Divadelní noviny > Blogy

Hulcova bleskovka (No. 18) – Můj bratr mesiáš

Pražské Divadlo Kámen žije a tvoří od počátku své existence na okraji. Nejprve na okraji amatérských divadelníků a nyní – po profesionalizaci – na okraji zájmu celé české divadelní veřejnosti. Je to škoda. Především pro ty, kteří se zajímají o experimentující činohru. Protože právě tou se od svého vzniku na přelomu tisíciletí soubor v čele s jeho zakladatelem a vedoucím, autorem většiny textů a režií Petrem Odo Macháčkem (nar. 1968) důsledně zabývají.

A nejinak je tomu i v jejich poslední inscenaci Můj bratr mesiáš, jež je adaptací stejnojmenného dystopického románu Martina Vopěnky /zde/. Asi by se spíš mělo uvádět, že inscenace je inspirována několika uzlovými situacemi a motivy předlohy, neboť mnohé nechává stranou a soustředí se především na myšlenky, vize a introspekce hlavní postavy (Marka) a její duchovní vztah se dvěma ženami – Hanou, bývalou milenkou mesiáše Eliho, a Natálií, mladou dívkou, která přišla do osady z Dubrovníku a dělá masáže. Děj se odehrává v roce 2 168, kdy je planeta Země kontaminovaná, svět ovládla nová doba ledová, lidé se stěhují na jih a vyjma učenců Eliho víry se nikomu nerodí děti. Marek, bratr mesiáše Eliho, káže jeho slova v řecké osadě poblíž Olympu. Oba sourozenci se narodili někdy kolem roku 2 100 v Praze-Holešovicích, ale při exodu do Řecka (právě kvůli ochlazování planety) byl Eli v roce 2 135 v Dubrovníku zavražděn. Marek nyní žije s bývalou Eliho milenkou Hanou a vedou spolu nekonečné rozhovory. Ale objevuje se záhadná druhá žena, Natálie, možná vražedkyně Eliho… A aby to nebylo tak jednoduché, občas se v časové rovině přesouváme do Prahy, do doby, kdy se Eli s Hanou potkávají, anebo do Dubrovníku v době Eliho příchodu a zavraždění. A možná i do budoucnosti…

Režisér Petr Macháček se nezabývá časovými posloupnostmi a vlastně jej ani příliš nezajímají místa dějů a příběhová či psychologická věrohodnost. Jde mu o vystižení extrémní životní – či spíše psychologické – situace v době zániku či mrtvolnosti (fyzickém i mentálním zmražování) světa, o vytvoření záhadné, temné psycho-atmosféry apokalypsy, a to – jak je pro Macháčka typické – skrze monology a dialogy (jen výjimečně jde o setkání všech tří) postav v podání Víta Macháčka (Marek), Kristýny Suché (Hana) a Lucie Zachovalové (Natálie). Ovšem monology, dialogy… – ono jde spíš o jakési do slov formulované myšlenky pobíhající kdesi v hlavách či možná dokonce v podvědomí postav. Na povrch vycházejí jen v podobě krátkých vět, úvah či dokonce pouze slov a výkřiků. Pokud vznikne dialog, je to spíš jakési mantrické opakování informací či výzev jedné postavy druhé, otázky či odpovědi, výkřiky či konstatování typu: Říkala mu blázínku… Krásně mu to řikala… Blázínku… Já bych mu to takhle krásně neřikala. Řikala mu blázínku… Já jsem mu prostě řikala: Marku, jseš blázen.

Jako typický dialog/monolog nechť poslouží tato pasáž:

Hana: Marku, jsem hrozně, hrozně, hrozně ráda, že to tady v Novejch Vinohradech takhle spolu vedeme a usměrňujeme. Jsem hrozně ráda, že tě tady v Novejch Vinohradech mám, Marku. Jsem hrozně ráda, že na to tady nejsem sama, Marku.

Marek: Hano, jsem taky hrozně rád, že na to tady v Novejch Vinohradech nejsem sám.

Hana (hodně jemně a plně lidsky): Sice když je tady fakt potřeba, potřeba, potřeba…

Marek: Hano, jsem taky hrozně rád, že na to tady v Novejch Vinohradech nejsem sám.

Hana: Sice když je tady fakt potřeba, potřeba, potřeba… Ale stejně jsem hrozně ráda, že tě tady v Novejch Vinohradech mám, Marku.

