Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž

Hulcova bleskova (No. 13) – z Pernštejnlove /1/

Prázdniny se překlopily a míří do bran podzimu, a tak je čas dohnat aspoň část restů, jež v sezoně minulé a také v době léta autor těchto článků nestihl zaznamenat, popsat, reflektovat. Jedním z takových je divadelní a hudební festival Pernštejnlove, který se ve dnech 25. – 29. července poosmé konal v historickém prostředí pardubického Zámku.

Byl jsem na něm letos poprvé, a tak nemám srovnání a je mi jasné, že podobných minifestivalů a uměleckých setkání je v republice v létě vícero. A že tak jako jinde to bylo velmi příjemné setkání s klidným, nekonfliktním festivalovým děním, s kulturně osvěžujícím prostředím v době dovolených, který právě takto uvolněně – prázdninově – naladění diváci navštěvovali. Takové akce mají obrovský smysl a význam. Pokrývají prostor pro komplexní vnímání světa a tak jsou i komponované a věřím i diváky přijímané. Navštěvovali je jak občané Pardubic, sami, ve dvojicích, v přátelských skupinkách či s dětmi a vnoučaty, tak náhodní diváci, kteří do města a jeho okolí zabrousili na dovolenou a pobývání u vody či na památkách doplňovali i o setkání s právě takovými kulturními událostmi. Psát negativně o jednotlivých produkcích se mi proto příčí, byť – pochopitelně – se neubráním kritickému pohledu, který k mé profesi a lidskému udělání neodmyslitelně patří.

Začátek festivalu jsem bohužel nestihl (byl záhy po mém návratu z Avignonu), a tak prvním představením byla pro mne až noční produkce na velkém nádvoří (ty se zde konají od 21 hodin) ostravského Studia G Plavat v jezeře druhý festivalový den. Pro divadlo není jeviště na velkém nádvoří pardubického Zámku zrovna vstřícný prostor. Jde v podstatě o hudební stage s minimálním zázemím a širokou otevřenou scénou bez postranních výkrytů a možnosti tahů, zvukově snímaný jedním či dvěma mikrofony a nasvětlený především zepředu a boku.

A právě této produkci takové prostředí nesvědčí. Jde totiž o intimní život a vztahy matky s jejím mentálně postiženým synem v době druhé světové války, kdy se ona těžce protlouká životem a dokonce zřejmě ukrývá ve svém bytě odbojáře a současně se snaží udržet silný osobní vztah se svým synem, který nechápe její chování a vyčítá jí, že není jediný, koho má ráda. V zásadě jde o podobná témata, která v současné době mapuje ve svých textech Tomáš Dianiška (294 statečných, Pravomil, Tělo tajné agentky) – zachytit skrze obyčejné, vesměs bezejmenné lidi léta totalit, ať už válečných či poválečných. I zde jde o původní text, který si jeho autor – v tomto případě nedávný absolvent JAMU Marek David – sám zrežíroval. A obdobně jako (občas) Dianiška částečně přecenil své autorsko-dramaturgické síly a schopnosti.

Od počátku sledujeme soukromý (rodinný) život bezejmenné Matky (Miroslava Georgievová) s mentálně postiženým, autistickým synem Wolfim (Marian Mazur), nikdy se však pořádně nedozvíme, v jakém prostředí se nacházíme, proč ona střídá partnery, odkud a kam se její vztah se synem ubírá, proč – zřejmě – skrývá partyzány, v jakém je nebezpečí a jak to vlastně s její prací – možná prostitucí – a veřejným životem vlastně je. Možná jsem byl nepozorný, s textem neseznámený divák, ale ani ostatní, když jsem se jich ptal, mi na tyto otázky nedokázali odpovědět. Byli sice emotivně zasaženi, ale co se vlastně na konci stalo a v průběhu přesně dělo, jak matka, syn a v jejich bytě skrývaní lidé skončili, s jistotou říct nedokázali. Ani scénografie sestávající z přenositelných krabic příliš v chápání prostoru nepomáhala. Působila neohrabaně a herci si s ní (byla využívána například i při porodu Wolffiho) příliš nevěděli rady a spíš jim zavazela. A tak vše záviselo na hereckém zpracování a na tom, zda se třem aktérům – dva ústřední představitele v mnoha úlohách (od partnerů Matky a dalších nezbytných postav po Anděla, jakéhosi komentátora dění) doplňoval a diváky děním provázel Robin Ferro – podaří citově diváky vtáhnout. A to se jim – ač bylo ten den či spíše předpůlnoc nebývalé chladno – vcelku dařilo, o čemž svědčil velký závěrečný potlesk. Před divadelníky současně položili i několik inspirativních otázek a možná i bariér, jak s takovými texty a tématy zacházet.

