Hudebním ředitelem opery ND bude Jaroslav Kyzlink
Nově zřízené funkce hudebního ředitele opery Národního divadla se od příští sezony ujme dirigent Jaroslav Kyzlink. V čele opery ND doplní uměleckého šéfa Roka Rappla, působícího pod uměleckým jménem Rocc. Hudební ředitel by měl plnit obdobnou funkci, jakou měl dříve šéfdirigent.
Vybrali jsme kandidáta, který nejlépe splňuje požadavky, uvedl Rocc. Budeme však i nadále spolupracovat s renomovanými zahraničními dirigenty. FOTO archiv NDB
Letos devětatřicetiletý Jaroslav Kyzlink působí od roku 1992 v operním souboru Národního divadla v Brně. Nejdříve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent. Se souborem Janáčkovy opery nastudoval řadu inscenací. Od května 2004 je též šéfdirigentem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě.
Kyzlink spolupracoval v letech 1999 až 2001 s bývalou Státní operou Praha jako hostující dirigent, od roku 2002 pravidelně hostoval v opeře Národního divadla v Praze.
Dosavadnímu šéfdirigentovi orchestru ND Tomáši Netopilovi končí smlouva letos v červnu. Podle Rocca bude s ND spolupracovat externě. V minulosti Netopil své setrvání ve funkci podmiňoval zvýšením platů hráčům orchestru.
Zřízení funkce hudebního ředitele opery ND souvisí se spojením ND a bývalé Státní opery Praha. Transformace, proti které loni protestovala část zaměstnanců, začala 1. ledna a má se uskutečnit do roku 2015. Podle ředitele ND Ondřeje Černého se za dosavadních pět měsíců společné existence ukončily všechny zásadní převody majetku, jeho inventarizace i převedení nebo skartace dokumentů. Budovy ND a Státní opery jsou již propojeny optickým kabelem.
Opětovné připojení Státní opery považuji za jediné reálné dlouhodobé řešení, které přinese uměleckým složkám Státní opery skutečnou perspektivu, podotkl Černý. Transformaci pražské operní scény podporuje i Ministerstvo kultury.
/Převzato z Divadlo.cz./
Komentáře k článku: Hudebním ředitelem opery ND bude Jaroslav Kyzlink
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Opětovné připojení Státní opery považuji za jediné reálné dlouhodobé řešení, které přinese uměleckým složkám Státní opery skutečnou perspektivu,“ říká ředitel Národního divadla a má možná pravdu, samostatný soubor Státní opery zřizovaný přímo ministerstvem kultury asi nemohl, především z finančních důvodů, dále existovat. Z toho ale ještě nevyplývá, že Národní divadlo má znovu, tak jako na podzim 1948, zabrat novobarokní budovu firmy Fellner und Hellmer, stojící mezi secesním Hlavním – Wilsonovým – nádražím a novou budovou Národního muzea.
Tato budova a divadlo v ní produkované mají slavnou minulost. Do roku 1939 to byl Neues Deutsches Theater, za Protektorátu Deutsches Opernhaus (do roku 1944, kdy na podzim už žádné divadlo v Protektorátu nezahájilo sezónu), dvousouborové divadlo činoherně – operní, jehož druhou scénou bylo do roku 1918 Stavovské divadlo. Operu zde provozovaly i takové osobnosti, jato třeba na Moravě narozený Gustav Mahler.
Pro komorní činohry mělo divadlo svou Kleine Bühne na Senovážném náměstí (architektonicky nepříliš hodnotná budova byla po Listopadu zbořena), podobně jako Městské divadlo na Královských Vinohradech mělo Komorní divadlo v secesním hotelu Central Hybernské.
Po válce a „odsunu“ Němců vzniklo v dosavadní budově NDT „revoluční“ Divadlo pátého května“, spojené se jmény A. Radok, J. Svoboda, V. Kašlík. Jeho Velká opera patřila k tomu nejlepšímu, co vůbec tehdejší české poválečné divadlo přineslo.
