Hulcova bleskovka (No. 7)
Všude, kde je láska, je i něco z hada.
/C. G. Jung: Červená kniha/
Přelom roku je důvod k bilancování. Baví mě každoroční Rejžkovy Události roku, se zvědavostí přehlížím hlasy v Lidových novinách pro Knihu roku, sám již léta zpracovávám naši anketu Inscenace roku, již si budete moci od úterý číst v 1. čísle. Ani mě tak nezajímají celkové výsledky, jako to, jak kdo hlasoval a proč. Koho Rejžek jmenoval fotbalistou roku, jaký koncert, ženu, muže, film, divadlo… A co ho k tomu vedlo. Škoda, že obdobně nebilancují některé další kulturní osobnosti. Nebo o tom nevím. Jiří Peňás, Vladimír Just, Jiří Černý, J. A. Pitínský, Vladimír Franz, Pavel Kohout, Jiří Voráč, Richard Erml, Vladimír Mikulka, Marek Pivovar… Zachycovat nedávné události, nějak je třídit a charakterizovat je pro vnímání jejich významu a hodnot, pro – aspoň rámcový – přehled důležité. Jsem zvědav, jaké Zdeňková – v anketě SaDu – bude volit divadlo roku, které zahraniční inscenace upoutají Varyše, jaké určí Švejda či Machalická inscenace, co vybere Hořínek za hru a koho kdo určí za herce či herečku. A proč.
Váhám, zda se mám zapojit. Osloví-li mne někdo, vždy rád a poctivě odpovím. Vím, že je o ten hlas či názor zájem. Koho však bude zajímat sólově zveřejněný soubor mých zážitků a odfrknutí? Od podzimu se tady snažím vyvolávat střety myšlenek, války názorů, duely postojů. Zaumné, experimentující uvažování a psaní. Těžko se ale bude se mnou někdo přít o fotbalistu roku (pro mne Diego Forlán), leda snad Petr Kolečko. Pochybuju, že někoho bude zajímat, který politik či strana mně pijou krev (všechny, které mají víc než 4%). Ale divadlo či – možná – knížka, koncert by už snad někoho zajímat mohly. Navíc je to i pro mne výzva. Každý se jednou za čas ohlížíme, tak proč ne tady a teď? A přít se tentokrát nemusíme. Anebo jo?
Citát roku: Dobré věci a dobrým lidem můžeme svým gestem pomoci jen málokdy. Sobě a svému svědomí vždycky. Ať tu vládnou Antonínové nebo Václavové. /Jiří Černý: Určitá míra facky, nakl. Galén 2010 – z fejetonu Klaun hrozí řediteli, LN 3. 4. 2006/
Osobnost roku: Miroslav Bambušek. Jak jsem psal v polemice nad performancí Do židů – Bambušek doluje těžké kameny minulosti s množstvím přilepené hlušiny, již nestačí — a asi ani nemá zájem — nějak odstraňovat či obrábět. Sype je na své diváky asi jako industriální kapely buší zvukovými stěnami na své posluchače. Jeho performance jsou slyšet déle a dál než na konec jednoho večera, jednoho projektu. Nemám, co bych na této charakteristice měnil. Ostatně jsme se o jeho životě a postoji bavili v rozhovoru pro DN 14. Leda snad ještě připomenu jeho film Jan Hus – Mše za tři mrtvé muže, za který získal loňskou Cenu Andreje Stankoviče a který právě vyšel na DVD u firmy Guerilla Records.
Kritik roku: Vojtěch Varyš. Jsem zvědav, zda a jak svým razantním názorům v životě a psaní dostojí.
Událost roku: Petr Boháč, Jiří Sozanský: Procesy 10/48/7830, r. Petr Boháč, Spitfire Company – uvedeno 3. 10. 2010 ve velké soudní síni Vrchního soudu v Praze-Pankrác v rámci festivalu …příští vlna/next wave…– pro mne je to nejen největší událost a zážitek roku, ale jeden z nejvýznamnějších okamžiků života. V místech, kde byli k trestu smrti odsouzeni Horáková, Buchal, Pecl, Kalandra a později (i předtím) se zde konaly další politické a lidské tragédie včetně soudu se Slánským jsem skrze festival inicioval a pomohl ke vzniku silné, působivé a přitom vysoce pietní a důstojné performanci, již vnímám jako neskutečně silný, očistný rituál. Pro sebe, pro několik generací přede mnou, pro místo samo. Sám jsem si sedl na místo, kde při soudu seděla představitelka ženského emancipačního hnutí Fráňa Zemínová… A během představení myslel jak na ony dny roku 1950, tak na celou dobu XX. století. Jsou pryč, konečně. Děkuju moc – napsal jsem jim to už během festivalu – Petru Boháčovi, Jiřímu Sozanskému a všem performerům.
Divadlo roku: Divadlo Komedie Praha – divadlo evropského formátu a soudobého evropského myšlení a postoje – divadelního, názorového, estetického. Až skončí, a má to být do dvou let, bude období šéfování D. D. Pařízka legendou. Dnes do něj spousta kritiků buší. Jako kdysi do Lébla, do Morávka v Hradci, do Nebeského v Činoherním klubu… Asi je to tak dobře – důkaz aktuálnosti, vyhraněnosti, názoru. Současný repertoár Komedie, jeho zpracování kýmkoli z režisérů – Pařízkem, Jařabem, Čermákovou, Kamilou Polívkovou – herectví, výtvarná a hudební složka, je lité a pevné jak z olova. A křehké…
Projekt roku: Parta studentů a studentek VŠ (nejen uměleckého zaměření) kolem Jana Mocka nazývající se FKK – neboli Frei Körper Kultur – a jejich částečně proměnlivý (work in progress) inscenační koncept Wir tanzen konzertriert! Syrové pohybové představení plné extrémního nasazení, zevnitř „kantorovsky“ řízené Janem Mockem. Performance fascinovala jak sama o sobě, tak stejně – a možná ještě víc – obdivuju postoj a odvahu jejích aktérů (a aktérek). Každé uvedení – z pěti (premiéra se konala 27. 3. na Kosteleckém kostlivci) jsem viděl čtyři (ještě na Šrámkově Písku, na …příští vlně/next wave… v NoD a Huse na provázku, minul jsem pouze na Jiráskově Hronově) – bylo odlišné, kompozičně však jednotné, nasazením absolutní. Vždy plné jemných i drsných (těch především) dialogů, střetů, letů a pádů obnažujících se a obnažených lidských bytostí. Jako když Living souložili v Paradise Now… Nešlo – tehdy – jen o sex, nejde – nyní – jen o nahotu. Kdo to nevidí, je parní válec.
