Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hronovské poznámky 2012 (No. 1)
Jsou věci, které k Hronovu už tak nějak patří. Jednak ty, které v něm zůstávají stabilně: třeba řada populárních občerstvoven jako bar ve foyer Sálu Josefa Čapka (česneková bageta), čajovna (čaj a sýrové toasty) nebo kultovní vinárna Triton (slušné chardonnay). A jednak ty, které se sice s léty přeskupují dle programové skladby, ale ve výsledku se poskládají podobně. Už při příjezdu do Hronova si tak průměrně zkušený účastník může udělat poměrně přesný obrázek, jak dny poplynou a o čem kdy bude řeč – třeba podle toho, že bude hrát Jiří Jelínek, že dojde na divadlo hrané dětmi, že se budou za slavnostního řečnění vyvěšovat vlajky a že jako tradičně přijede nějaká komedie ze Slovenska, bylo možné docela dobře vytušit, jak bude vypadat sobota. Vlastně by se asi dala podoba Hronova úspěšně uhodnout a následně ověřovat po internetu, aniž by se sem člověk vůbec obtěžoval – ale byla by to škoda.
„Když se láska povede / prodává se na cédé“ (iDolls) – FOTO Ivo Mičkal
Za hory, za doly…
A tak člověk přijede a vidí. A začíná se vskutku sympaticky: ze svitavské přehlídky Dětská scéna dorazila inscenace textu Kláry Peřinové Smolíček Pacholíček v provedení poetického souboru Divadla Vydýcháno Liberec pod vedením Michaely Homolové. V kratičkém, jednoduchém zpracování klasické pohádky hrají děti, nikoliv už ovšem ty nejmenší – konkrétně 4. ročník LDO ZUŠ. Hrají s nadhledem a spoustou zcizováků, zároveň s velkým smyslem pro hudebnost: kromě dřevěných tyčí, které slouží jako rekvizity i jako rytmické nástroje, ovládají mladí herci dokonce hned dvojici kytar. A chór jezinek v zeleném stejnokroji, který díky vztahu jelena se Smolíčkem v závěru objeví schopnost lásky, patří vskutku k výrazným zážitkům.
K hronovskému folklóru už patří, že po každém představení divadla hraného dětmi následuje debata o tom, zda a jak byly děti na jevišti „autentické“, samy za sebe a jestli nebyly nedejbože dokonce režírovány. Netroufám si odhadnout, jak v tomto posuzování dopadne Smolíček, ale vždycky mi to přijde lehce úsměvné: jako by divadlo hrané dětmi bylo snad to poslední, kde se ještě o herectví uvažuje řekněme v intencích Hereckého paradoxu. Jistá část obav je samozřejmě pochopitelná: nezřídka se stává, že režisér okázale sází na to, že děti jsou ohromně roztomilé, a podle toho tvoří. Vede to potom k divadlu dětské hvězdy („cvičené opičky“, jak se v těchto chvílích zpravidla v debatách říká), jehož strojovost věru mnohdy nepůsobí dobře. U Smolíčka jsem měl ovšem naopak dojem, že všichni moc dobře vědí, co, proč a jak dělají, proč má to či ono divácký ohlas a tak vůbec – jak to divadlo funguje. O to by asi mělo jít především. Jen si maně kladu otázku, proč se vlastně něco takového neřeší i u herců již odrostlých.
Import s medvědem
K hronovským tradicím patří také to, že mezi zahraničními hosty se objevuje i nějaký soubor ze Slovenska, obvykle s nějakou divácky vděčnou komedií. Letos volba centra AITA/IATA (mezinárodní asociace amatérského divadla, která zahraniční soubory nominuje) padla na koprodukci Divadla „A“ a Divadla SHANTI z Prievidzy – dramatizaci románu finského spisovatele Arta Paasilinny Chlpatý sluha pána farára v režii Jozefa Krasuly. Vypráví lehce švihlý příběh stárnoucího luteránského faráře Huuskonena, který od svých farníků dostane k padesátinám živého medvěda (hraje ho – tedy medvěda – hvězda souboru Štefan Orság, který zase inscenaci dostal k šedesátinám), rozhádá se s církví, najde si milenku, opustí svou ženu a domov, s medvědem projede kus světa a nakonec zřejmě opět najde Boha.
