Hulcova bleskovka (No. 4)
A – B – C – D,
kočka přede,
kocour motá, pes počítá
kolik nití do desíti
/Josef Lada: Moje abeceda/
Je dvacet jedna let po sametové revoluci. Vyrostla celá jedna generace. Je jasné, že touží po změnách. Je jasné, že chce vzít řízení světa do svých rukou a ukázat, jak a co s ním, když to ti šosáci nahoře za dvacet let – co za dvacet let, za dva tisíce let! – nezvládli. Tak vnímám současné napnelismy u nás – ve společnosti/politice/umění. A tak vnímám i vyhřezlé vášně kolem Divadelních novin, které se – paradoxně – kryly téměř přesně s výročím 17. listopadu. V roce 1989 vyšli studenti a divadelníci do ulic a otevřeli jeviště svých divadel. Dnes stačí sedět u internetu a ťukat do klávesnic. Když přišlo na otevřenou řeč – mám na mysli setkání 15. listopadu v malé zasedačce Divadelního ústavu (pro zajímavost: v roce 1989 tam prý sídlil krizový štáb Občanského fóra DÚ) – mladá generace, aspoň ta předtím hlasitě/písemně/zákulisně rozhořčená, mlčela. Mrzelo mě to. Zajímalo mne, jak dokáže formulovat své myšlenky, jak bude argumentovat, jaké přesně má výtky a výhrady. A hlavně: jaké má vize. Co od divadla chce? Co od psaní a diskutování/myšlení o divadla chce? Jak si představuje kritiku/kulturu/politiku/noviny?
A hlavně: Chtěl jsem se zeptat, kdo je pro ni vzorem. Má-li tato generace mezi sebou či vidí-li v přítomnosti či minulosti nějaké autority, které ji inspirují, které chce následovat, jejichž myšlenky či dílo chce rozvíjet. Každá revoluce a myslím vůbec každý proud, který někam vědomě/toužebně spěje, takové osobnosti – na nichž se většina revoltujících aspoň zčásti shodne – potřebuje.
A sám jsem se ohlížel dozadu, kdo takový pro mne byl.
Zažil jsem dvě revoluce, či přesněji vzedmutí generačních sil. Rok 1968. To mi bylo deset. A 1989. To jsem měl možnost staré bořit a nové stavět. Ale malou šanci, zoufale malou. Ostatně jsem o tom v té době psal do Vokna: Jsem součástí vynechané generace. Do dění jsme byli vtahování vždy jen tak mimochodem. Buď jsme byli moc mladí (1968, 1977, 1989), anebo – třeba teď – moc staří… Pro zajímavost: Víte, kdo nejvýznamnější se narodil v roce 1958? Michael Jackson a Madonna…
Šedesátá léta byla pro desetiletýho kluka jasná a průzračná. Barevní lidé/flower power proti šedivákům/blue meannies. Všude – v Praze, Paříži, New Yorku, San Francisku i Pardubicích. Jako dítě jsem to vnímal možná ještě ostřeji a nadšeněji. Beatles, Doors, Hendrix, Dylan, Baez, Joplin, Twiggy, Bardot, Petula Clark, Sartre, Antonioni, Godard, Forman, Chytilová, Suchý-Šlitr, Vodňanský-Skoumal, Werich, Robert Kennedy, Che Guevara, Jahodová proklamace, CSN+Y, Jefferson Airplane, Velvet Underground, Čáslavská, Rezková, Mašková, Raška, Vondráčková-Kubišová-Neckář, Kryl, Viktor, Dobiaš, Kvašňák, Adamec, Petráš, Dzurilla, Nedomanský, Černý, Farda, Machač, big beat, Hulan, Škvorecký, Hrabal, Boudník, Kundera, Hrabě, Skácel, Mikulášek, Šiktanc, Fuks, Havel… Bylo to jako bouřka, jako když rozkvétá krajina, věci a lidé ve Žluté ponorce. V divadle – aspoň pro mne – to byli především Living Theatre, Bread and Puppet, Brook, Grotowski, Chaikin, Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, Evald Schorm, Jan Grossman, Mnouchkine… To byly inspirace a proudy, které mne později zavedly k aktivnímu divadlu a ještě později k psaní a přemýšlení o něm. A pak až sem, na tyto stránky. Samozřejmě těch zdrojů a kořenů bylo a je víc. Rozšiřovaly se, prohlubovaly, zpřesňovaly. Občas usychaly, uvízly v mělčinách. Jiné zas divoce proudily, vzpouzely se, propojovaly a košatěly. Abych zůstal na poli divadelní/umělecké a vlastně i politické kritiky a esejistiky, postupně jsem si své vzory objevoval především čtením knih a časopisů, jako bylo Divadlo, Repertoár malé scény, Literární noviny, Literární