Hronovské poznámky 2011 (No. 4)
Na pondělním festivalovém Problémovém clubu se opět probíralo téma vztahu amatérského divadla a bulvární dramatiky, které má (jak to zatím vypadá) ambici stát se ústředním tématem letošního ročníku – mluvilo se o něm také na prvním PC v souvislosti s inscenací Chvála bláznovství. Řešila se například zajímavá otázka, zda není amatérského divadla pro bulvár škoda, jestli ho nepřenechat zájezdovým (nic nehledajícím) profesionálním divadlům. Včera se v diskusi objevila hlavně díky tomu, že jednou z rozebíraných inscenací byly nedělní Prázdniny snů. Pondělní inscenace toto téma pravděpodobně dočasně odstaví, protože uváděné texty bulvárem nebyly. Upozorní patrně na otázky jiné – například na problém kritiky inscenací hraných velmi mladými (až malými) herci.
Vedle poklesu teploty ovzduší klesl totiž v pondělí v Hronově také věkový průměr účinkujících. Hlavní program nabídl tři inscenace mladých (myšleno věkem členů ansámblů) souborů a blok krátkých choreografií také převážně v podání interpretů ne starších osmnácti let.
Ticho a nehybnost
Většina tanečních či pohybových miniinscenací (rozdíl mezi těmito typy divadla v tomto případě nebyl nijak výrazný – definovalo jej hlavně to, ke kterému z nich se soubory hlásily) nebyla nijak zajímavá. Výjimkou mezi nepříliš nápaditými výstupy byla choreografie ke slavné skladbě Johna Cage 4:33 (v provedení ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary), ve které není hudebníkovi předepsán ani tón. Tanečnice setrvávají bez hnutí v určité pozici a ve chvíli, kdy má hudebník obrátit stránku partitury, tuto pozici změní a opět ztuhnou. Diváky, kteří Cageovu skladbu znají, musela inscenace, myslím, pobavit. Těžší to měli ti, kteří se se skladbou setkali poprvé – reagovali podobně jako publikum v roce 1952, které přišlo do koncertního sálu, očekávalo hudbu, ale dostalo se mu pouze ticha doplněného diváckými šumy, pokašláváním a podobně. Projevilo se, že část hronovského publika je slušně kulturně vzdělaná – již během první minuty nehybnosti a ticha se ozval smích a povzbuzující potlesk. Nebo že by se jen tanečníky snažili rozpohybovat?!
Dílo především pedagoga
Činoherní část dne byla poutavější. Zahájily ji dvě inscenace spojené v jedno dvojpředstavení – Když jsem šel z Koroby divadelního souboru Tři boty při MŠ a ZŠ Třebotov a Když nemůžu spát souboru Pampalin při ZUŠ Turnov. První z nich, hraná dětmi odhadem mezi osmi a dvanácti lety, nastoluje zmíněný problém hodnocení takového typu divadla. Děti měly evidentně velmi dobrého pedagoga, který dokázal vymyslet vhodné aranžmá a také řadu vtipů, ve kterých využil (ale nezneužil) dětskou bezprostřednost a roztomilost. „Herci“ mluvili nahlas, dokázali počkat, až se publikum přestane smát, aby mohli opět začít mluvit, a velmi dobře zvládli naplnit prostor jeviště Čapkova sálu, přestože (jak jsem vyslechla z vedlejšího sedadla) byli zvyklí na prostor mnohem menší. Tři pohádky V. Stankovského a J. Vladislava se také ukázaly jako dobrý výběr – jinak se o dětských hercích o moc víc říct nedá, protože jejich akce a projev na jevišti jsou do značné míry dílem pedagoga.
Když herci vědí, o čem hrají a co chtějí říct
To druhá, autorská inscenace Když nemůžu spát, se již dá hodnotit o něco lépe. Členům souboru Pampalin je okolo patnácti let, takže se také nabízí srovnání s Brand party, jejíž herečky byly přibližně stejně staré (nebo o málo starší). Když nemůžu spát rozebírá nebezpečí, se kterými se setkávají právě lidé tohoto věku – alkohol, drogy, anorexie. Jsou to sice témata dávno z mnoha stran probraná, ale bezpochyby se s nimi mladý člověk stále často setkává. Hovory o nich tudíž působí z jeho úst mnohem přirozeněji, než slova o globalizaci, nadnárodních koncernech, jako je tomu v Brand party. Inscenace měla (snad záměrně) pomalý (až unylý) rytmus, který podpořily hudebně jednotvárné, jednoduché popěvky. Tento princip připomněl vnitřní životní rytmus typického, klátivě se pohybujícího a věčně spícího „puberťáka“. Přestože inscenace byla trochu naivní, herci nebyli technicky dokonalí a módní ofiny padaly do očí, bavila mě mnohem více než zmíněná Brand party. Nehrála si na žádné velké umění (soubor také patrně tuší, že velké umění by mu nesedělo) a herci rozhodně moc dobře věděli, o čem mluví a co chtějí říct.