Nebo taky možná ne: inscenaci by se dalo leccos odpustit, kdyby bylo aspoň trochu patrné, o co v ní vlastně jde. Patrné to ovšem není, a tak zbývá sled ledabyle komponovaný sled epizod rozehrávaných s větší či menší nápaditostí, které se (mimochodem dost nadužívaným) vypravěčovým komentářem spojují v jakýs takýs děj. Humoristický román zkrátka není tím nejsnazším materiálem pro divadlo – a ač v několika jednotlivostech (a několika solidními hereckými výkony) může Chlpatý sluha bezpochyby potěšit, zůstává poněkud úmornou podívanou. Je to škoda – už proto, že před několika lety patřili prievidzští s inscenací Brechtovy Maloměšťákovy svatby (s Orságem v přesně labudovsky stylizované roli užvaněného otce nevěsty) k vrcholům Hronova. Leccos ale závisí na kontextu: na loňské Scénické žatvě získala Krasulova inscenace Cenu za tvůrčí čin roku. Nevyzpytatelné jsou cesty amatérského divadla, řekl by možná pan farář.
Když se láska povede…
Někdy se zdá, že bez Jiřího Jelínka nemůže existovat snad vůbec žádný divadelní festival, a o Jiráskově Hronovu to platí zcela přesně. Přes Šrámkův Písek na letošní ročník doputovala inscenace iDolls, která vznikla v koprodukci Jelínkova Divadla Dno a olomouckého Divadla Na cucky. Dovolím si pro tento blog udat dosud nepublikovaný doporučující posudek, který jsem pro účely Šrámkova Písku napsal před pár měsíci: „Další z řady výrazných autorských inscenací Jiřího Jelínka je podobně hravá, vtipná a muzikální, jako ty předešlé – a podobně jako některé z předešlých také přináší jakési hlubší vrstvy, které můžeme hledat a vnímat. iDolls jsou smutně vtipným příběhem fanoušků popové kapely a jejich citově vyprázdněných životů, které se omezily na návštěvy stále stejných koncertů a pravidelný sex bez lásky. Vše samozřejmě s Jelínkovou výraznou poetikou, řadou improvizovaných momentů, vtipně výtvarně řešenými loutkami atd. Zcela podstatný pro iDolls je nicméně fakt, že v Michalu Daleckém a zejména Johaně Vaňousové má Jelínek nikoliv šikovné přihrávače, nýbrž zcela rovnocenné partnery, kteří jsou stejně jako on schopni dojít až na samou hranu sebeparodického klaunství.“
Co dodat? Nestalo se mi poprvé, že při opakovaném zhlédnutí některého Jelínkova kusu jsem s úžasem zjistil, že to, co jsem zcela samozřejmě považoval za naprostou improvizaci, je ve skutečnosti zcela fixovaný gag či předpřipravená slovní hříčka. Udržet zdání improvizace je ovšem také kumšt. Celkově se mi zdá, že se inscenace hodí svým „koncertním“ tvarem spíš někam na hudební stage pod širé nebe, ale i v divadelním sále měla velký úspěch – pro své kvality divadelní i hudební (viz znamenitá píseň s textem „Když se láska povede, prodává se na cédé“). Jiná věc je, že s iDolls se dostáváme na samou hranu toho, co lze ještě považovat za amatérské divadlo: Vaňousová i Dalecký jsou vystudovaní profesionální herci a na profesionální bázi funguje i sám Jelínek. Nic proti tomu, myslím, že řada diváků bude souhlasit, že by byl bez nich Hronov chudší. Pozoruhodné ovšem je, že kromě těchto zprofesionalizovaných amatérů (krom Jelínka i Geisslers Hofcomoedianten) byl na Jiráskův Hronov pozván i profesionální host (Lamento Trmíkové, Štědroně a Nebeského) – a mohlo by se zdát, že prostoru pro amatéry je tu čím dál míň. Nemohli bychom se divit, kdyby někdo z nich pomalu začal prskat.
(Psáno pro Amatérskou scénu.)
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