Inscenace roku: Lidsky v českém divadelním rybníku dost blbej rok – jako by ekonomická krize vbublávala především do mezilidských oborových konfliktů – vynesl na svých vlnách až neskutečně dlouhou, šumivou řadu nádherných/silných inscenací. Psal jsem o nich, i jiní, tak je jen (ty pro mne „nej“) – podle abecedy – vyjmenuju: Černé panny – Dealer´s Choice aneb Kdo rozdává, rozhodne… – Démonův pramen – Divoká kachna – Dr. Emil Hácha aneb Já na Háchu, Hácha na mě – Elementární částice – Hadrián z Římsů – Hra pozpátku – Hrdinové jako my – James Blond – Jindřich IV. – Káťa Kabanová – Kultovní představení – Lamento aneb Z tance v prach a opět do tance / Den a noc Matky Terezy – Macbeth – Moje strašidlo – Muž bez minulosti – NoD Quijote – Prase – Spílání publiku 2010 – Teatromat – Teritorium – U Hitlerů v kuchyni – Úl – Věc Makropulos – Víra, láska, naděje – Weissenstein – Zde jsem člověkem! / Here I am Human!… A to pár těch, které bych možná uvedl (Čekání na Godota, Brand/Oheň, Špinarův Racek, Noc oživlých mrtvol, Korespondence V+W, Mistr a Markétka…), jsem nestihl.
Performance roku: Ondřej Lipovský: Trojjazz – autorský projekt uvedený (jedinkrát) na festivalu …příští vlna/next wave… v prostoru Galerie Školská v Praze 7. 10. od 20:00 do 3 hodin rána dalšího dne – osobní zpověď umělce, performera, člověka ve třech podobách, ve třech (asi hodinových) performancích, sólových i skupinových – autenticita, ironie, drsnost, patafyzika, nasazení, nahota. Fyzická i duchovní.
Zážitek ze zahraničního divadla roku: Joshua Sobol: Alma, r. Paulus Manker – drama o životě ženy Gustava Mahlera se odehrávalo v obrovském secesním domě uprostřed Vídně, v bývalé Poštovní a telegrafní burze. Divák si mohl vybrat ze spousty kontinuálně se odehrávajících situací v různých místnostech celého domu a přilehlého parku a seskládat si tak vlastní drama. Prošel jsem si inscenaci po dva večery, přesto neviděl vše a vždy si sestavil jiné hlavní i vedlejší příběhy. Manker chystá projekt i do Prahy – s českými herci. (pozn. pro šťouraly – do ankety SaDu jsem uvedl tři jiné inscenace, neb jsem přesvědčen, že do té ankety má smysl uvádět jen v Česku hostující zahraniční projekty)
Česká kniha roku: Jiří Černý: Určitá míra facky, nakl. Galén. Soubor autorových novinových (LN, HN) a časopisových (Reflex) komentářů z let 2001-2008. Četl jsem přes Vánoce Čapkovy úvahy a glosy k otázkám veřejného života z let 1921-1937 Místo pro Jonathana! – Černého fejetony mají stejnou jazykovou, myšlenkovou i formální kvalitu. Klasika, jež by se měla vyučovat.
Překladová kniha roku: C. G. Jung: Červená kniha. Unikátní deník/zápisník – úvahy, sny a obrazy psychoanalytika Carla Gustava Junga – který ležel 90 let v trezoru švýcarské banky. Dvě třetiny exklusivně pojaté publikace tvoří faksimile Jungova rukopisu, který doprovodil vlastními – vesměs barevnými kresbami. Psal jej šestnáct let – v letech 1914-1930 – a zpracovával si v něm své démony a apokalyptické vize. Zásadní Jungovo dílo, které vrhá světlo na původ jeho psychologických teorií. Kniha vyšla úplně poprvé teprve na podzim 2009 ve Spojených státech, zatím byla vydaná jen v němčině a češtině, která se tak stala třetím jazykem, do něhož byla publikace přeložena. Ediční čin roku!
Výstava roku: Petr Nikl: Play! Tříměsíční nepřetržitá řada akcí a koncertů ve výstavní síni Mánes v Praze. Niklova „permanentní“ performance přesahuje hranice výtvarného oboru a řadí se mezi kulturní události roku 2010 u nás. Dále rozvíjí předchozí Niklovy výstavní koncepty Hnízda her (Galerie Rudolfinum, 2000), Orbis Pictus (České muzeum hudby Praha / Dům umění Brno, 2007) a Labyrint světla (Ekotechnické muzeum Praha-Bubeneč, 2009), maže hranice mezi výtvarným uměním, dětským hřištěm, zvukovou instalací, hudebním (meditačním) koncertem a neopakovatelnou performancí (divadlem). Zúčastnění umělci jsou především „rozehrávači“ jedinečných situací, do kterých na předem připraveném jevišti „zázračných“ multimediálních objektů vtahují přítomné návštěvníky. Permanentní divadlo – otevřená (dialogická) hra mnoha autorů a přístupů. Trvá do konce ledna!
Koncert českého interpreta roku: Křest dble CD Vladimíra Merty – Live / Malostranská Beseda 4. a 5. 6. 1988. Na stejném místě, ale o dvaadvacet a (necelého) půl roku později (18. 10.), za moderování Ladislava Kantora, v doprovodu C+K Vocal a s překvapivým hostem, v Praze usazeným americkým písničkářem, kterého Merta potkal den či dva před tím.
Koncert zahraničního interpreta roku: Inuitská (eskymácká) zpěvačka Tanya Tagaq v pražském Paláci Akropolis 18. 5. v rámci doprovodných akcí festivalu Respect 2010. Pochází ze země Nunavut v Kanadě a svým expresivním projevem hrdelního zpěvu zaujala řadu osobností současné světové hudební scény – např. islandskou zpěvačku Björk či členy amerického Kronos Quartetu. Její projev vychází z maximálně autentického prožitku založeného na podvědomých stavech mysli a těla vyvolávaných proměnlivými rytmickými strukturami a (v podstatě) holotropním dýcháním. V Praze ji doprovázel perkusista Kenton Loewen a zvukový experimentátor, hráč na elektrické housle Michael Red. Tagaq se ve vypjatých částech svých dlouhých skladeb dostávala do extatických stavů, jež neměly daleko k tělesnému a především zvukovému prožitku soulože. Hekala, vzdychala, rukama si jezdila po břiše i níž, padala na kolena, prohýbala se, štěkala, kňučela a pak zase vstávala a smyslně tančila. Teatrum zvukové smyslnosti a tělesnosti, šamanské porno, razantní performance jdoucí na dřeň lidského prožitku a emocí.
Český film roku Jan Švankmajer: Přežít svůj život. Život a sny, jak je dokáže rozstříhat a poslepovat jen Švankmajer. Opět (trochu) jinak, se spoustou nezvyklé laskavosti, jemnosti a (sebe)ironie. Jako divadelník jsem se zájmem a radostí sledoval ve filmu méně využívané herce – především Václava Helšuse v hlavní roli Švankmajerova alter ega, ale třeba i Anitu Bakerovou jako poživačnou psychoanalytičku.
Zahraniční film roku: Lars von Trier: Antikrist. Viděl jsem až v MeetFactory 6. ledna 2010 – pro mnohé patří snímek do roku 2009, mne však – nejen – v hlavě pronásledoval celý rok loňský. Neznám – v naturalistickém zobrazování bolesti a psychického sebeničení – extrémnější film, snad Passoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy…, snad Bergmanovy Šepoty a výkřiky… Na krátké ploše nemá cenu se o něm rozepisovat. Doporučuju esej Elfriede Jelinek, již přetiskla A2. Snímek na podzim vyšel v Levných knihách.