listy, Reportér, Host, Plamen… A pašovaných tiskovin ze Západu, později samizdatu. Už tehdy jsem si našel pár osobností a vzorů, kterými dodnes poměřuju své myšlenky a psaní. Jan Procházka, Ladislav Mňačko, Ota Pavel, Lubomír a Petr Dorůžkovi, Jiří Černý… A teatrologové Jan Kopecký, Milan Lukeš, Jindřich Černý, Otakar Roubínek, Bořivoj Srba, Alena Urbanová, Leoš Suchařípa, Václav Königsmark, Zdeněk Hořínek. Čekáte-li Sergeje Machonina, mýlíte se. Jeho styl suverénního, často agresivního, přehlíživého psaní mi neseděl. Jako ostatně nikoho, kdo se tak projevuje. Z divadel bylo mým iniciačním Husa na provázku, dramatik, režisér a herec Hubert Krejčí a nakonec – to už jsem byl na VŠ – Nina Vangeli. Skrze ně jsem vnímal a vnímám revoluci a odpor vůči establishmentu, ti mne vedli k jasně formulovaným, vědomým, intenzivně cítěným a promyšleným postojům a činům. Jejich hodnoty jsem prosazoval v sobě i kolem sebe v 70., 80. letech, v roce 1989, doteď.
Že člověk i jakýkoli organismus, tedy i Divadelní noviny, bytní a fosilní, je jasné. Zajímalo by mne však, má-li současná (divadelní) generace nějaké vzory, autority, vize, za kým, s kým, kudy, jak a proč jít, koho následovat, co a proč objevovat. Zajímají mne manifesty a díla revolucionářů všech zemí a názorů. Ať se spojí, nebo ne. Zajímají mne otevřené postoje. Zajímají mne vize. Právě a jedině ty opravňují k činům a vedou k výsledkům. Skrze ně lze pochopit, o co komu jde, co sleduje.
Živé květy
Už při zavedení této rubriky jsem měl a chtěl upozornit na – s jejím názvem spřízněnou – bratislavskou rockovou skupinu Živé kvety. Prýští z ní mladická energie, vitalita, hudební i životní barevnost. Snad každá jejich nahrávka dokazuje, jak o nich napsal Pavel Klusák, že i dnes může výborně fungovat písnička nanejvýš angažovaná, ba politická, aniž by se zvrhla do klišé, mentorství a předem očekávané šablony. Kvetům se to daří ze tří důvodů: pro zábavný a sytý „garážový“ rock’n’roll, pro seberozdávačnou úpěnlivost zpěvačky Lucie Piussi a pak proto, že plédují pro odvahu ve věcech svědomí, ale taky lásky a obyčejného života. Pro jejich kořeny je podstatná je i spjatost s avantgardním divadlem – Piussi byla v devadesátých letech členkou bratislavského divadla Stoka. Album Sloboda z roku 2005 patří k nejčastějším CD, která mi ve svém bytě na Smíchově pouští Ivan Jirous. A tančí přitom, vaří polívku, anebo píše sloupky do Divadelních novin.
Živé kvety vydává slovenský label Slnko records, jakási obdoba brněnských Indies, lounských Guerilla Records či pražských Black Point Music. Nedávno se mi podařilo získat pět CD, co v poslední době duo Shina – Daniel Salontay, členové kapely Longital, zakladatelé a majitelé tohoto nakladatelství, vydali. Neumím jinak, než hudbu, kterou prezentují, nazvat ve shodě s Pavlem Klusákem angažovaný intelektuální big beat. Různě dávkovaná směs folku, rocku a elektroniky, někdy hravá, jindy poetická, často společensky kritická, vždy však zvukově experimentující, osobitá a básnivá. Longital: Teraz, Romanika: Milenka vrtkých, Lublau: Revolúcia, Hvozd: Po kopcoch v županoch, Soňa Horňáková: Santa Barbara. Nejvíc mne z této pětky zaujaly „piesne zradného srdca“- CD Milenka všetkých písničkářky Ildikó Kraicové a její skupiny Romanika. Žačka a jeden čas spolupracovnice Idy Kelarové pokračuje v cestě česko-slovenských písničkářek Dagmar Voňkové, Ivy Bittové, Idy Kelarové, Radůzy a především Zuzany Homolové. Nebo – napadlo mne – Dežo Ursiniho. Ani on si totiž, tak jako ona, nepsal texty. Ale Štrpkovým básním vdechl svou hudbou a zpěvem vesmírný prostor/život. To samé dělá Kraicová s texty Evy Luky. V jejích písních zní křehký/silný ženský svět. Jako luka…
Ocituji však jiný text. Z jiného CD jiné skupiny. Vždyť tato bleskovka je o revoluci a revolucionářích.