Divák je tak vystaven v zásadě nedramatickým situacím a především velmi netradičním větným stavbám, myšlenkovým pochodům a slovnímu vyjadřování a jednání herců, kteří se vyhýbají přímým akcím. Situace, děj, vnitřní stav i vztahy svých postav herci většinou pouze popisují – a to zvláštně vykloubeným „macháčkovským“ způsobem opakování slov či vět, vršením a násobením významů – a fyzicky jednají vesměs jen v náznacích, ve fyzické distanci, jako by na dálku. Vzniká tak neustálé napětí mezi tím, co postavy říkají, a co dělají. Vesměs jsou v sošných pózách, hledí na sebe, do dáli či do diváků, aniž by mezi nimi vznikal jiný než verbální a oční kontakt. Dokonce ani vesměs nejde o dialogy, ale spíše o monotónně odříkávané monology. Divák je tak nucen z komplikovaného textu a strohé prostorové kompozice, jež postavy mezi sebou či spolu – téměř bez fyzického kontaktu – vytvářejí, analyzovat, co se vlastně děje. Na jevišti a – hlavně – v nitru postav. Nehledě na to, že často ani neví, v jakém čase či na jakém místě se ta která situace (monolog) odehrává.

Snad žádná situace není dramaticky zpracovaná. Jde vlastně o činoherní voiceband spojený s minimalistickým stylizovaným pohybem, kdy divák musí sám interpretovat každou nuanci pohybu v závislosti na proudu slov, která jsou v podstatě tím jediným (ale nikoli snadno pochopitelným), co jej v dění orientuje. Vyžaduje to od diváka (a samozřejmě i herců) maximální soustředěnost a citlivost tyto detaily a podtexty vnímat a současně si v hlavě třídit a uchovávat informace, jež mu herci sdělují. Nemůže se vracet, jako by četl knihu, nemůže dění zastavit. Jakmile mu nějaká informace unikne, jen těžce si ji spojí s dalšími, jež se dozvídá. Tím, že režisér nedodržuje linearitu času a jednotu místa, dostává se tak divák do stavu jakési – řekněme – intelektuální psychedelie, kdy neví, co je realita sledované situace a co jen jeho (správná či nesprávná) interpretace. Ocitá se v předivu slov, dění a vytvářené atmosféry.

Režisér Macháček divákovi ani hercům – jak vidno – nic nezjednodušuje. Dostává se tak ale do situace vizionáře, který předpokládá téměř nadpozemské schopnosti svých herců, a přeceňuje i možnosti diváckého porozumění. Navíc vše komplikuje občasnými zastaveními (intermezzy), kdy na jeviště vstoupí (či zpoza něj se ozve) host (na každém představení jiný/jiná), který dle svého výběru zahraje na hudební nástroj či řekne nějaký text (na premiéře 15. června to byl autor předlohy Martin Vopěnka, na repríze 8. prosince Lenka von Hinterdorf – více zde). A představení po jejich vstupech (během představení jich je asi pět či šest) nerušeně pokračuje. Macháček tuto metodu již použil v inscenaci Dešťová hůl (a možná i v jiných) a nutno říct, že tyto vstupy představení vždy příjemně obohatí zvláštní – „artovou“ – příchutí. Nijak to neruší a dokonce dodává tématu i jevištnímu dění napínavý, oživující rozměr.

A tak vnímám – a myslím, že je vhodné – i celé usilování Petra Macháčka a jeho Divadla Kámen. Nejde jim o pouhé sdělování příběhů, nejde jim o jasně deklarované postoje k interpretovaným tématům, postavám či situacím, ale o jakési více či méně abstraktní obrazy inspirované (malované) na reálných půdorysech předobrazů, které zpracovávají. Jde o velmi sofistikovanou síť obrazů, slov a jevištních vjemů, jež mají velmi blízko k hudebnímu a výtvarnému umění. Fyzické jednání a slovo Macháček využívá k vyvolání podprahového vnímání, k vstupům do podvědomí – a to jak diváků, tak samotných předloh a témat, jež si vybírá. Na diskusi po představení to řekl pregnantně: Nejraději bych se inspiroval jednou větou, jedním slovem a skrze ně bych zpracoval celý román tak, aby jej divák plně pochopil.

