Hrušky, jabka, ignorance aneb Jak nepsat recenzi (Obrana Jana Dvořáka)
Abych dohnal handicap nepamětníka, pročetl jsem na čtyři desítky náhodně vybraných čísel Scény z daného období a troufnu si tvrdit, že by se z ní s ohledem na dnešního čtenáře dal sestavit výběr (snad i podstatně) lepší. (Jan Šotkovský: Vizitka, nebo pomník?, Divadelní noviny 10/2020, 12. 5. 2020)
Repro archiv
Kdyby mi kterýkoli student semináře kritiky napsal do závěrů své recenze knižní antologie časopisu SCÉNA 1980–1989 takto sebevědomou, bez jediného příkladu zcela jalovou frázi, zápočtu by se patrně nedočkal. O to víc mrzí takový závěr u zkušeného profesionála, byť „nepamětníka“. Jaké že by to „lepší“ texty náš recenzent v roli editora sestavil z těch čtyř desítek náhodně pročtených čísel (pročtených ovšem bez jakékoli stopy ve své recenzi – ostatně čtyři desítky nedají zdaleka dohromady ani dva ročníky z celé dekády), to si pro jistotu nechal pro sebe.
Absurdní mechanismy ovládání
Zato od počátku úspěšně plete hrušky a jabka. Už titulek je urážkou editora a apriorní bagatelizací knihy. Jan Dvořák svou antologií prý postavil jen sám sobě pomník, jakousi heroickou kapitolu kulturních dějin ve stylu „bourali jsme vesele to Rakousko zpuchřelé“. Co na tom, že Dvořákův výbor především obnovuje kulturní paměť stále děravých moderních českých dějin a obecného povědomí o nich, kdy paradoxně nejvytěsňovanějším obdobím nejsou padesátá (čtyřicátá ani šedesátá) léta, ale právě normalizace? Argument, že Dvořákův výbor je zbytný, protože je díky Ústavu pro českou literaturu snadno elektronicky dostupný (?), snad svou nesmyslností vyvrací sám sebe – to bychom mohli zrušit všechny výbory, pokud jsou jejich texty na webu, a dalším krokem by pak logicky bylo zrušit tištěné knihy jako takové. I to, že hodnotu knihy o Scéně degraduje fakt, že nemáme vydány texty z Divadla z šedesátých let, má nulovou výpovědní hodnotu: i když tu je naštěstí kompletní Bibliografie Knopp–Přikrylová, takový výbor z Divadla by byl jistě potřebný – jak to však souvisí s Dvořákovou antologií? Ale i on by musel být subjektivní. Už jen ne-li tematicky, pak Šotkovským subjektivně vytyčenou časovou hranicí. Proč ne léta padesátá (respektive konec čtyřicátých) a první rok let sedmdesátých? ptali by se bezpochyby školometští recenzenti. A ovšemže i takový výbor by se neobešel bez znalostí kontextu, předem vytyčených kritérií a také osobního vkladu sestavovatele. Tedy přesně to, co Šotkovský vytýká Dvořákovi: Výrazně subjektivní je i samotná volba období, ze kterého se vybírá – kniha pomíjí první čtyři roky existence Scény, začíná až chvílí vstupu Jana Dvořáka do redakce a končí 17. listopadem 1989, čímž zase anuluje její poslední dva a půl roku.