Deň za dom sa rúti, já mám strach. / Nedám to na očích vôbec znať. / Každou chvíľou ťažkou rukou / píšeš verš. / Koľko bolo takých už? / A kde sú dnes? // Revolúcia, revolúcia, revolúcia, revolúcia. // Nádejou sa pojím po stý krát, / stále verím, že sme viac, / jako malé, / hlúpe, / bezbranné, / ovce tupé, / vlky kruté, šialené. Lublau: Revolúcia
Opět hudba, při které lze vařit polívku a tančit. A co znamená Lublau? Německé jméno městečka, odkud členové skupiny (a skupina) pocházejí: Stará Ľubovňa – kdysi Alt Lublau. Víte, kde to je? Na severovýchodním Slovensku, v okrese Spiš, na řece Poprad, na východ od Vysokých Tater, 15 km od polských hranic, 47 km od Popradu a 62 km Prešova. První písemná zmínka je z roku 1292. Práva svobodného královského města získalo v roce 1364. V letech 1412–1772 bylo součástí Polska.
Žalář
V pondělí jsem viděl pád anděla. Bolek Polívka, jeden z těch, kteří utvářeli moderní český divadelní svět a stanovili jeho hodnoty a kvalitu, přivezl do Divadla Kalich v Praze svou novou produkci (prem. 29. září) nazvanou Český lev. S hercem Pavlem Liškou paroduje, či spíše kopíruje své letošní zážitky z uvádění výročních filmových cen. Dokonce přijde i Petr Vachler… Rychlý, rutinní humor bez fantazie. Estráda. Z druhdy velkého klauna/klaunství, revolucionáře v oboru pantomimy a pohybového divadla, který defenestroval Ladislava Fialku a pantomimu posunul do postmoderních let, nezbylo nic. Dnes je konferenciérem, moderátorem, lidovým bavičem, pop-celebritou. Třeskutý pád podivuhodného kouzelníka. Smutné konce avantgardy – Polívka, Donutil, Bláhová, Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Menzel, Ivo Krobot, Ivan Rajmont, Potužil…
Nevím – abych se vrátil na začátek – jestli Divadelní noviny působí obdobně tristně. Věřím, že ne. A i kdyby… Byl jsem rád, že vidím Bolka Polívku. Stále se od něj dá učit, byť jen v jednotlivých gestech, ze sem tam nějaké situace. Stále z něj cosi vyzařuje. Snad i v DN najde mladá „revoluční“ generace vzory a legendy. Aspoň sem tam v nějakém textu, mezi jednotlivými autory. A jsem zvědav/těším se na jejich texty. Za dvacet let pak…
Partie na dobrou noc
Nejkontroverznější/revoluční osobností československého šachu byl Luděk Pachman (11. 5. 1924 Bělá pod Bezdězem – 6. 3. 2003 Pasov, Německo). Významný šachový teoretik, autor základní české šachové literatury (vyučovalo se z ní na všech českých šachových školách a kroužcích i v dobách, kdy byla – v důsledku Pachmanovy politické angažovanosti a emigrace – „zakázana“), od roku 1950 šachový mistr, od roku 1954 velmistr. Sedmkrát vyhrál mistrovství Československa (1946, 1953, 1957, 1959, 1961, 1963 a 1966 – v roce 1944 navíc mistrovství Protektorátu Čechy a Morava), mnohokrát reprezentoval na šachových olympiádách.