CD roku: Karolína Kamberská: Hořkosladce (vyd. Indies MG) a Kuzmich Orchestra: Ptačí sliby (vyd.Indies Scope). Návrat Josefa Ostřanského (Kuzmich Orchestra) a první samostatný krok Karolíny z dua Sester Steinových. Křehkost, jež (mi) nahrazuje současnou českou poezii, kterou – bohužel – nezvládám sledovat.
Reedice roku: Vlastimil Třešňák: Zeměměřič atd. (vyd. Galén) – všechny hudební reedice i nové edice nakladatelství Galén jsou událostmi v připomínání a znovuobjevování té nejlepší české folkové – vesměs „šafrání“ – hudby. Toto dvojalbum přináší navíc i řadu nevydaných nahrávek, všechny z vrcholného Třešňákova tvůrčího i koncertního období.
TV pořad roku: Páteční revue ČT2 Hotel Insomnia – nádherně ulítlý s mnoha divadelními odchylkami, přitom současného dění v kultuře si všímající čtrnáctideník navazující na Noc s Andělem se na ČT2 udržel bohužel jen necelého půl roku. Průvodce Jiří Havelka a další spolupracovníci (mj. Tomáš Bambušek, Johana Švarcová, Petr Marek…) prokázali stejnou invenci, originalitu a smysl pro grotesku a absurdní humor jako kdysi Lébl ve Studiu Kroměříž. Pro ČT můj Žalář roku – za zrušení.
TV seriál roku: TV Nova – Okresní přebor. Dramatik Petr Kolečko prokázal obrovský smysl pro vystižení české venkovské „obyčejnosti“ a životního detailu. Na mysl mi přichází Papoušek, Forman, v něčem i Dietl… A zajímavost pro divadelníky – překvapivý návrat herce Luďka Soboty v – poměrně – vážné roli.
Žalář roku: Vedle již zmíněného zrušení revue Hotel Insomnia na ČT2 pociťuju najžalnější a uvaluji nejtvrdší žalář diskusi o Divadelních novinách na stránkách i-DN. Sám Kristus se přirovnával k hadovi, a jeho pekelný bratr Antikrist je sám starý drak. To mimolidské, co se zjevuje v lásce, je povahy hadí a ptačí a často had očaruje ptáka, ale málokdy si pták odnese hada. Člověk stojí uprostřed toho. Co se ti jeví ptákem, je druhému hadem, a co se tobě jeví hadem, je druhému ptákem. S druhým se proto setkáš jedině v tom, co je lidské. Chceš-li nastávat, je to boj mezi ptáky a hady. A jen chceš-li být, budeš člověkem sobě samému i druhým… (C. G. Jung: Červená kniha, kapitola Kouzelník, str. 313)
Živý květ roku: Sofie Hulcová: Srandovní knížka. Autorské leporelo, které mi napsala a výtvarně zpracovala 7-letá dcera Sofie. Je tam básnička: Legrační dům se pořád směje. Když Slunce svítí, i když leje.
Partie na dobrou noc
17. října 1956 usedli na velkém turnaji – Rosenwaldově Memoriálu v New Yorku – proti sobě dva mladí hráči. Tehdy šestadvacetiletý mistr USA Donald Byrne (12. 6. 1930 New York – 8. 4. 1976 Philadelphia) a teprve třináctiletý, budoucí mistr světa Robert James Fischer (9. 3. 1943 Chicago – 17. 1. 2008 Island). Oba již tehdy vynikající šachisté, což později mnohokrát dokázali (v roce 2002 byl Byrne uveden do Síně slávy amerického šachu). Fischer v zápase obětoval dámu za „pouhý“ útok věžemi a lehkými figurami. A brilantně zvítězil. Následující rok se stal dodnes nejmladším šachovým mistrem USA, další rok (v patnácti) nejmladším světovým velmistrem. Jeho úspěchy byly famózní. Spolu s Aljechinem je mým nejoblíbenějším hráčem šachové historie vůbec. Letošní Partie na dobrou noc věnuju právě jemu. Ta dnešní byla vyhlášena Partií XX. století. Pozoruhodné na ní mimo jiné je, že údajně dosud žádný šachový stroj na Fischerovu (korektní!) oběť nepřišel. Tak odvážně a kreativně uvažovat dokáže jen člověk.
Donald Byrne – Robert James Fischer
New York, 17. 10. 1956
Grünfeldova indická – tříkrálová variace/maďarský útok
1. Jf3 Jf6 2. c4 g6 3. Jc3 Sg7 4. d4 0-0 5. Sf4 d5 6. Db3 dxc4 7. Dxc4 c6 8. e4 Jbd7 9. Vd1 Jb6 10. Dc5 Sg4 11. Sg5 (po parti je jasné, že 11. Se2 s dalším 12. 0-0 by bylo mnohem rozumnější) Ja4 (!) 12. Da3 (po 12. Jxa4 Jxe4 má bílý velké problémy) Jxc3 (na první pohled se může zdát, že tento tah pouze pomáhá bílému vytvořit silné pěšcové centrum, ale Fischerův plán je právě opačný – výměnou jezdce na c3 připravuje oběť svého jezdce Jxe4, zničení pěšcového centra bílého a udržení jeho krále v centru) 13. bxc3 Jxe4 (přirozené pokračování černého plánu) 14. Sxe7 Db6 15. Sc4 Jxc3 16. Sc5 (na 16. Dxc3 by následovalo 16. Vfe8, černý by získal figuru zpět a s pěšcem navíc a dvěma aktivními střelci by měl vyhranou pozici) Vfe8+ 17. Kf1 Se6 (!! – pokud je to partie století, pak tento tah je tahem století. Fischer obětuje vlastní dámu za útok s minimem figur. Odmítnout oběť v podstatě nejde. Například 18. Sxe6 vede k tzv. Philidorovu matu – matu udušením: 18. … Db5+ 19. Kg1 Je2+ 20. Kf1 Jg3+ 21. Kg1 Df1+ 22. Vxf1 Je2#. Jiné cesty vedou také k nepřekonatelným problémům a ztrátám bílého – 18. Dxc3 Dxc5, případně 18. h3 Sxc4+ 19. Kg1 Je2+ 20. Kh2 Dc7+ 21. Sd6 Jb5 22. Sxc7 Jxa3. Nejlépe bylo asi 18. g3 Sxc4+ 19. Kg2 a bílý ještě „žije“ – i v této variantě by ale Fischer mohl pokračovat razantním 19. … Jxd1 nebo 19. … Db5 s nejasnými pokračováními, případně 19. … Sf8 20. Dxc3 Sxc5 se ziskem dvou pěšců a jasně lepší pozicí) 18. Sxb6 Sxc4+ 19. Kg1 Je2+ 20. Kf1 Jxd4+ (této situaci, kdy je král pod neustálou palbou opakujících se šachů, se říká větrný mlýn) 21. Kg1 Je2+ 22. Kf1 Jc3+ 23. Kg1 axb6 (!!) 24. Db4 Va4 25. Dxb6 Jxd1 26. h3 Vxa2 27. Kh2 Jxf2 28. Ve1 Vxe1 29. Dd8+ Sf8 30. Jxe1 Sd5 31. Jf3 Je4 32. Db8 b5 (každá figura i pěšec černého, jsou kryté, bílá dáma nemá co tahat) 33. h4 h5 34. Je5 Kg7 35. Kg1 Sc5+ 36. Kf1 Jg3+ (Byrne beznadějně padl do Fischerovy matové sítě – všechny následující tahy bílého jsou vynucené) 37. Ke1 Sb4+ 38. Kd1 Sb3+ 39. Kc1 Je2+ 40. Kb1 Jc3+ 41. Kc1 Vc2# (mat) 0-1
Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
myslím, že přesně v tomto je jádro pudla:
„Událost roku: Petr Boháč, Jiří Sozanský: Procesy 10/48/7830 /…/ pro mne je to nejen největší událost a zážitek roku, ale jeden z nejvýznamnějších okamžiků života. V místech, kde byli k trestu smrti odsouzeni Horáková, Buchal, Pecl, Kalandra a později (i předtím) se zde konaly další politické a lidské tragédie včetně soudu se Slánským jsem skrze festival inicioval a pomohl ke vzniku silné, působivé a přitom vysoce pietní a důstojné performanci, již vnímám jako neskutečně silný, očistný rituál. /…/ A během představení /jsem/ myslel jak na ony dny roku 1950, tak na celou dobu XX. století. Jsou pryč, konečně. Děkuju moc.“
Pro mne jako divadelního kritika je divadlo primárně estetickou záležitostí. O tom jako kritik vydávám svědectví – a nikoli o tom, jak se toto divadlo dotýká mých privátních (ryze subjektivních) věcí. A zde se vracím ke sporu, který jsme spolu vedli v loňském roce: kdo je kdo není kritik. Kritikem není pro mne ten, který vydává prostřednictvím nějakého uměleckého díla svědectví především o sobě samém. Jemuž reflexe uměleckého díla slouží hlavně jako projekce jeho vlastních pocitů a dojmů. Nýbrž ten, který vydává svědectví především o samotném díle.
