Hubička skrz okno
Uvést „prostonárodní operu“ Hubička Bedřicha Smetany a pokusit se o její opravdu dnešní podobu patří kuriózně k tomu nejobtížnějšímu, oč může český operní soubor usilovat. Hrát o takové „hloupůstce“, jakou je spor o políbení? Ke všemu Smetana tak pevně určil průběh situací, včetně reálií, že se sotva dají modernizovat – a hlavně je skoro nemožné pro něco takového najít dobrý důvod. Nenašla ho ani režisérka Linda Keprtová. Výjimečně objevila interpretační skulinku (třeba komickým výstupem otce Palouckého s kočárkem – křičelo to celou noc!, stěžuje si celé vesnici), jinak zůstaly její pokusy zahrát to Smetanou předepsané a inscenační tradicí zafixované jen mechanickými hříčkami, jakkoli sympatickými snahou zbavit operu letitého nánosu prachu nejkonvenčnější inscenační tradice.
Lukáš (Aleš Briscein) s Vendulkou (Pavla Vykopalová) trucují pro hubičku FOTO MAREK OLBRZYMEK
Keprtová si zvykla tematizovat hudbu a události opery konkrétními předměty. Po kufrech v plzeňské Traviatě a bulvách řepy (či čeho) v pražském Borisi Godunovovi zaplnila velké jeviště Janáčkova divadla desítkami oken v posuvných panelech – v malé vesnici si přece lidé vzájemně vidí až do talíře. Jistě, sotva bych si vzpomněl na inscenaci Hubičky, která by s tím nepracovala. A možná i názorněji, protože u Keprtové sbor (vesničané) do vlastního dění nezasahuje, každý sborista s vlastní židlí, kterou nosí po jevišti (další z tematizovaných předmětů) je zakomponován do umělých seskupení, jimiž se režisérka brání sklouznout do pravděpodobnostního vyhrávání, fandím jí v tom, jenže sbor deklasuje na součást scénografie. Konečně třetím předmětem jsou různé lahve „zavařovačky“, použité v působivé světelné rampě, pašíři s nimi svítí na cestu – ale také v nich Martinka nabízí rovnou už zavařené hrušky Strážníkovi, co jí kontroluje v lese! Absurdita.
Dobrý úmysl se nemohl povést, protože chybí naléhavý obsahový důvod takového řešení, je to jen jiné vybarvování situací. Týká se i nových, významově nejasných aranžmá.
S postavami příběhu nakládá Keprtová zčásti stejně, zčásti je nechává vyhrávat vzájemné jednání s expresionistickou urputností: nestačilo, aby se Tomeš pohádal s nastávajícím tchánem Palouckým, rovnou na sebe vzali, co jiného – židli! Navíc z nepříliš šikovné akce přímo čouhá, jak je secvičena.
Ani v druhém deklarovaném tématu Linda Keprtová nepřišla s ničím novým: Vendulka je podle ní žena obtížená pocitem viny, že došla štěstí s Lukášem jen díky smrti jeho původní ženy. Pretext příběhu pro neznalé, myslím, ne moc srozumitelně Keprtová převyprávěla němými akcemi při předehře – svedlo to k témuž už řádku režisérů. Několikrát se po jevišti mihnou romské děti z nastudování Brundibára – ano! Opera se nerežíruje jen z partitury, ale i ze světa, který nás obklopuje, k němuž se tvůrci chtějí vyjádřit.
Premiéra byla obsazena výtečně: Pavla Vykopalová zpívá Vendulku parádně, je přesná i v jednání, Aleš Briscein je stvořený pro český repertoár a zrovna pro Lukáše, fyzicky disponovaný přeskakuje židle a vyskakuje na stůl, jen dotahování tónů Smetanovi nesvědčí a na premiéře byl Briscein intonačně nepřesný. Stane se. Svatopluk Sem je ložený pro Tomše a Jitka Zerhauová pro Martinku. Jan Šťáva je báječný komik, jen holt do role musí zestárnout.
Svůj part v Hubičce kdysi znal každý český orchestrální hráč v léty precizované interpretaci, dnes každý dirigent začíná zkoušet prakticky od nuly jen podle sebe. Jakub Klecker zahrál Hubičku na můj vkus příliš mechanicky, jeho interpretace postrádá tempové i zvukové valéry, připomíná vojenského kapelníka. Dokonce připustil tempové nesrovnalosti mezi orchestrem a jevištěm.
Není to s českou echt klasikou lehké.
Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Hubička. Libreto Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Linda Keprtová, scéna Eva Jiřikovská, kostýmy Marie Blažková, sbormistr Klára Roztočilová. Premiéra 4. prosince 2015 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Hubička skrz okno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