Ačkoli byl zprvu sám komunistou, po událostech roku 1968 zásadně a radikálně změnil své přesvědčení. Stal se aktivním antikomunistou, propadl křesťanství a stal se fanatickým aktivistou katolické církve. Po roce 1968 byl několikrát vězněn, roku 1972 se rozhodl/byl donucen emigrovat do Spolkové republiky Německo, kde vedle stálé šachové aktivity (stal se šachovým profesionálem) působil i v emigrantských politických kruzích a v CDU-CSU. V roce 1976 mu bylo odebráno československé občanství, roku 1978 se stal mistrem SRN a několikrát SRN reprezentoval na šachové olympiádě. Působil jako šéfredaktor časopisu Das Schach-Archiv, byl stálým spolupracovníkem deníku Die Welt a dalších německých listů. Po roce 1989 se vrátil do vlasti a zapojil se do politických kampaní KDU-ČSL. Podílel se na založení nakladatelství ŠACHinfo. V roce 1998 se natrvalo vrátil do Německa a svůj návrat v roce 1989 do vlasti označil za tragický omyl. Byl trochu jako Robert Fischer – nerozuměl si už s nikým.
O svém členství v KSČ napsal ve svých memoárech Jak to bylo (Toronto 1974): Patřil jsem k podivnému společenství lidí, pro které jakési budoucí vidiny jsou vším a současné utrpení milionů ničím, kteří nenávist vydávají za vyšší lásku a násilí za vyšší svobodu, nadekretované formule za pravdu a mít vlastní odlišný názor za zločin.
Partii s historicky nejúspěšnějším/nejlepším východoněmeckým velmistrem Wolfgangem Uhlmannem (nar. 29. 3. 1935, Drážďany, od r. 1956 šachový mistr, od r. 1959 velmistr, mezi lety 1954-1986 jedenáctkrát mistr NDR) z šachové olympiády v Havaně 1966 označil Garri Kasparov ve své knize Chess za Pachmanovu nejlepší/životní partii. Jindy spíše strategicky hrající Pachman v ní s poměrně málo figurami na šachovnici obětoval kvalitu za přímý útok na krále. A v několika tazích donutil soupeře ke kapitulaci.
Luděk Pachman – Wolfgang Uhlmann, Havana 1966
Grünfeldova indická
1.d4 Jf6 2.c4 g6 3.Jc3 d5 4.cxd5 Jxd5 5.e4 Jxc3 6.bxc3 Sg7 7.Sc4 0-0 8.Je2 Jc6 (lépe c5!) 9.0-0 b6 10.Se3 Sb7 11.Vc1 e6 12.Sd3 Dd7 13.Dd2 Ja5 (? – černý marně hledá aktivní hru) 14.c4 (!) f5 15.f3 Jc6 16.Sb1 Ja5 17.Vfd1 Da4 18.Jc3 Dd7 19.Je2 Da4 (černý se snaží opakováním tahů vynutit remízu, Pachman musí zvolit jiný plán, jak se dostat do „zabetonované“ obrany) 20.Jf4 Jxc4 21.Vxc4 (!! – oběť kvality) Dxc4 22.Vc1 Da4 23.Jxe6 Vf7 24.Jxg7 Kxg7 25.exf5 gxf5 26.Sf4 h6 27.Se5+ Kg6 28.Df4 Sc8 29.g4 h5 30.gxf5 Sxf5 31.Dg3+ (po vynuceném 31. … Kh6 by následovalo 32.Sf4+ Kh7 33.Sxf5 Vxf5 34.Vxc7+ a černý neodvrátí mat)
1-0
Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
nemyslím si, že Divadelky jsou generační problém.
26.11.2010 (11.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
a k tomu srovnávání: to by Divadelky nejdřív musely mít odkud padat, mít nějaké osobnosti , které by ve světě kritiky byly srovnatelné s těmi Donutily, Polívky, Kroboty, Rajmonty ve svět divadelním – to by DN musely být někdy v minulosti avantgardní.
26.11.2010 (11.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Připojuji se k Vojtěchu Varyšovi. „Problém DN“ si, milý Vladimíre, nemístně zjednodušuješ (či: chceš ho vidět jednodušší než ve skutečnosti je).
A druhé věc ad Bolek Polívka: pokles umělecké hodnoty u děl tvůrců v pokročilém věku se obvykle obchází taktním mlčením; nemyslím si, že je to správné, nicméně nazývat to „třeskutým pádem“ či „smutným koncem“ se mi také nezdá být příliš vhodné; spíš bych to bral jako zákonitý lidský fakt (a danou produkci bych se pak snažil spíš jen suše popsat) , jemuž odolat se podaří jen ve výjimečných případech (z dnešní doby mě napadá – částečně – např. Ladislav Smoček)
26.11.2010 (11.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
a co Robert Wilson nebo Soňa Červená?