Promiň, ale Tvá názorová nekoherentnost, nevypočitatelnost; skutečnost, že o uměleckém díle hovoříš především na základě toho, jak se Tě osobně, právě v daném okamžiku umělecké dílo dotklo, mě vedou k tomu, abych Tě za kritika v pravém smyslu toho slova nepovažoval.
10.01.2011 (13.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf,
tohle, Martine, vyžaduje trochu delší reakci. Odpovím večer nebo zítra. V každým případě budu rád, kdyby se ještě někdo zapojil. Co je kritika a kdo je kritik? Respektive jak by se mělo umění reflektovat?
Podle mne je víc možností a žánrů a já – tak jako jsem druhde psal o rozdílnosti psaní pro různá média – se snažím je rozlišovat. Analýza díla skrze formu či estetiku je jen jednou z možností, podle mne zdaleka ne jedinou nutnou, a to i když je člověk kritikem. Žánr ohlédnutí za minulým rokem je velmi osobní, a tedy i svou osobní zkušenost či pohled zveřejňuju. Nejde o kritiku!!!
Ne, že bych se, Martine, vnucoval do kritického cechu (ostatně nejsem ani členem kritického kroužku v rámci ITI), ale určovat, kdo je a kdo není kritikem, mi přijde hodně troufalé/sekyrnické/nešťastné a vede k uzavřenému „cechařství“, kde se budou členové cechu navzájem přijímat a vylučovat. To dělali surrealisté, to dělali ostatně i komunisté. Ale – jak říkám – budu rád, když se někdo přidá a ještě se dnes či zítra ozvu.
Především… – ne, až večer.
10.01.2011 (15.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Než odpovím konkrétně, přikládám dvě poznámky.
Poznámka 1. Znám jen málo současných divadelních kritiků, kteří jsou myšlenkově i stylově koherentní. Jmenuji dva: V. Hulec a V. Varyš. Varyš to znovu potvrdil v článku „Nejotřesnější divadelní zážitky roku“. http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/nejotresnejsi-divadelni-zazitky-roku_189693.html A V. Hulec „Hulcova bleskovka (No. 7). Je to jako hra. Vždy odhaduji, co oba napíšou, jaké kritické metody použijí, jaké estetické normy uplatní. A ve svých odhadech se nemýlím. I to je znak kontinuity a koherentnosti.
Poznámka 2. Se zalíbením Švejdův příspěvek pošlu Jiřímu Sozanskému. A těším se na jeho odpověď: „Ježišmarja, další blbeček. Stav blbství v divadelní kritice je snad ještě horší než stav blbství v malířství. To snad není pravda“
Pokusím se tento „stav blbství“ M. J. Švejdy rozebrat později: konkrétně, analyticky a v patřičném diskurzu.
10.01.2011 (18.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petře,
předně se – pokud to dokážeme – zdržme osobních invektiv a diskutujme k věci. Já si Martina vážím poslední dobou čím dál víc, neb jde se svými (mně často protivnými) názory otevřeně do i-prostoru a snaží se je osvětlit, stát za nimi, přít se o ně.
Je asi věcí spíše mladší generace opájet se silnými slovy a negativními postoji. Četl jsem Tebou doporučené Nejotřesnější zážitky VV. Je to vtipné, ale nemyslím, že kritik by měl „především upozorňovat na skaliska, kterým je nutné se vyhnout“, jak píše VV. Cennější a těžší je podle mne upozorňovat na džungle a pohoří, kam je dobré se vydat. Ale jistě oboje je úkolem kritika. Proto v DN máme Propadák měsíce. V celoročním hodnocení mi to však přijde trochu přiblblý a zbytečný (uvažovali jsme o tom v počátcích ankety Inscenace roku, byl jsem hodně proti). Pokud bych dával „never more“ či Zborcenou harfu, dával bych ji za otřesnosti daleko hlubší. Když umělec cynicky vzdá/opustí/vysere se na své výchozí postoje, utne kořeny a vstoupí do služeb divácké podbízivosti bez ambice aspoň trochu se vzepřít. Pro mne to byl loni Bolek Polívka a jeho inscenační duet s Pavlem Liškou Český lev. Ale to jen na okraj.
Jinak s Tebou, Petře, souhlasím. Lépe řečeno ani mně není jasné, kdy a kde spatřuje Martin Švejda v mé publikační činnosti „názorovou nekoherentnost, nevypočitatelnost“. Osobně mám spíš opačnej problém – nepodlehnout názorové setrvačnosti ve vnímání uměleckých děl a respektovat a z té pozice pak i hodnotit žánr a kontext díla, respektive dílo samé. A tady je zřejmě to „jádro pudla“ – důsledně hledím (snažím se hledět) na žánr a kontext.
Jakékoli umělecké dílo, a divadlo zvlášť, je vždy vřazeno do určité doby, místa vzniku, společenské/politické situace, stavu žánru, vývoje autora, stylu, divácké recepce apod., od kterých nelze odtrhávat. A jen skrze ně je mohu – se vší analytickou důsledností v rozboru formy, stylu, obsahu atd. – pochopit, pojmenovat a (z)hodnotit. Bez tohoto vědomí a vnímání díla upadá kritik – obávám se – do nebezpečné fachidiocie, oborové zaslepenosti.