Právě to ale tvoří nejcennější přidanou hodnotu antologie! Dvořák píše pouze o tom, co dobře zná, za co může osobně ručit, podává počet ze své práce. A navíc přináší něco, co za něj nikdo, ani pan Šotkovský, neudělá, co ví jen on a co žádná nezainteresovaná osoba zvenčí vědět ani nemůže – „koberečky“, interní protesty, zákulisní tlaky, zkrátka kontext jednotlivých statí, který se z pouhého mechanického řazení textů, jaké by asi náš školometský recenzent nejraději četl, nedozvíme. Dvořák zveřejňuje zákulisní reakce a nebezpečné interní kroky i výroky proti časopisu. A to i z úst nejmocnějších mužů tehdejší hierarchie, jako byli Jan Fojtík, Miroslav Müller, ale překvapivě, tehdy ještě na straně moci, i profesor Milan Lukeš (paradoxně se za pár měsíců poté právě on stane záslužně oslavovaným prvním polistopadovým ministrem kultury). Sem patří i reakce generálního ředitele nejmocnějšího média v zemi Jana Zelenky (který na základě dvou statí Scény, z nichž v jedné jsem měl prsty, v podstatě požadoval po předsedkyni Svazu českých dramatických umělců administrativní zásah a v opačném případě vyhrožoval položením svazové legitimace). Dvořák to všechno, vážený pane Šotkovský, nezveřejňuje proto, aby si říkal o uznání, ale aby pod nánosem mýtů a polopravd dnešním čtenářům umožnil – i jako memento – nahlédnout do tehdejších absurdních mechanismů ovládání (i auto-ovládání).
Chytrému napověz?
Šotkovský nakonec píše svou recenzi víc o sobě než o Scéně. Píše i o své ledabylé znalosti knihy, když jí například vytýká, že se nevěnuje divadlu loutkovému (a co Makonj, opakovaně Drak, ÚLD a Paleček, Bread and Puppet v Junior klubu atd. atd.?!). Píše, že by k textům potřeboval vysvětlivky, dělá – řečeno jeho větou – v zájmu dobré věci hloupého, například že netuší, zda a čím byly jednotlivé stati režimu nebezpečné, že neví, co bylo odvážné a přitom myslitelné psát v roce 1982 a co v roce 1988 (jako kdyby v té samé knize nečetl reakce potrefených aparátnických hus – a jako kdyby nečetl vůči Scéně druhé půle osmdesátých let i rostoucí empatické reakce autentických disidentů s Václavem Havlem v čele). Recenzent se tím vlastně staví méně chápavým než soudruzi Zelenka a Fojtík. Ti naopak svými pohrůžkami sankcí, jejichž pravděpodobnost překazil pouze listopad ’89, naopak velmi přesně chápali, čím pro ně byla Scéna osmdesátých let nebezpečná: podle nich zapomínala – ba naopak jej v dobrém připomínala! – na strašlivý rozvrat krizových let, na kontrarevoluční pamflet 2000 slov, na hysterii 68.–69. roku. Přeloženo do dnešního jazyka: připomínala kontinuitu v diskontinuitní době. Což činí i přítomná antologie dokladující malý zázrak: jak se z převážně odporné propagační tiskoviny Josefa Jelena a spol. (léta 1976–1978) vyklubal převážně slušný divadelní časopis.
Úplnou hloupostí (nikoli tedy hraním si na hloupost) je pak argument, že ve stati, která celá od A do Z pojednává o televizní cenzuře a jejích mechanismech, školometovi schází samotné slovo cenzura – a proto je prý polovičatá. Na to mu posílám slova F. X. Šaldy z prvního čísla Zápisníku (1928): Z pořekadla „chytrému napověz, hloupému dolož“ budu se říditi jen první půlkou. Píši a budu psáti více a více v narážkách a zkratkách: na čtenáři jest, aby domýšlel a rozváděl. Hlupáků a sprosťáků budu si všímati co nejméně.
P. S.: Předesílám, že ač jsou v antologii citovány i některé mé texty – vzhledem k celku knihy v počtu menším než malém –, nemám na výběru, sestavě ani podobě knihy sebemenší podíl. A stačí se podívat do úctyhodného seznamu desítek autorů, vydávaných nakladatelstvím Pražská scéna, aby si čtenář udělal představu o tom, zda po půlstoletí teatrologické publicistiky, kritiky a esejistiky patřím či nepatřím mezi preferované koně této nakladatelské stáje.
///
Původní text Jana Šotkovského najdete zde:
…
Komentáře k článku: Hrušky, jabka, ignorance aneb Jak nepsat recenzi (Obrana Jana Dvořáka)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Šotkovský
Vážený pane profesore,
ač mě mrzí, že bych ve vašem semináři kritiky nedostal zápočet, pokusím se nereagovat na váš mentorský tón a odpovědět co nejvěcněji.