26.11.2010 (12.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
VV, M.,
nešlo mi – v případě – DN ukázat v tomto textu na jejich avantgardnost, to jistě nikdy nebyly, je to spíš snaha dobrat se, o co současné mladé generaci jde. Jaké má vize, sny, ikony, vzory. Koho chce následovat. Rozebrat „problém DN“ znamená totiž – v případě nedávné diskuse kolem nich – nejprve rozebrat „problém“ jejích kritiků, pochopit, o co jim jde, kdo a jací jsou, jaké mají sny a vize, zda náhodou nejsou jen řvouny a tlachaly. Snažil jsem se – mohu-li se pokusit dát výklad svému textu – naznačit, že v jistém smyslu se DN jistě vyčerpávají či opakují a jako každý organismus potřebují nové/svěží, možná i razantní impulsy, že ale je v nich i tak kvalita, kterou jen proto, že existují dlouho, berou mnozí její kritici za samozřejmou a opominutelnou (třeba i jen jejich náklad). Ony osobnosti, které by mohly být pro mladé – ale třeba i pro Tebe M. – respektábl, tam podle mne píšou. (Vynechám-li redakci) v kritice například Just, Hořínek, Vangeli, Uhde, Ptáčková…, ze střední generace třeba Šaldová, Patková, Zdeňková, Žáček…, abych jmenoval některé. A v publicistice a dalších žánrech ještě Lubomír Dorůžka, Liehm, Trenský, Jirous, Vaculík/Rychlík, Brycz/Hůlová, Dousková, Z. A. Tichý, Peňás… Ale neotvírejme uzavřené kolečko DN. Já se ptám na mladou, nastupující generaci.
A co se týká Bolka Polívky, myslím, že nemusí být zákonité, aby umělec tvořící delší čas musel zcela opustit své vize a východiska. To se totiž v Českém lvu stalo. To je výsměch předchozímu Polívkovu uměleckému směřování, asi jako když Nezval zpíval Píseň míru. A že si tvůrců, kteří volání snadné existence (kdysi v politickém smyslu, dnes ekonomickém) nepodlehnou, je třeba vážit, je jasný. Já je vidím a vzory pro mne jsou především v cizině – samozřejmě Wilson a Červená, dále třeba Peter Brook, Peter Schumann, Judith Malina, Arianne Mnouchkine, Andrzej Wajda, Krystian Lupa… Ale našel bych je i u nás – Turba, Forman, Bittová, Třešňák, Merta, Chytilová, Jirous, Wernisch, PPU, Hubert Krejčí, Jan Klusák, Miloš Štědroň (i tito dva k nám píšou)…, ale i mnozí herci či spolupracovníci Husy – Hauser, Zatloukal, Ambrová, Hloužková, Mikotová, Kluka… Mluvím o těch, kteří si udržují i kvalitu.
26.11.2010 (13.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
hlavně bych chtěl opustit tu představu nějaké skupiny / generace. já za nikoho nemluvím a ani se necítím být součástí nějaké takové skupiny / generace.
nepíšu proto, abych následoval nějaký vzor. kdybych měl pocit, že je tu dobrý divadelní kritik, šel bych dělat něco jiného.
z lidí, co tady a teď píšou o divadle, mě baví/ čtu z vrstevníků Bernátek, Macháček, Kubart, Mikulová – ze starších Reslová, Machalická, Just. obecně mezi kritiky Rejžek.
26.11.2010 (13.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
VV,
generační vlny jsou a i Ty jsi součástí té své, i kdy ses vůči ní tisíckrát vyhraňoval. Nelze žít ve vzduchoprázdnu. Ostatně Tebou vyjmenovaní kritici jsou toho dokladem. Převažuje Tvá generace, tedy ti, které – předpokládám – osobně znáš, z dalších deníkáři, tedy ti, kteří jsou nejvíc a nejsnadněji na očích.
Ale jinak moc děkuju a byl bych rád, kdyby se přidali další (mladí) čtenáři, jsou-li jací.
26.11.2010 (14.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
jistě, zrovna tak je každý žid židem a občas mu to někdo připomene.
ale generační/skupinové vyhraňování se bys měl nechat na těch skupinách / generacích. jinými slovy, můžeš třeba mě a někoho jiného srovnávat a pak nás zařadit do jedné skupiny, to je v pořádku, ale nemůžeš nás vyzývat, abychom si společně vytvořili manifest nebo program.
