Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hronovské poznámky 2012 (No. 2)
Počasí v Hronově zůstává příjemně slunečné, a nepříjemná nebyla ani noční bouřka – tedy alespoň pro ty, kteří nezůstali v zahradní vinárně. Přes den má ale málokdo čas si nějakého počasí byť jen všimnout. Nedělní program 82. Jiráskova Hronova nabídl hned čtveřici představení, k tomu připočtěte oba dvouhodinové diskuzní kluby a nějaké to jídlo – a čas na slunění zbývá nanejvýš v úprku přes celé město ze Sokolovny do Jiráskova parku na další kus.
V kavárně u Kubíčka, kde tyto řádky vznikají, se jedna z místních dam právě svěřila prodavačce: „Ten Jiráskáč upadá. Fakt – to je lepší doma.“ Zda měla na mysli Jiráskův Hronov, to není vůbec jisté – po Mistru Aloisovi se tu jmenuje snad úplně všechno. Pokud jej ale na mysli skutečně měla, nelze se jí asi divit, zejména pokud včera navštívila představení Faidra běží o život pražského souboru Relikty HMYZu pod vedením autorů Adama Pospíšila a Šimona Stiburka. Ne tedy, že by Faidra byla špatná – naopak. Ale divácky vstřícná vskutku není.
Faidra běží o život. FOTO archiv festivalu Mladá scéna
Mytologický pahýl
Je to divadlo, jehož tématem je divadlo samo. Pohrává si s možnostmi vnímání, cituje nejrůznější divadelní poetiky od Aristotela po Lehmanna a ve fragmentech vyjevuje příběh Faidry, Hippolyta a Thesea v montáži textů Eurípida, Seneky, Racina a Kaneové. Působí jako inscenovaná verze nějaké švihlé teatrologické seminárky, k čemuž se také hrdě hlásí – včetně uvedení povinné formulky o tom, že předložená práce byla vypracována samostatně. „Předložená rešeršní kompilace,“ čteme v programu, „se zabývá rodinnými vztahy v okamžiku krize příběhovosti. Metanarační rekonstrukce konceptu svobodné volby je zde operacionalizována skrze indikátory T. – F. – H. a dochází k závěrům, že Theseus je workoholik, Faidra se zabije a Hippolytos je čůrák. Tato práce je pahýl.“
Koncept je to samo sebou bytostně intelektuální, provokativní mimo jiné proto, že není jisté, zda a nakolik je vůbec možné brát něco z toho vážně. Faidra umí být proklatě vtipná i úmorně nudná, aniž by bylo možné v kterékoliv chvíli vyloučit, že to je celé naprosto seriózní nebo naopak zcela nevázané. A pokud se některým zdálo inscenační provedení místy až moc strohé a nenápadité, je dost možné, že to je pevnou součástí autorského záměru. Je skoro div, že při tom všem se ten mýtus tak docela nevytrácí, že je ten příběh přes veškerou krizi příběhovosti vlastně patrný. Jen se nemůžu ubránit dojmu, že s předchozí důkladnou znalostí mýtu o Faidře i citovaných her jsem byl oproti ostatním jaksi ve výhodě.
Když jsem dlouho po půlnoci nakoukl do místnosti, v níž probíhá diskuzní klub moderovaný Romanem Černíkem, o Faidře se dosud vášnivě diskutovalo. „My se proti té postmoderně ironicky vymezujeme, aniž bychom zároveň přestávali být její integrální součástí,“ říkal Šimon. K tomu už není co dodat.
Pohleď, jak trpíme
Dalším bodem programu (coby mezinárodní host) byla německo-polsko-česká koprodukce zvaná Kinder der Zeit /Pamieć / Ozvěny minulosti v režii Michala Nocona a v podání souborů z Paderbornu, Krakova a Chomutova. Přiznám se předem, že setkání s touto inscenací ve mně namísto kýženého pohnutí vyvolalo jistou dávku cynismu – a že jsem ve výsledku byl jako divák pro tento tvar zcela nepoužitelný. Možná mě mohla varovat už anotace: mladí lidé ze tří zemí prý „za pomoci pamětníků vytvořili divadelní počin, který se zabývá obdobím mezi lety 1933 – 1950“, v průběhu několika soustředění se podívali také do terezínského ghetta, osvětimského koncentráku a wewelburského muzea, a kromě toho si pustili jakýsi dokumentární cyklus. Zkrátka a dobře: inscenace působí silným dojem něčeho, co vzniklo jako výsledek jakéhosi ušlechtilého grantového projektu.
To je samo o sobě vcelku sympatické, jenže na výsledku není vůbec patrné, k čemuže ty rozhovory s pamětníky a další rešeršní práce vlastně byly: výsledkem totiž není dokumentární divadlo, jak jsem (možná bláhově) očekával, nýbrž sedmdesátiminutové pásmo převážně pohybového divadla, které sice dané období vcelku rozklíčovatelně zachycuje (pomáhaje si při tom třeba reprodukcí Hitlerových projevů), ale neříká naprosto nic nového, ba dokonce ani nic moc starého. Pravda: několik obrazů je skutečně působivých, zejména úplný začátek, v němž se z hromady zmuchlaných novinových listů začnou zdvihat ruce držící jablka. Jinak se ale inscenace topí v přetažené délce, hromadách banální symboliky (zkrvavené košile!), vnitřní hysterie a exaltovaných gest. Náleží k tomu divadelnímu proudu, který s hubou plnou dobrých úmyslů ušlechtile zobrazuje okázalé utrpení a tragickou etapu dějin využívá k tomu, aby vzniklo nezpochybnitelné Umění.
Ano, jsem asi zbytečně jízlivý a příkrý, a nepochybuji o tom, že pro mladé aktéry měla účast na koprodukčním projektu přínos. Výsledek patří ale k těm, bez kterých bych se ve svém diváckém životě snadno obešel. Tím spíš, že české amatérské divadlo s obdobnými látkami umí pracovat o poznání japněji a nápaditěji – stálicí je v tomto směru tvorba režisérky Hany Frankové s karlovarským Divadlem Dagmar. Pár minut po skončení Ozvěn minulosti začalo v parku coby součást doprovodného programu jejich představení Pozdravuj všechny doma, které zachycuje život v komunistickém lágru. Začalo vskutku slibně, ale po pár minutách jsem prchnul: komorní inscenaci hlučné prostředí parku s několika skupinkami bujarých opilců věru neslušelo. Dnes se reprízuje v divadle, tak se těším, že si ho vychutnám naplno. V neděli se v programu ještě objevil sympatický profesionální host: zpěvohra Lamento autorů Lucie Trmíkové, Miloše Orsona Štědroně a Jana Nebeského. O ní ale třeba někdy jindy – dneska už je toho textu dost.
(Psáno pro Amatérskou scénu.)
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