1) Ve své recenzi kladu především otázku, zda Scéna 1980-1989 nabízela texty natolik nadčasové hodnoty, že má smysl je knižně publikovat po více než třiceti letech. Této otázce se v úvodu polemiky úspěšně vyhnete (s odpuštěním) frázemi o obnovování kulturní paměti (ano, tu obnovuje každý výbor podobného typu, jde ale i o to, jak), abyste mi vzápětí podsunul, že ten výbor označuji za zbytný (neoznačuji) a vytýkám Dvořákovi znalost kontextu a osobní vklad (nevytýkám). Koneckonců, když píšete v závěru svého textu o „malém zázraku“, skončíte pouze u toho, že Scéna 80. let byl časopis „převážně slušný“. Docení tento „malý zázrak“ z přítomné knihy ti, kdo neznali Scénu let sedmdesátých?
2) V dalším odstavci pak počínaje větou „Dvořák píše pouze o tom, co dobře zná, za co může osobně ručit…“ v podstatě ovšem chválíte pouze předmluvu celé knihy, tvořící cca její jednu čtyřicetinu. Ano, i já jí četl s potěšením, rád bych byl, kdyby byla ještě delší, podobně jako jsem před časem s potěšením četl rozhovor s Janem Dvořákem v Divadelní revue (z něhož předmluva částečně vychází) a jelikož ve své recenzi se několikrát dovolávám „vysvětlivek“ či „kontextu“ pro nepamětníky, vážně nevím, kde jste přišel na to, že právě „kontext“ mi vadí a přeji si „mechanické řazení statí“.
3) Ve svém textu se dovolávám práv „nepamětnického“ čtenáře, který bude mít dnes z řady textů problém zjistit „čím (…) byla Scéna osmdesátých let nebezpečná“. Tvrzení, že to na rozdíl ode mne „velmi přesně chápali“ Zelenka s Fojtíkem, mi tím pádem přijde zcela mimo mísu – ano, oni v té době a tou dobou totiž žili, ale co my, kteří si o ní „jenom“ čteme?
4) K poslednímu odstavci jen drobný dotaz – když jste o předlistopadové cenzuře psal po roce 1989, taky jste se rozhodl vyhnout užití samého slova cenzura dle hesla „chytrému napověz“? Tipl bych si, že ne, viz třeba https://vltava.rozhlas.cz/vladimir-just-vzpominka-na-normalizaci-7728672
5) Za nepřesné vyjádření stran textů o loutkovém divadle se omlouvám.
S pozdravem
Jan Šotkovský
22.06.2020 (22.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Vážený pane Šotkovský,
děkuji za velmi zdrženlivý ráz Vaší polemiky, pokusím se tedy na něj navázat, a táži se zcela věcně (neboť to, že Vaše recenze tento údaj pominula, neblaze probudilo můj, jak neotřele píšete, „mentorský tón“ :-), které to tedy statě a články by ten Váš, jak jste v závěru skromně uvedl, podstatně lepší výběr, než ten pomníkoidní Dvořákův, obsahoval?
P.S. Nejde o to, že Fojtík a Zelenka tu dobu žili, oni ji tvořili – jeden jako vedoucí ideologický tajemník ÚV KSČ a druhý šéf nejmocnějšího média v zemi. Pochopili, že Scéna jde proti nim, to je celé (a Dvořák to ukazuje). K pochopení tohoto faktu nemusíte být jejich současník, to jsou prostě historická fakta, podobně jako jste nebojoval u Lipan a přesto chápete, jakou roli tam hrál Prokop Holý.
V úctě Váš Vladimír Just
24.06.2020 (15.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Vážený pane profesore,
omlouvám se, že reaguji s velkým zpožděním, přehlédl jsem v červnu vaši reakci.