Samozřejmě je vždy otázkou, do jaké míry, v jaké „kontextuální“ proporci a jak dílo vnímat, a je možné, že já tyto „mimoumělecké“ (je ovšem otázkou, zda jsou opravdu mimouměleckými) atributy díla nadhodnocuju. Pro pojmenování tohoto problému rád používám slavný kontrabonmot k často kritiky používáné tezi: „Divadlo je jen dobré, nebo špatné“. Říkám na to, že „Divadlo není jen dobré, nebo špatné, ale taky z Brna.“ Není to jen samoúčelný humor. Chci tím říct, že divadlo může být také dětské, sociální, politické, komunitní, happening, rituál atp., tedy že je nelze nahlížet a analyzovat jen čistě estetickými měřítky, ba dokonce že estetická měřítka mohou příjemce díla někdy vést úplně špatně. V letní diskusi s Martinem, kde jsem dost nešťastně podlehl emocím a nerad bych se k ní vracel, jsem se – nemýlím-li se – odvolával na antropologii. To už je snad uznaná teatrologická disciplína, která divadlo zdaleka nenahlíží pouze estetickými měřítky. Kdybych byl šéfredaktorem DN (nebojte se, nehrozí), zavedl bych stránku takových analýz . O performanci Procesy 10/48/7830 by tam psal historik procesů 50. let, vedle něj odborník na pohybové divadlo, sociální antropolog a třeba výtvarný kunsthistorik. Myslím, že by se dobrali daleko hlubšího poznání samotné performance, než jaké umožňují její „čistě estetické“ analýzy. Otázkou může být, zda – používám-li i tyto neteatrologické (ne čistě teatrologické) metody – jsem kritik. Podle Martina zřejmě ne…
Nevím, proč Tě to, Martine,
tak trápí. Mě sice trochu mrzí, že nepatřím do Tebou vybíraného „klubu kritiků“, ale pokud budu moct dále publikovat, je mi to víceméně fuk. Budeš-li se nadále se mnou přít, může to mít i dobré důsledky. Z různých pozic a různými metodami budeme pojmenovávat a hodnotit divadlo, což může přinášet i velmi inspirativní výsledky.
Mám k tomuto tématu – co je kritika a jak o divadle přemýšlet a psát – ještě hodně co říct, neb jsem o něm svého času velmi přemýšlel a s různými divadelními osobnostmi na přelomu 80. 90. let diskutoval (s Ninou Vangeli, Janem Kopeckým, Ivanem Vyskočilem, Sergejem Machoninem, Milanem Machovcem, Janou Patočkovou, Otakarem Roubínkem, Milanem Lukešem…), než jsem se rozhodl vůbec do tohoto oboru vstoupit. Nechávám to však na později – rozvine-li se smysluplná debata a kterým směrem.
A děkuju, Martine, že jsi objevil i v této Bleskovce téma, o které se můžem přít. Vůbec jsem to nečekal.
11.01.2011 (2.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
V minulém příspěvku
jsem byl jemně radikální, ale nemohl jsem se nepozastavit nad naivností a přílišným zjednodušením Švejdova příspěvku. V této chvíli, jak jsem minule slíbil, se pokusím položit M. J. Švejdovi konkrétní otázky dotýkající se problému subjektivity v kritickém myšlení. Otázky směřují především k této části Švejdova příspěvku: „Pro mne jako divadelního kritika je divadlo primárně estetickou záležitostí. O tom jako kritik vydávám svědectví — a nikoli o tom, jak se toto divadlo dotýká mých privátních (ryze subjektivních) věcí. “
Otázka 1. Jak se pozbýt tzv. perceptivní pasti, jak ji velmi dobře vyložil např. Marek Pawel Markowski. Jedná se především o moment, kdy spisovatel se stává prvním čtenářem. Tento moment se dá vztáhnout i na literární či divadelní kritiku. Neboť ten, kdo se při psaní stává zároveň tím, kdo čte, se podvědomě či vědomě subjektivně dotýká nejen toho, co je napsáno, ale i toho, jak je to napsáno. Tedy vlastního stylu.
Otázka 2. Jak se vyhnout samotnému diskurzu, tj. v tomto případě diskurzu divadelní kritiky, potažmo kritiky samé. Neboť otázka je položena nikoliv na to, „že píšu“, nýbrž na to, „kdy píšu“. Zjednodušeně: jak se zařadit do historického žánrového kontextu, pakliže nebudu subjektivní? Vzhledem k myšlení M. Švejdy: Jak docílit primárně estetické záležitosti bez subjektivity, aniž bych naivně opomenul tento diskurzivní rámec. V tomto rámci nelze netříbit či se nevymezovat: a nelze se vyhnout ryze subjektivním procesům. Především v estetické oblasti.
Otázka č. 3. Jak nebýt subjektivní v samotném procesu psaní, aniž bych se dostal do pasti popisnosti. Neboť ono „já“ v psaní je jednou z nejdůležitějších složek. Hezky to jde vidět na vývoji psaní a kritického myšlení R. Barthese. Především jeho posledních děl: Fragmenty milostného diskurzu, Rozkoš z textu atd.
Otázka 4. Je možné vzdát se subjektivity, když se kritický diskurz (kritik samotný) vztahuje k horizontu paradigmat. Tzn. je v procesu hodnocení, odmítání atd. Podle jakých hodnot tak činí. A je možné Švejdovu „estetická záležitost“ z tohoto horizontu vyjmout?
Otázka č. 5. Dokáže Švejda odmítnout takové kritiky jako např. V. Černý, R. Grebeníčková, J. Lopatka a další. Neboť jsem si jistý, že všichni vypsaní kritici byli „ryze subjektivní“. Především v částech, kdy se dotýkali „estetické záležitosti“. Pakliže podle Švejdy toto kritici nejsou, potom jeho myšlení je velmi koherentní. A tudíž velmi „kritické“.
Poznámka: Výše jmenované nesrovnávám s psaním či kritickým myšlením V. Hulce. Vztáhl jsem se k tomuto problému obecně. Neboť, jak už jsem psal, Švejdův příspěvek je velmi naivní a zjednodušující.
11.01.2011 (16.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milí pánové,
Vladimír ve svém příspěvku zopakoval to, oč mi šlo – a o co se přeme a budeme přít: „Jakékoli umělecké dílo, a divadlo zvlášť, je vždy vřazeno do určité doby, místa vzniku, společenské/politické situace, stavu žánru, vývoje autora, stylu, divácké recepce apod., od kterých nelze odtrhávat.“ Zkusil jsem na to poukázat (možná ne příliš šťastně) ještě z jiného úhlu: totiž, když kritika uměleckého díla je autorovi prostředkem, nikoli cílem. V centru kritikova zájmu má podle mého názoru stát umělecké dílo, nikoli (jako je tomu, zdá se mi, u Vladimíra) sám kritik.
Zde, Vladimíre, vůbec nejde o Tvé vylučování z řad kritiků, ale o definování Tvého způsobu psaní. Způsobu, který mne – přiznávám – poněkud irtituje.
11.01.2011 (19.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
moc Ti sice nerozumím, neb jsem přesvědčen, že i v centru mého psaní a uvažování je vždy dílo samé, ale O. K., netočme se na tom.