Je to krásná představa a cíl. Divadlo Kámen v posledních svých inscenacích však naráží na schopnosti svých aktérů. Jak herecké, tak i výtvarné a hudební (zvukové) možnosti, s nimiž jeho členové a divadlo samo disponují, nedosahují onoho „ideálního absolutna“, o něž ve svých inscenacích usilují. Je to dáno jak asi příliš sofistikovanou vizí Petra Macháčka, tak ale i realitou chudého souboru, jež neumožňuje plně rozvinout jeho umělecké vize.

Tím ovšem nijak nechci shazovat nasazení a potenciál Macháčkových herců. Jak z této, tak i z jiných inscenací je patrné, že jde o kompaktní soubor s jasně formulovanou a naplňovanou poetikou a s promyšleným herectvím spočívajícím nejen na předem dané přesné choreografii a mluvním projevu, ale i na citlivosti vůči kolegům, na schopnosti „bytí na jevišti“, tedy být maximálně soustředěný, do jisté míry (tedy ve zvolené stylizaci) i autentický, v každém okamžiku plně ponořený do situace. A nebýt jimi svázaný (to se ale občas děje…)

V inscenaci Můj bratr mesiáš je vůdčí hereckou osobností Lucie Zachovalová v roli Natálie, jež nás dějem provází. Má největší prostor pro dialogy s diváky, má i volnost dění ovlivňovat. A zvládá to bravurně. Sledovat ji je vždy osvěžující, neb svým zacílením na detail a vnímáním a respektováním sousledností dává divákovi informace, co se právě odehrává a kudy se dění a myšlení postav ubírá. Naopak v nejtěžší pozici je Vít Macháček v roli Marka. Režisér jej vede k téměř sošnému hraní a recitování, nedává mu téměř prostor pro kreativní hereckou tvorbu. Myslím, že je to na závadu působení i vyznění inscenace. Herci se nedaří vtisknout postavě pevnější konturu, jasnější charakter. Hraje ji neúčastněně, jako by byla bez názoru, bez emocí, bez duše (přitom jde o kněze, tedy duchovního). Touto ne-interpretací se značně zploštila sama hra a znejasnilo téma, o kterém se hraje. Ať už je to víra, dystopie, reakce lidí na možný zánik světa či lidstva, cokoli. Příliš jednostrunná mi přišla i Kristýna Suchá v roli bývalé mesiášovy ženy (milenky) Hany. Její punkový vzhled a vstup zprostřed diváků sliboval mnohé, ale tento počáteční vklad „záhadné postavy se silným příběhem“ nebyl zdaleka zúročen, byť hereččiny vstupy patřily k tomu nejvýraznějšímu a vždy ostrému, co jsme mohli sledovat. Co je to ale za postavu, jaký byl její skutečný vztah k Elimu, kdo a jaká vlastně Hana je, se můžeme dohadovat jen z malých náznaků. Stejně jako se nikdy nedozvíme, co přesně se vlastně v Dubrovníku stalo. Proč a jak byl Eli zavražděn. Divadlo – a umění vůbec – by ale nemělo ukazovat rozmlženost a nejasnost, každá postava i situace potřebují mít jasnou, čitelnou konturu. A to i v abstraktním umění, o jaké se v rámci činohry Divadlo Kámen pokouší. Bez přesně uchopených charakterů a situací sledujeme jen jakési divadelní obecno. A to se – obávám se – v této inscenaci na mnoha místech stalo.

Je škoda, že režisér nedostal zatím adekvátní příležitost pracovat s lépe vybaveným divadlem a s plně profesionálními herci. Jeho vize divadla by tak mohly dojít pevnějších, dotaženějších tvarů. Takto jde vždy o rozostřené, výtvarně i hudebně až příliš strohé (chudé), inscenačně opatrné divadlo bez potřebného hereckého výraziva, bez překvapujících hereckých a výtvarných řešení či nečekaných obrazů. Divadlo Kámen sice své diváky – intelektuálně komunitního typu – má, nicméně jeho produkcím schází razantní gesto a plně dotažený  tvar, který by z nesmělého valení divadelních kamínků učinil řev pukající skály.

Myslím, že mizivá možnost nepřizpůsobivých solitérů, mezi něž Petra Macháčka a jeho Kámen počítám, se prosadit, je jedna z velkých slabin profesionálního divadla u nás, kvůli nimž v Česku nevzniká (či jen velmi zřídka a omezeně) jedinečná, původní, neotřelá experimentující činohra (pohybové divadlo je na tom lépe). Nejsem si jist, zda by se Petr Lébl či J. A. Pitínský, druhdy vycházející z amatérského divadla, dnes v tom profesionálním uchytili… Obávám se, že by vůbec nedostali šanci.