26.11.2010 (14.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
„Vyrostla celá jedna generace. Je jasné, že touží po změnách. Je jasné, že chce vzít řízení světa do svých rukou a ukázat, jak a co s ním, když to ti šosáci nahoře za dvacet let – co za dvacet let, za dva tisíce let! – nezvládli. Tak vnímám současné napnelismy u nás – ve společnosti/politice/umění“
tohe je myslím taky hodně sporné a stereotypní
26.11.2010 (14.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
a ještě – kromě mnou jmenovaných píšou o divadle další desítky mých vrstevínků, třeba na těchto stránkách, které jsem – záměrně – neuvedl. dobré psaní není otázka věku, ale konkrétních osob.
ale obecně si myslím, že problém DN není primárně v autorech, ale v rubrikách, koncepci, pojetí, vyznění + absenci étosu, jak o tom byla řeč na Debatě.
27.11.2010 (11.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
VV.,
omlouvám se, že neodpovídám hned, jsem v Brně a nemám volný přístup na net. Jen tedy prosím, abychom tady zase neotevírali diskusi o DN a – pokud o ni stojíme/te – založili nějakou jinou platformu. Za sebe říkám, že bych ji znovu zahájil až za nějaký čas – třeba i na Tvých, Vojto, nebo mých – bleskovkových – stránkách, ale ted mi přijde, že na to tady není čas a prostor. Že by bylo třeba, aby diskutovalo víc lidí a o zcela konkrétních bodech s možností delší, fundované argumentace, což tady asi není možné.
A co se týká generace – zda se nějak projevuje a jak – a mého stereotypního pohledu: ano, zajímá mne v této bleskovce naprosto stereotypní, archetypální, sociologicky, antropologicky, politologicky či jakkoli jinak zatížený pohled na tuto dobu viděnou očima mladých, minulostí socialismu/komunismu/nacismu v Česku nezatížených lidí. Ať je ryze individualistický či má nějakou širší názorovou platformu, to už nechci predestinovat. Samozřejmě vítám především osobní pohledy. Proto jsem psal tolik o sobě – abych otevřel ostatní bleskovkové blouznivce.
Zdravím z Brna a jdu na Klimáčka do HaDivadla.
27.11.2010 (17.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
těžko být nezatížen, když se člověk narodil v této zemi a v té době. na to si budeš muset ještě dvě tři generace počkat.
28.11.2010 (14.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
O. K.,
i jakkoli zatížené názory, sny a vize minulostí a přítomností zatížených lidí Kristových a mladších let, jejich autority, vzory, inspirativní osobnosti a události mě zajímají. Nebo jste či chcete být – jako VV – bez kořenů? Neznám je/vás. Nebo jo?!
29.11.2010 (2.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
zapomněl jsem na jedno zásadní jméno – filosof a filmový kritik KAREL THEIN je pro mě inspirací v mnoha směrech, mimojiné vyhlášením „kritik je klaun a prorok“
06.12.2010 (16.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vidíš,
v čem je takovej dialog cennej. Člověk objeví – a doufám, že nejen já – kritiky a filosofy, které by jinak třeba opominul. PhDr., PhD Karla Theina neznám. Koukám na jeho stránky a zjišťuju, že je to má generace (nar. 1961). To bych ho asi poznat měl… Proč a v čem je pro Tebe inspirativní? Co z jeho textů doporučuješ a kde vyhlásil svou klaun-prorockou sebereflexi?
Poz. pod čarou: Pro mne (a rád bych i pro případné pravidelné čtenáře Bleskovek) je tato Tvá informace a přihlášení se k nějakému proudu či škole přínosnější a pro komunikaci vhodnější než přehršle z netu se – nejen na tyto stránky – linoucích razantních bonmotů a radikálních postojů.
06.12.2010 (18.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
doporučuju jeho knihu rychlost a slzy – dostal za ni myslím i cenu FX Šaldy, jinak je v ní předmětné heslo –
ale nejzajímavější je KT naživo, jakožto přednašeč, způsobem uvažování a projevu připomíná trochu Václava Bělohradského, nechybí mu humor, razance a přitom je vidět, že neustále myslí a přeformulovává. v kontextu kritiky je u něj jinak taky příjemný, že má obsáhlej intelektuální background. přece jenom doktorát od Derridy má u nás málokdo.
09.12.2010 (11.36), , Trvalý odkaz komentáře,