Do této diskuse ale velmi seriózně a konkrétně vstoupil třetí subjekt – Petr Boháč. Vezměmě vážně jeho otázky a pokusme se na problém subjektivity a objektivity kritiky skrze ně nahlédnout. Navrhuju zabývat se pro začátek dvěma otázkami – a to číslem 3 a na ní přímo navazujícím č. 4. Tedy jak si Martine představuješ subjektivitu a objektivitu hodnocení, nechceš-li zůstat na rovině čiré popisnosti/formální estetiky. Jako praktika by mě zajímalo ukázat to na analýze a především hodnocení děl, která se vymykají nějakému obecně přijatému kánonu. Tedy která vstupují do víceméně neznámého prostoru, třeba do dialogu s politikou či historií, jako to dělá dokumentární divadlo (Bambušek, Honzírek, Svobodová… – všichni víme, že kvalita jejich prací je velmi rozdílná, přístup k tématům a dopad na společnost též). Pokud Bambušek objevuje a rozkrývá léta tabuizovaná témata a vytvoří jedinečnou akci třeba v prostoru vězeňského lágru, pozve k diskusi pamětníky, s nimiž vyvolá seriózní vážnou debatu, a to na základě předchozí performance, jak a proč to nevzít do (obecného) diskursu divadelní kritiky jako takové a vylučovat tento fakt z (objektivního) hodnocení celé akce jako něco mimo estetická měřítka? A jak akci popsat? Anebo tu performanci vyjmout z divadla jako takového?
Stále mám pocit, že Tebou – Martine – vzývaná kritika je především touhou po chladném dramaturgickém rozboru díla než jeho komplexní analýzou a interpretací. Možná bys mohl alespoň jmenovat školy (strukturalistická?) či raději kritiky, kteří podle Tebe podmínky na kritiku splňovali či splňují (mně z nich nejvíc vylejzá Vít Závodský). A jak se vůbec díváš na divadelní antropologii?
Mně je opravdu – jak to v bodě 5 uvedl Petr Boháč – nejbližší kritika s ručením osobním, s kulturním a společenským přehledem a vzděláním, IQ a charakterem vysokým. Abych uvedl jiná – mně blízká – jména, tedy v současné době je to především starší generace – Vangeli, Just, Hořínek, Ptáčková, Jindřich Černý, Jiří Černý… Ze střední Peňás, Rejžek, Zdeňková… Mladou si netroufnu jmenovat, je příliš divá a roztěkaná (včetně VV), anebo naopak (zatím) nevyhraněná. Snad Jiří Adámek… Jsou to všechno lidé-osobnosti, což je na jejich – myslím velmi rozdílném psaní a uvažování – patrné a z mého pohledu cenné pro celý kritický diskurs, tedy prostor zvaný divadelní kritika. Jsou to podle Tebe kritici, anebo poučení přihlížeči?
12.01.2011 (0.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
vybízíš mě k odpovědi na otázky takového závažného, obecného charakteru, na které – zcela upřímně – nemám sílu/čas ani chuť odpovídat. Tento prostor (to už jsme také probírali) je po mém soudu určen k lapidárnímu vyjadřování, k „připodotknutím“ (ze kterých se eventulně může vyklubat něco zásadního) a ne k vyměňování si takových sáhodlouhých špalků, jaké máš ve zvyku psát ty. Tedy se omlouvám – ale raději někdy nad něčím „únosnějším“ a „stravitelnějším“.
12.01.2011 (16.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
M.,
utíkat z diskuse by se nemělo. Zvlášť když jsi byl vyzván konkrétními dotazy Petra Boháče, který se zas tak často v těchto komentářích neobjevoval. Aspoň nějaký – třeba i lapidární – comment k nim bys ještě přidat mohl.
Jinak rozumím – mnohá z témat jsou na knihu, jistě již o těchto problémech toho bylo mnoho publikované, Ty jsi prošel na FF UK semináři, kde jste to řešili, a svým způsobem objevujeme Ameriku. Proč ale ne? Každej člověk objevuje v jistém slova smyslu Ameriky. Dnes a denně. Zvlášť v takovýchto přích.
12.01.2011 (16.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Ode mě tedy asi poslední komentář.
Myslel jsem si, že tento blog je cosi jako anglický club: Je možné diskutovat o všem, o blbostech, ale i o závažných věcech.
Jsem si vědom, že se svými otázkami otevírám velmi problematický prostor, ale nemohu si pomoci, neb když někdo o někom napíše, že není kritikem, potom se snažím porozumět proč. A u toho zůstanu i v tomto komentáři. Pokusím se jej rozdělit do několika bodů.
Cituji fragment z druhého příspěvku M. J. Švejdy: „V centru kritikova zájmu má podle mého názoru stát umělecké dílo, nikoli (jako je tomu, zdá se mi, u Vladimíra) sám kritik.“ Vzhledem k této „definici“ a vzhledem k selektování kdo je a není kritik:
1. Je možné říci např. o Bedřichu Fučíkovi, že není kritikem. Neboť si myslím, že se přesně hodí do popisu M. J. Švejdy. Jemu nešlo primárně o umělecké dílo, nýbrž o osobnost umělce a svou osobnost. V jeho kritikách a esejích jde především o intimní setkání: s dílem, umělcem, se sebou, společenským klimatem. Podle mého mínění V. Hulec nedělá nic jiného. Popisuje své setkání s dílem, svou vlastní osobností a osobností umělců. (Upozorňuji, že nesrovnávám oba kritiky; jde mi jen o poukázání na určitý specifický způsob kritického myšlení.
2. NEBO jde u M. J. Švejdy jen o osobní invektivu a tedy to s obecnějšími výše položenými otázkami nemá nic společného.
3. NEBO si M. J. Švejda nevidí na špičku hrotu svého kritického pera. Banalizuje a paušalizuje věci, o kterých by se mělo psát velmi kriticky a promyšleně. Jako např. o tom, kdo je a kdo není kritik.
4. NEBO M. J. Švejda znovu neodpoví…
5. NEBO jeho odpověď je jiná než výše zmiňované body. Zde bych byl rád, kdyby to M. J. Švejda specifikoval.
Jinak stačí napsat (zakroužkovat) správnou odpověď.
12.01.2011 (18.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milí pánové,
omlouvám se ještě jednou – ale skutečně ne. Člověk musí zvažovat svůj čas a je-li stavěn před otázky, které si vyžadují pečlivě zvážené odpovědi, musí se rozhodnout. Tedy ne. Pochopitelně ale, pane Boháči, na výzvu zakroužkovat odpovím: 1. Ostatně, tento problém se naposledy, tuším, řešil v případě filmového kritika Jiří Cieslara, proti jehož způsobu kritické práce vystoupil časopis Cinepur (respektive jeden z jeho redaktorů).
12.01.2011 (20.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petře,
nechejme Martina Švejdu v jeho úsečném „comment stylu“, třeba se někdy někde rozhodne rozvíjet a prohlubovat své teze a výhrady dál. A buďme rádi (a já jsem) aspoň za ně. Jinak jsi vyhmátl, co jsem zprvu nedokázal pojmenovat – že by toto mohl být cosi jako anglický club, či raději aristokraticko-anarchistický intelektuální squatt, kde je možné „hrát si i diskutovat o všem, o blbostech, ale i o závažných věcech“. Takže jej tímto otvírám.