Blbečky uvařte v kotli
Třetí včerejší činoherní inscenací byla 3x Cami divadelního spolku Centrální zádrhel při ZUŠ Strakonice. Minikomedie Pierra-Henri Camiho jsou vděčnou jevištní látkou, jejich absurdní humor působí již sám o sobě a lze ho na jevišti pouze ilustrovat. Dospělý muž hrající „Hodné dítě“ bude vždy působit vtipně (jak vědí například i v pražském Divadle v Dlouhé). Mezi pěti mladými herci, kteří soubor tvoří, jsou velké rozdíly v kvalitě projevu – hereckou technikou nad ostatními vyniká Vít Malota. Kombinace různých úrovní herectví však kupodivu docela odpovídá absurdnosti Camiho textů – a nasazení mají všichni bez výjimky. Jediné, co výsledný příjemný dojem kazí, je zcizující postava herce-blbečka, který svým kolegům jako by kazí výstupy. Začíná jinde, než má repliku, a zapomíná text a ostatní nad jeho počínáním zdvihají oči v sloup. Působí to nepříjemně – jako třeba (byť asi dobrovolné) zneužití drobné hercovy řečové vady – přestože závěr to trochu vylepší, když ostatní herci svého spoluhráče vtáhnou do hry a na konci uvaří v kotli.
* * *
Doplnění, poznámky a výkřiky Michala Z.: ● Camiho minikomedie bývají na amatérských scénách poměrně častým hostem. Obecně je raději čtu, než vidím, ale strakonická inscenace na mě udělala nadmíru příjemný dojem – i díky práci s různými řečovými a hereckými dispozicemi mladých herců a ironickém odstupu. ● Přísnou a upřímnou kritiku, kterou k Brand party projevil na prvním PC Vladimír Mikulka, ve Zpravodaji jeden z festivalových účastníků ostře odsoudil. Je ale otázka, jaký by měl PC v nové podobě smysl, kdyby se při analýze problémů jednotlivých inscenací měl brát ohled na to, aby to snad někomu nebylo líto. ● Ač hronovská festivalová jídelna dosahuje dlouhodobě poměrně uspokojivých výsledků, smažený sýr bývá každoročně tristním zážitkem. S politováním konstatuji, že v tomto bodě zůstal festival i pod novým vedením beze změn.
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Kuncl
Dobrý večer,
omlouvám se za svou řečovou vadu, ale při porodu jsem byl vytáhnut kleštěmi za hlavičku a do pěti let jsem nevyslovil jediné slovo, poté jsem dřel jednotlivá písmenka doma s maminkou před zrcadlem a přiznávám, že mám na čem pracovat. Pokud máte radu, jak bych mohl svůj projev zlepšit, rád ji uvítám. 🙂
S pozdravem Martin Kuncl alias herec-blbeček
15.08.2011 (21.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Natálie Preslová
Vážený Martine,
doufám, že bylo dostatečně jasné, že nekritizuji (pokud se v případě tohoto žánru dá vůbec mluvit o kritice) Vaši řečovou vadu, ale její zneužití inscenátorem. Netroufala bych si v této oblasti nikomu radit už proto, že mám mnoho oblíbených herců, jejichž řečový projev by byl schopen způsobit odborníkovi infarkt…Ovšem záleží na tom, jakým způsobem je tato schopnost na jevišti zpracována…
Zdravím,
15.08.2011 (22.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladinír Procházka
Kritičko Natálie,
možná dříve než začnu kritizovat vadu řeči či zneužití inscenátorem cosi bych si zjistil. Třeba o inscenátorovi (Jiřina Lhotská), ale i o vadách řeči i jevištní řeči. At.1Martin nemá vadu řeči. At.2 Informace o Jiřině Lhotské najdete na internetu a tak zároveň zjistíte, že těžko mohla dojíti k takovým krokům jako je kohosi zneužívat. At.3 I divadelní kritika má určitá pravidla a nelze zacházet do jakýchsi osobních rovin. At.4 Vy tak činíte hned dvakrát. At.5 Lze si zjistit u logopeda co jest vada řeči. At. 6 Lze tak učiniti i na divadelní fakultě, kde se jevištní řeč vyučuje. At. 7 Lze si cokoli zjistit i o smyslu Základních uměleckých škol (i s pohledem do minulosti). At. 8 Kritizovat politiku je snažší……. At 9 Cami a Centrální zádrhel to je „těžká věc“. At. 10 Jste srdečně zvána do Činoherního klubu i Divadla v Dlouhé. Termín si budete muset vyhledat, neboť informace tohoto druhu já neposkytuji.
S pozdravem Vladimír Chajda Procházka, nicolog.
16.08.2011 (14.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Natálie Preslová
Vážený Vladimíre,
jen malé upřesnění, jako reakce na Váš komentář, jinak bych toto fórum směřovala jiným směrem a debaty tohoto typu přesunula do divadelních kaváren. Žánr blog podle mne není žánrem kritickým. Při jeho psaní (tzn. ze dne na den, během několika hodin), kdy je potřeba hlavně rychle informovat o tom, co se děje, fakt není čas na dlouhé studium kokrétních faktů (principů ZUŠ nebo lékařských diagnóz, nebo tradice podpory am. divadla Činoherním klubem, například), což u kritiky, na kterou má většinou autor více času, možné je. A přestože to tento typ psaní, podle mne, nezapovídá, nemyslím si, že bych se kdy dostala na nebezpečnou osobní rovinu…
Do Vašeho divadla chodím ráda a jsem zvědavá, jak se na jeho prknech tento Cami ukáže…
P.S. Rozhodně bych nerada (a v tom se mnou jistě souhlasíte), aby se tento prostor, který je prostorem k diskuzi o současném amatérském divadle, stal místem osobních přestřelek…
S pozdravem,
16.08.2011 (20.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Kuncl
Nechtěl jsem vůbec
vyvolat takové reakce, jen jsem požádal o radu.
Hezký den,
16.08.2011 (22.05), , Trvalý odkaz komentáře,