Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hronovské poznámky 2012 (No. 7)
Poněkud výstředním spojením symphonic-metalového koncertu, který vlastně nikoho příliš nezajímal, a ohňostroje, na který naopak všichni hodinu čekali, byl včera večer na náměstí před divadlem zakončen 82. Jiráskův Hronov. Jeho poslední dny jsou vždycky už poněkud unavené a posmutnělé, jak všichni začínají odjíždět, ale stále bylo čím se potěšit. Například je-li člověk čirou náhodu dosud dítě (případně obzvlášť odvázaný dospělý), mohl si v parku vlézt do množství mýdlové pěny, kterou na akci „Jiráskův Hronov dětem“ nepřetržitě vyráběl improvizovaný přístroj od dobrovolných hasičů z místní části Velký Dřevíč. Pokud je člověk již umírněný dospělý (a nadto divadelní kritik), pomyslel si cosi o site-specific scénování prastarého mýtu „hrnečku, vař“ a vydal se zase zpátky do divadla.
Divadlo Naboso – Uvařeno. FOTO archiv souboru
O inscenacích posledních dnů tentokrát jenom krátce, aby zbyl prostor alespoň pro náznak bilance. Pátek zahájila loutkárna Hotel, v níž Jarka Holasová se svým souborem Mirkle z jaroměřské ZUŠ na principech klasické rakvičkárny rozehrává o poznání ambicióznější kus: depresivní podobenství o sedmi neřestech, které symbolizuje sedm postav v jednom povedeném hotelu. Je to sympatická podívaná, kterou rámuje skvěle vymyšlený „živý orchestrion“ složený z herců souboru na principu „vhoďte minci“. Škoda jen, že se při důkladném rozehrávání vztahů mezi postavami trochu vleče. (Zájemce o bližší podrobnosti si dovolím odkázat na recenzi svou a Martina Pšeničky v osmém čísle hronovského Zpravodaje.)
Boskovické Divadlo NABOSO dorazilo z volyňské činoherní přehlídky s inscenací in-yer-face dramatu Jáchyma Topola Uvařeno v režii Tomáše Trumpeše. Je to inscenace mnoha zjevných kvalit, včetně nekompromisního, naléhavého herectví – dočkala se ovšem silně rozporuplného přijetí, zejména proto, že není vůbec zřejmé, co chce drastickým příběhem o třech vrazích vlastně říct. S výkladem příliš nepomáhá ani nejasná výtvarná symbolika, která vězeňské prostředí ztvárňuje jako tělocvičnu. Jistou část diváků inscenace oslovila, jistou otrávila a jistou (včetně mě) „jen“ nijak zvlášť nezajímala. (Zájemce o bližší podrobnosti si dovolím odkázat na recenzi Jana Císaře a Vladimíra Fekara tamtéž.)
Rozsekaný kleštěnec
Také inscenace Kleštěnec z pralesa jihlavského souboru De Facto Mimo přišla z Volyně, také ona má mnoho zjevných kvalit a také ona se setkala s rozdílnými reakcemi. Pravdou je, že z řady pokusů zahrát literární mikrokomedie Pierra-Henri Camiho patří k těm výrazně povedeným a že její režisér Martin Kolář zcela správně odhalil, že je třeba hledat nějakou vlastní jevištní poetiku odpovídající té, která je v Camiho textech literární a jevištně nesdělitená. Pro každou ze zahrnutých scének (Vor Medúzy, Věno osiřelé dívky, Dramata v paláci Borgiů, Opilcovo dítě a Kleštěnec z pralesa) našel výrazně jiný styl: jedna se hraje jako dabovaný němý film, jedna jako hollywoodský muzikál, jedna (ta nejpovedenější) s plošnými loutkami, které místo výtvarného znaku nesou textovou informaci.
Každá z těch částí je vlastně nahozená docela vtipně a herci jsou na takového herectví vesměs dobře vybaveni, jenomže zároveň měl Kolář ambici vytvořit nikoliv sled anekdot, nýbrž komplexní inscenaci – a Camiho hříčky proto rozsekal na kousky a mechanicky je střídá. Jednotlivé styly se po čase okoukají, nové nápady přicházejí jen zřídka a ze sledování představení se stává pětasedmdesátiminutové čekání na pětici point, během nějž vynikne všechno to, co je na Kleštěnci otravné: snaživě komická intonace mnohých účinkujících a nevyrovnané tempo. (Zájemce o bližší podrobnosti si dovolím odkázat na recenze Jana Šotkovského a Milana Schejbala, hádejte kde.)