Jsi v něm vítán a uděluju Ti Legitimaci č. 1. A protože squatt je prostor každému otevřený, vítám i Martina a všechny, třeba jen omylem a na chvilku, přišedší.
A slovo k tématu:
Zajímavé je, že Martin Švejda připomenul Cinepur a Jiřího Cieslara. Nedávno jsem o tom mluvil s Michalem Procházkou (píše do DN o filmu) a i on shledával mnohé analogie v problému ne této diskuse (o té nevěděl), ale střetu DN s VV a spol. v nedávné i-řeži. Rád bych, kdyby o tom něco napsal. Let´s see.
Co se týká charakteristiky mého psaní, jsem takjaktak mírně zaskočen. Pochopitelně je nesmyslné se s někým srovnávat, byť hlásit se k nějaké škole či osobnosti snad možné je. Za sebe se hlásím k Jiřímu Černému, byť se necítím být pokračovatelem žádné školy a učitele jsem měl spíše mezi filosofy, básníky a divadelními praktiky. Zaujal jsi mne, Petře, tím Bedřichem Fučíkem, který by mne sice nenapadl, ale kterého mám jako čtenář velmi rád a je mi svými texty a také činy a postoji blízký. Já se ale především snažím psát rozdílnými přístupy a metodami. A to jak analytické texty, tak deníkové recenze (což je dle mého zcela jiný kritický žánr) a glosy, tak i – řekněme – ona „setkávání s dílem a autory“ (především na tomto blogu). Takže bych se viděl nejspíš jako žánrového a stylového eklektika, s názory a postoji – snad – jednolitými (zde furt nechápu a mrzí mne Martinova výhrada ohledně mé údajné názorové nekoherentnosti a nevypočitatelnosti). Ale onen osobnostní a spíše literární či žurnalistický přístup je mi jistě nejbližší. I proto jsou asi mými oblíbenými žánry rozhovor a zpravodajství, rád v DN píšu do Kroniky a mám na starosti nekrology. Jako Rejžek v LN. A v malířství by byl mým Průvodcem po cestě forem a stylů Picasso, i když ho vlastně jako divák nemám rád. A v muzice mi jsou a byli blízcí Milan Munclinger, Jaroslav Krček, Luděk Hulan či Mikoláš Chadima. A taky Eno a Bob Dylan. Jeho CD Christmas In the Heart mnozí odsoudili, mne Vánocemi provázelo.
12.01.2011 (23.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Vzpomněl jsem si na ještě jeden příklad,
který myslím dobře poukazuje na to, oč mi jde: kde kritika přestává být kritikou a stává se toliko subjektivizující výpovědí (která hovoří víc o osobě mluvčího než o dílu samém).
Vladimír Mikulka se kdysi v Kritické příloze Revolver revue zamýšlel nad až emfatickým kritickým přijetím Oblomova v Dejvickém divadle. A všiml si skutečnosti, jak mnozí z kritků až osobně vnímali Krobotovu inscenaci, ztotožňovali se s jejím výkladem Gončarova románu. Jak se, zkrátka a dobře, projektovali do osoby titulního hrdiny. A zde právě, podle mého názoru, kritika končí. Kdy podlehne „subjektivizujícímu“ čtení díla, kdy není schopna si od něj zachovat odstup a „číst“ jej toliko jako estetický „objekt“.
Nevím, měl-li tehdy Vladimír Mikulka pravdu, ale když jsem se nad jeho názorem zamýšlel a sám přezkoumával vlastní vřelé přijetí inscenace, nemohl jsem neuznat, že něco na tom možná bude.
13.01.2011 (0.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
nejvtipnější na tom je,
že Hulec a Švejda jsou vlastně jinak na stejné lodi. můžeme brát kritku jako („objektivní“) zprávu o daném díle, která má informovat ty, co dílo neviděli; případně klást otázky, nabízet pohledy, vřazovat do souvisostí etc.
nebo jako svébytný útvar, který čteme kvůli jeho autorovi, protože nás baví jeho styl. ten druhý případ je můj přístup ke kritice – čtenářský. jsem dost namyšlený na to, abych nepotřeboval něčí názor (natož informaci) o nějakém díle, ten si utvořím sám. při čtení kritiky se chci chytře pobavit.
jako autor jsem samozřejmě trochu jinde. na jednu stranu bych rád psal texty, co si sám rád přečtu; témata, která už jsem zevrubně probral (jak to tak bývá, když člověk o něčem přemýšlí, než o tom píše) mě však nudí. nakonec tedy píšu většinou to, co by mě jako čtenáře vlastně nezajímalo, a věřím, že jiným čtenářům to slouží třeba k zaujetí stanoviska, vytříbení postoje, pro informaci. nebo pro pobavení.
je-li kritik zároveň hyperkritický recipient (měl by být) a zároveň suverénní autor (dtto), nejproblematičtější jsou pak pro něj jeho vlastní texty. kritika je vlastně jako interní humor.
13.01.2011 (11.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vojto,
už jsi mi tu scházel. Máš ode mne exklusivní Legitimaci zn. Joker/Žolík. Vřele s Tebou souhlasím v tom, že kritika má především čtenáře zaujmout. Názorem, osobitým pohledem a stylem (osobností) autora. Je to literární útvar, ne vědecká práce, kterou by mohl/měl psát vzdělanej stroj. Automaticky čtu kritiky – třeba – Vangeli a Hořínka nebo dřív Milana Lukeše, protože se z nich něco dozvím jak o díle samém, tak mne vedou jejich myšlením, které je/bylo mnohdy mnohem zajímavější. Nemusí mne tedy dané dílo až tak zajímat, jako se rád pročtu jejich texty.
Přesto kritika musí informovat především o díle samém, analyzovat je, interpretovat. O tom snad není příliš sporu, byť znám z britské kritiky případy, kdy autor popisoval počasí či stavy svého těla, aniž bych se o inscenaci něco dozvěděl. Takový přístup je mi však na hony vzdálený. Kdysi se o to jeden autor v DN pokoušel, ale myslím, že to nefunguje – právě na toto jsou dobré blogy. Anebo Šaldův/Rejžkův/Černého zápisník.
Mám v této diskusi (i jiných) s MJŠ neodbytnej pocit, že Martin vlastně místo kritiky chce vědeckou/teatrologickou práci. Naštěstí to není v novinách možné, tak i jeho kritiky (ale i texty o rozhlase v DN, 15 řádek…) jsou vlastně subjektivními pohledy na dané inscenace a problémy, cezené jeho osobností, názory a zkušenostmi. Podle mne až tak o formu ani přístup nejde, jde o veřejnou diskusi o díle (a) nad dílem, a to jak s autory a teatrology/analytiky, tak – především – s diváky a čtenáři. Kritika není poučená zpráva, byť je to svým způsobem spotřební zboží. Měla by se především číst. Prohlížím-li kritiky ve starých novinách, sbornících apod., dílo samé mne vesměs zajímá čím dál míň. A jediné, co zůstává, je právě autor a jeho myšlení. Dnes – v době vizuálních záznamů – je jeho přítomnost v analýze díla a jeho dobovém chápání/přijetí možná ještě podstatnější.