Na podzim roku 1948 jeden z nejhorších kolaborantů s komunistickou totalitou, jaké česká meziválečná kultura vydala ze svého středu, fundamentalistický staromilec a megaloman (chtěl být, mj. též prezidentem republiky), hudební kritik, který nedokázal včas rozeznat genialitu díla Janáčkova, hudební historik, který pod záminkou fedrování díla B. Smetany upozaďoval násilně (administrativně) dílo A. Dvořáka (byv předtím odmítnut jako nápadník jeho dcery, která dala přednost J. Sukovi), tento později letitý geront v čele ministerstva školství a kultury ČSR, škrtnutím pera, navzdory bouřlivým protestům laické i odborné veřejnosti Divadlo 5. května zrušil a budovu připojil pod novým názvem Smetanovo divadlo do svazku ND.
Navazuje se tedy dnes na zlovolný, svévolný akt člověka, který když před První světovou válkou vydal jednu ze svých mála slušných knih, ve sličné secesní vazbě vázané Dějiny estetiky, neváhal v jejich úvodu lživě napsat, že jsou to první dějiny estetiky na světě a upřít tím toto prvenství Františku Palackému (Dějiny krásovědy, in Spisy drobné).
Tyto útlé Dějiny estetiky jsou příznačně označeny „díl I.“, ačkoli žádný další už nikdy nevyšel. Příznačně proto, že později vyšla Nejedlým sepsaná Otakara Hostinského estetika, díl I. (a poslední) a konečně i olbřímí monografie Bedřich Smetana, jejíž poslední, čtvrtý díl, končí když je B. Smetanovi 24 let a ještě nenapsal žádné ze svých stěžejních děl. Mezi českými muzikology bývá toto dílo nazýváno posměšně Dějiny českého pivovarnictví, protože je tam nepřiměřený prostor věnován situaci Smetanova dětství – jeho otec byl pivovarským sládkem.
Zlé jazyky tvrdí, že na Nejedlého náhrobku lze číst: Zde leží Zdeněk Nejedlý, díl prvý. O tom, co o Nejedlém soudí jeho dnešní rodáci svědčí záměrně dvojznačný, objektivizující nápis na Nejedlého pomníku v Litomyšli.
Nebýt Nejedlého, nebylo by v letech 1948 – 92 Smetanova divadla – nijak zde nepopírám, že za ty víc než čtyři desítky let vznikly i zde hodnotné inscenace. Co ale bude s budovou teď? Vrátíme se k totalitní skutečnosti a vrátíme jí mejedlovský název (nic, proboha, proti Smetanovi!)? Budeme hledat název nový (navrhoval jsem název Opera bratří Škroupů, František má právě dnes narozeniny, srov. Time Out Petra Pavlovského No. 23).
Otázka zásadní:
Opravdu dnešní Praha nemá na to, aby si, stejně jako všechny evropské metropole, držela vlastní operu (vedle té státní, jíž je operní soubor Národního divadla)? Jestliže Praha do roku 1948 dokázala divácky „uživit“ dvě opery, občas dokonce tři (operu Vinohradského divadla), dnes, kdy má daleko více obyvatel a přijíždí do ní, z pracovních i turistických důvodů, daleko víc návštěvníků z domova i z ciziny, unese jenom jednu?
Jak se mají na takové pražské „vyžírkovství“ dívat ta krajská města, která si své městské opery platí ze svého, zatímco Praze její jedinou operu platí stát z peněz všech?
Není to všechno historicky nedůstojné a současně ubohé? Uškudlíme se k smrti?
03.06.2012 (3.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ta budova patřila do svazku ND pouze výrazně kratší část své existence, v podstatě pouze za naší Čtvrté republiky 1948 – 1989, s malým přesahem přes Listopad.
Smetanovo divadlo – tak ji pojmenoval jeden z největších kolaborantů s komunisticým režimem, jakého naše předválečná kultura vydala ze svého středu – mělo dát zapomenout na slavnou minulost, starší (Neues Deutsches Theatere) i nejnovější (Opera 5. května), spojenou se jmény jako A. Radok nebo Kašlík – najprograsívnější operní tvorba poválečného Československa.
Fundamentalista, který zneužíval Smetanova díla a jména k uměnšení odkazu Antonína Dvořáka, který se zouvalou kritickou a hudebně-historickou neshopností nedokázal ani po I. světové válce pochopit genialitu díla Janáčkova.
Ano, tím že se budova dosavadní Státní opery stane další scénou molochu, zvaného Národní divadlo, naváže tato instituce přímou kontinuitu s dědictvím koministického staromilce, směšného autora řady megalomanských, ale příznačně nedokončených knih Zdeňka Nejedlého.
03.06.2012 (3.43), , Trvalý odkaz komentáře,