První míří k textu a jeho zpracování. Není-li totiž příběh jasně vystavěný, ztrácí se jeden z hlavních atributů dramatického díla, a to dramatická linka s dramatickou výstavbou situací, jež by na sebe navazovaly a příběh jasně rozvíjely a směřovaly k jeho vyústění. To bylo – jak jsem se již zmínil – nečitelné, nejasné. Stejně jako postavy (včetně Anděla) ztvárňované Ferrem.

A pak se projevil další obecný, tentokrát herecký problém – jak dospělým člověkem ztvárnit na jevišti dítě, navíc autistu. Mazur ve zjevné snaze jej odlišit od dospělých, zdravých lidí ve svém projevu jak pohybově, tak jazykově a gesticky přeháněl a slovním zadrháváním až příliš zdůrazňoval svou odlišnost. Nemám recept, jak takové postavy hrát, ale pokud jsou interpretované mentálně či fyzicky nepostiženými herci, asi je lepší volit spíše umírněné prostředky a spolehnout se na vnitřní charakter a vývoj postavy. To je ovšem otázka spíše na režiséra. Ať tak či onak, téma hry není banální, ba naopak, a tak si práce Studia G, které jsem takto naživo viděl poprvé, važme. V divácky nelehkém prostředí Ostravy si našlo své místo a jako scéna, která si musí na sebe z velké části vydělat, zdaleka nevolí snadnou, divácky vstřícnou a líbivou dramaturgii.

Následoval koncert písničkářky a skladatelky Niky, letošní absolventky JAMU v oboru skladba a jedné z vycházejících osobností české popfolkové, jazzem nadechnuté hudby, na který jsem byl před příjezdem natěšený a zvědavý. Vzhledem k naprostému prochladnutí jsem jej však minul a zbytek večera proseděl a proklábosil v teplu a s horkým čajem místní knajpy.

Studio G, Ostrava – Marek David Plavat v jezeře. Režie Marek David, výprava Kateřina Doleželová. Hrají Marian Mazur, Miroslava Georgievová, Robin Ferro. Premiéra 4. listopadu 2018 (ve Staré aréně Ostrava), obnovená premiéra 8. října 2020. Psáno z uvedení na velkém nádvoří Zámku Pardubice 26. července 2023 v rámci festivalu Pernštejnlove.

/Pokračování příště/

…

A pravidelná šachová koncovka:

Jelikož se v Pardubicích ve stejné době konal největší šachový turnaj ve střední Evropě – 35. ročník Czech Open – další dny jsem jej vždy před či mezi festivalovými představeními navštěvoval a budu zde přinášet partie, které mě nejvíc zaujaly. Na úvod jsem vybral strategický souboj největšího favorita turnaje, Arména Sergeje Movsesiana z předcházejícího dne s pozdějším vítězem Zhandosem Agmanovem z Kazachstánu, kterou Movsesian černými prohrál (jednalo se o jeho jedinou prohru v turnaji), a tím si velmi zkomplikoval – a jak se později ukázalo zablokoval – cestu za celkovým vítězstvím. Bojovná španělská, ve které chtěl černý dlouho vyhrát, ale bílý po odražení útoků uplatnil výhodu postouplého pěšce na dámském křídle a ve spletité situaci dokonce získal figuru (na obr. závěrečná pozice):

Přehrát si ji „živě“ můžete zde: Agmanov – Movsesjan

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 16. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hulcova bleskova (No. 13) – z Pernštejnlove /1/

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