Pomiňme, zda je otřelejší můj „mentorský tón“ nebo třebas vaše „pletení hrušek s jablky“ a pojďme k větě, které vás tak popudila. Zní doslova: „Abych dohnal handicap nepamětníka, pročetl jsem na čtyři desítky náhodně vybraných čísel Scény z daného období a troufnu si tvrdit, že by se z ní s ohledem na dnešního čtenáře dal sestavit výběr (snad i podstatně) lepší.“ Myslím, že rozdíl mezi tímto tvrzením a tvrzením „já bych udělal ze Scény podstatně lepší výbor“ je zjevný a že tady poněkud (včetně jízlivostí typu „skromně uvedl“) věcí manipulujete. Taky se nedomnívám, že jmenování konkrétních textů je v takovém případě recenzentovou povinností – pokud kritik napíše o inscenaci, že by „snesla podstatná krácení“, taky nečekáme, že je připraven vyjmenovat konkrétní škrty. A ano, skutečně jsem nečetl všech cca 250 čísel Scény z daného období a nemyslím si, že by to kvůli této celkem okrajové větě v recenzi pro čtrnáctideník bylo nezbytně nutné.
Jelikož ale nechci, aby zmíněná věta vypadala jako obecné plácnutí, zmíním aspoň některá (dle mého) sporná ediční rozhodnutí tohoto svazku, pokud jej poměřujeme „best of“ optikou (bude to k nalezení i v mé výrazně rozšířené podobě této recenze psané pro Divadelní revui).
Hlavní problémy zde vidím v…
1) …téměř naprosté absenci textů týkajících se problematiky „kamenných“ divadel či hudebního divadla – z nichž některé na rozdíl od zařazených i po letech provokují k přemýšlení o rozdílech tehdejší a dnešní situace, jako třebas Hermanovy „Nejen karlínské problémy po 40 letech“ (11/1986) nebo Klímova úvaha o liberecké činohře „Zločiny a tresty“ (3/1988), pandán jeho – ve svazku přetištěné – hutné a emotivní vzpomínky na Studio Beseda;
2) …poněkud mechanickému chronologickému ladění, které je na úkor jak tematických souvislostí mezi texty, tak na možný vznik autorských profilů těch nejlepších a nejosobitějších přispěvatelů Scény (Ptáčková, Foll, Hořínek, Just, Königsmark);
3) …podcenění žánru rozhovorů, které tvoří po mém soudu tu nejtrvanlivější část dědictví Scény – ostatně prakticky všechny v knize přetištěné patří k jejím vrcholům (Nárožný, Svěrák, Šašek, Máša, Šmok, Vodňanský…);
4) …evidentním „pamětnickém“ riziku osobních sympatií či antipatií k autorům. Jeden příklad za jiné – osobně zcela chápu trpkost editorů k Milanu Lukešovi za jeho vystupování v redakční radě (šok redakce z Lukešova prohlášení, že „za dané situace nepoklepává na rameno se slovy pravda nade vše“ a že je třeba „zůstávat na půdě profesní“, nikoli „závodit, kdo dál doplivne“), ale nic to nemění na tom, jak zásadně Lukešovy texty počátkem osmdesátých let převyšovaly celkovou úroveň časopisu a že v reprezentativním výboru by neměly chybět.
A konečně se obávám, že takřka jakýkoli jiný editor by silně zvažoval, zda do knihy zařadit právě texty Jana Dvořáka v takovém rozsahu, v jakém se to děje zde (je jich v přítomné knize skoro dvacet).
23.07.2020 (12.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Vážený pane Šotkovský,
budete se divit, ale musím s Vámi tentokrát v naprosté většině tvrzení souhlasit. Vidíte, že to jde, a přitom jste to podstatné napsal v několika větách, stručně a výstižně. Kdybyste namísto obvinění, že si editor postavil sám sobě pomník, těch několik konkrétních vět napsal do své recenze, neměl bych potřebu s Vámi polemizovat, jako nemám ani teď.
Přeju hezké léto…
23.07.2020 (22.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Tak to taková pěkná tečka za tím naším případem.
Hezké léto i vám!
24.07.2020 (21.33), , Trvalý odkaz komentáře,