Divadlo Kámen, Praha – Martin Vopěnka, Petr Macháček: Můj bratr mesiáš. Námět Martin Vopěnka (román Můj bratr mesiáš), struktura a scénář Petr Odo Macháček. Videomateriál Liv Hanne Haugen, Anne Katrine Haugen. Hrají a jednají Lucie Zachovalová, Kristýna Suchá a Vít Macháček + zvláštní host pro každý jednotlivý večer. Produkce a propagace Helena Macháčková, manažerka projektu: Kateřina Poláková. Premiéra 15. června 2023. Psáno z premiéry 15. června a z reprízy 8. prosince 2023, po níž se navíc konala diskuse s diváky, jíž jsem byl aktivním účastníkem.

///

Šachová partie na závěr aneb Šachový solitér

Mluvíme-li zde o solitérech, jeden takový se tuto sezonu se objevil i v mém šachovém okolí.

V mých dobách dorosteneckých – tedy někdy v polovině sedmdesátých let minulého století – byl jedním z mých spoluhráčů Josef Rousek. Člověk, který šachy vnímá jako vědeckou disciplínu, sní o dokonalosti a přesnosti každého tahu, každé pozice, každé myšlenky. V životě sehrál snad jen sto vážných partií, vše okolo šachu raději studuje v klidu domova a přehrává si v rovině teoretické. Přesto tehdy – tedy před oněmi téměř padesáti lety – dosáhl až na 1. výkonnostní třídu a vyhrál v jednotlivcích i s naším družstvem řadu zápasů. Od té doby – tedy od roku 1978 – soutěžní partii nehrál.

Když jsem jej loni navštívil u něj doma, šokovalo mě, jaké má šachové znalosti, kolik teorie za tu dobu nastřádal a má v hlavě. A pozval jsem jej do družstva, kde nyní hraju – LISA Praha. V létě s námi podnikl několik tréninků, na kterých svými vědomostmi fascinoval i mé kolegy. Hned jsme jej zařadili do družstva, a to dokonce o několik míst přede mne (na naší soupisce je dvanáctý, já patnáctý, ovšem mnozí z hráčů na předních šachovnicích nastupují jen několikrát za sezonu, takže v zásadě v každém zápase Rousek i já hrajeme). V lednu se pak začaly šachové soutěže – hrajeme Přebor Prahy I. třídy osmičlenných družstev.

V 1. kole 8. ledna jsme hráli s týmem Dukla Praha C. A Rousek – cca po čtyřiceti pěti letech (!) – usedl k vážné partii. A na 5. šachovnici nádherně zvítězil. Proti hráči s ELO 1909 (já mám 1817, Rousek proto, že tak dlouho nehrál, 0). A díky jeho vítězství jsme zápas vyhráli 4 1/2 : 3 1/2.

Josef Rousek /LISA A/ – Miloš Sakař /Dukla C/

1. Jf3 e6, 2. g3 d5, 3. d3 Jf6, 4. Sg2 c5, 5. 0-0 Se7, 6. Jbd2 0-0, 7. e4 dxe4, 8. dxe4 Jc6, 9.e5 (!) Odvážný průlom, po kterém má bílý prostorovou převahu. 9. … Jd7, 10. Ve1 Dc7, 11. De2 Vd8, 12. a4 a6 (po lepším 12. … Jb4 by přišlo stejně jako v partii 13. Jc4 s tlakem ve středu šachovnice i na obou křídlech), 13. Jc4 Vb8, 14. Sf4 b5, 15. axb5 axb5, 16. Jd6 c4 17. Vad1 Jb4 (pozdě… černý chce jezdcem na d5, ale je to pomalé) 18. Jg5 Sxd6 (hrozí 19. Jxf7), 19. exd6 Dc5, 20. Dh5 (hrozí Dxh7 s matem a po 20. … h6 přijde 21. Dxf7 Kh8, 22. Jxe6 s matem na g7 či ziskem dámy: 22. … Vg8, 23. Jxc5)

Černý vzdal (1:0)

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 18. února 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 18) – Můj bratr mesiáš

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