nocích v Tritonu (a jistě i v Hororu) mladá zpravodajská krev. Na Loutkářské Chrudimi toto téma diskutujeme každý rok, neboť nám toto vděčné téma patrně vydrží do skonání časů.
07.08.2011 (12.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Však já jsem snad ani neříkal, že ho chci vyřešit. 🙂 Ačkoliv: do skonání časů času dost.
07.08.2011 (12.28), , Trvalý odkaz komentáře,