Tik tik tik, politik a tři čtyři mušketýři
S trochou nadsázky se dá říct, že jedna z nejpovedenějších inscenací (nejen) Jiráskova Hronova se poněkud překvapivě objevila v sobotu dopoledne na prezentaci výsledků některých festivalových seminářů. Absolventi týdenního workshopu Jiřího Adámka vystoupili s (tušímže nepojmenovaným a vpravdě adámkovským) politickým mnohohlasem, který montuje útržky ze slavné sebeobhajoby Davida Ratha v Poslanecké sněmovně a pasáže Hippokratovy přísahy do zvláštní vtipné koláže, která v sobě nese absurditu doby a zároveň odhaluje principy rétoriky autora předlohy. V materiálu, jehož zkoumání bylo náplní workshopu, dovedli tvůrci najít řadu netušených perel: třeba když ze záznamu zazní hlas Miroslavy Němcové, že po Davidu Rathovi „se připraví pan poslanec Jiří Paroubek“, je sál k neutišení.
Večer potom tečku za festivalem udělala zábavná, hravá inscenace Tří mušketýrů v podání souboru Ty-já-tr/NAČERNO z pražského Radaru. Režisér Luděk Horký vyšel z dramatizace Daniela Hrbka a Jiřího Janků z časů CD 94 a Tři mušketýry inscenuje jako muzikálovou hříčku, která se nebere vůbec vážně a na slavný příběh vrhá mnohdy poněkud jiné světlo. Bylo by sice asi možné začít se vrtat v tom, že spousta motivických linií se tu jenom nahodí (Mylady v podstatě jen párkrát projde a tváří se femmefatálně, protože inscenace s příběhem dochází jen do prvního vrcholu s vrácením náhrdelníku královně a k jejím fatálním intrikám se vůbec nedostane) a že příběh spíš volně plyne, než aby gradoval a byl napínavý, ale mnohem lepší je se v tom nevrtat: je to zkrátka milá, vtipná a velice slušně odzpívaná hudební hříčka. Co víc si na konec náročného festivalu přát?
Hronovský napnelismus
Program letošního ročníku byl (necháme-li stranou prapodivnou logiku zahraniční sekce) mezi těmi, které pamatuji, kvalitativně mimořádně vyrovnaný. Jak jsme se shodli s Janou Soprovou, z pohledu festivalového návštěvníka letos splnil svou funkci výtečně, zároveň ale nelze nevidět rostoucí napnelismus, který kdesi pod povrchem vzniká. Stojí za ním, myslím, to, že sílící koncepce Hronova jako čehosi na způsob Letní filmové školy (za příměr děkuji prof. Císaři) s převážně mladým publikem tvořeným seminaristy a patřičně orientovanou dramaturgickou koncepcí se zejména v činoherní oblasti odklání od funkce JH coby nejvyšší mety v amatérském přehlídkovém soutěžení.
Nemyslím si, že to je špatně, skoro naopak: s tradiční (zejména komediální) činohrou byl v posledních ročnících na Hronově kvůli skladbě publika trochu problém a její tvůrci a příznivci se už sami začali stahovat na zářijovou poděbradskou přehlídku FEMAD. Problém ale tuším v tom, že tuhle proměnu nikdo z vedení festivalu otevřeně nepojmenoval a nevysvětlil. Zkrátka se mi z pohledu nezapojeného pozorovatele zdá, že za řadu problémů nejen na Hronově, ale i v celé činoherní oblasti si Simona Bezoušková může tak trochu sama – a že je to zbytečné, protože celá řada jejích kroků a rozhodnutí je vlastně velice rozumná. Když si k tomu podpovrchovému pnutí připočtu nejasné finanční vyhlídky festivalu, odjíždím z Hronova sice divadelně mimořádně uspokojený, ALE…
LS Mikrle – Hotel. FOTO Ivo Mičkal
(O tom všem a zase trochu jinak se dočtete v příštím čísle Amatérské scény, a to zajisté nejen ode mě. Psáno pro Amatérskou scénu, jejímuž šéfredaktorovi Michalu Drtinovi děkuji za možnost zveřejňovat texty zároveň v tomto prostoru.)
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