Ale stále se bude(me) pohybovat mezi Skyllou a Charybdou přísné/vědecké autorské odcizenosti a přílišného autorského/osobnostního vstupu. A na jedné straně jsou/budou Švejdové/Mikulkové a na druhé Fučíkové. Ha ha, teď nevíte, kterýho myslím…
13.01.2011 (13.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
myslíš Julia Fučíka,
toho skladatele: http://www.youtube.com/watch?v=UxIRFMEmy3c
mezi dříve jmenovanými kritiky, jichž si vážím a rád čtu, pokládám za své vzory, jsem nezmínil jedno zásadní jméno. PETR REZEK. jeho knihy Filosofie a politika kýče nebo Carusova operní hlídka budiž povinnou četbou.
13.01.2011 (14.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
V.,
stříliš vysoko a zdá se mi, že i hodně do komplexna a vážna. Kdysi jsem louskal jeho přednášky a eseje, které vydala Jazzová sekce – Tělo, věc a skutečnost v současném umění – a bylo to na mne, třiadvacetiletýho nomana/nýmanda, hodně náročný čtení, navíc – pokud si dobře vybavuju – směrem k výtvarnému umění, což šlo a dodnes jde trochu mimo mne. Přiznávám, nedočetl jsem. V Tvým psaní tento vzor zatím moc nenacházím. Spíš toho Pynsenta, kterého jsem si (Ďáblové, ženy a národ) kvůli Tobě pořídil.
13.01.2011 (17.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
přečti si tu carusovu hlídku, to je trochu jiný psaní.
pynsent fajn, že?
13.01.2011 (17.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Pynsent
je jeden z těch, kteří se číst musí… Seznámím vás Vojtěchu s Janem Pospíšilem, který Pynsenta překládá a který u něj v Londýně studoval. V jednom mailu jsem vám to stejně sliboval…
13.01.2011 (21.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vaše nadšení, pánové,
zatím příliš nesdílím. Pynsent je podle mne spíš intelektuální provokatér, kterému nejde o postižení podstaty věcí, ale o (pseudo)vzdělanecké manipulování s nimi. Mnohdy jistě velmi inspirativní, neb s vývody a úhly pohledu nečekanými, zavedené „jistoty“ bořícími. Obdobně píše a přemýšlí (v jiné oblasti) Mirek Vodrážka, se kterým jsem hrával divadlo a psával do Vokna. Kreativní osobnost, charakter, vzdělanej, sečtělej, ale v teoretických textech trochu cvok.
14.01.2011 (0.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Pynsentovi podle mého
(o) postižení podstaty věci jde; nikoli ovšem o nacionalistické balzamovačství, které se u nás zabydlilo.
problém provokací je, že je všichni berou jako provokace, ale leckdo není schopen si připustit, že by to taky někdo mohl myslet vážně, že si něco takového opravdu myslí. pozor na kamenění mysli, Vladimíre.
14.01.2011 (11.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Hou,
Pynsent je na tom trochu stejně jako Ty – nedá se s ním diskutovat ani polemizovat, neb všechno je psáno (a obávám se i myšleno) nevážně/svévolně. To je ta provokativnost. Nepudu s ním ani s Tebou do pře, neb velmi snadno utečete do mystifikace a pochybných – vesměs navíc razantních – tvrzení podepřených zcela okrajovými a často opět svévolně interpretovanými fakty – takovej je Pynsent… Vůbec nejde o bourání nacionalistických (pseudo)mýtů, ale o na hlavu postavené teze a vesmes o výsměch (celkem všemu). Jako čtenář mám rozhodně jinou zkušenost s autory či osobnostmi, které on analyzuje (četl jsem o Karlovi Čapkovi, Masarykovi, Glazarové…). Ale nechť píše – je to provokativní, tedy ozdravné.
14.01.2011 (19.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
může být.
ale klanět se masarykovi, čapkovi nebo glazarové je projevem naprosté absence kritického myšlení, absolutní servility a ztráty soudnosti; pro mne nemá smysl se s člověkem, který chválí čapka/masaryka, vůbec bavit – je to jako popírání holocaustu.
16.01.2011 (14.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vojto,
odpovídal jsem Ti již odpoledne, ale nějak se to ztratilo ve virtuálním prostoru. Věřím, že se text ještě vynoří, ale protože čas je v i-prostoru podstatná veličina, tak aspoň rychle a krátce.
Tvá tvrzení o klanění se a servilitě, jakož i o chválení Čapka/Masaryka jsou zcela neadekvátní danému tématu, navíc neodůvodněná (nezdá se mi, že by se dnes před nimi – natož Glazarovou – nějak přehnaně klanělo). Beru je jako zrádné/prázdné/efektní plácání, vliv/parafrázi Pynsenta. A doklad toho, že diskutovat s Tebou na blogu v podstatě nelze. Jen hlasitě křičet.
Tak se aspoň veřejně hlásím ke Karlovi Čapkovi, kterého považuju za (minimálně) evropsky významného humanistického spisovatele i velkého člověka. A že Masaryka – ač jeho filosofické dílo jsem nijak nestudoval – velice respektuju. Jako vzdělance, člověka „vyšších principů“ a zakladatele státu. Státu, kterej měl a má své tradice a smysl.
Ale to se dostáváme úplně jinam…
16.01.2011 (23.49), , Trvalý odkaz komentáře,
RR
Prosím vás,
snad se tady nemusíme vypisovat z toho, kdo byl Karel Čapek nebo Masaryk.
A: „pro mne nemá smysl se s člověkem, který chválí čapka/masaryka, vůbec bavit — je to jako popírání holocaustu.“ Vojtěchu tyhle výlevy si nech na doma a raději se tedy s nikým o nich nebav.
Nevím, proč končí většina komentářů na iDN „mimo mísu“ pouhým plkáním o obecninách. Snad nejsem sám, kdo by si chtěl na stránkách iDN a DN konečně přečíst také argumenty k tomu, co kde leckdo tak bezstarostně tvrdí a vyprskne.
18.01.2011 (9.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Bernátek
Martin Bernátek (přiřazení k RR – rozrazilonline.cz vzniklo omylem)
18.01.2011 (9.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
souhlasím s Tebou – jak toho ale docílit? Diskuse v i-prostoru jsou neřízené a jako neřízené střely se i chovají. Nejsem z těch, který by je chtěl (a uměl) nějak korigovat. A v tomto „svém“ blogu se snažím na všechny vstupy reagovat.
Pokud vůbec ještě tady pokračovat, tedy bych vrátil téma k VV a jeho charakterizaci smyslu a poslání kritiky: „Můžeme brát kritku jako („objektivní“) zprávu o daném díle, která má informovat ty, co dílo neviděli; případně klást otázky, nabízet pohledy, vřazovat do souvisostí etc., nebo jako svébytný útvar, který čteme kvůli jeho autorovi, protože nás baví jeho styl.“
Tak to je a bude, ať se to bude nazývat objektivní a subjektivní kritika, či třeba glosa, analýza, (osobní) komentář… (Umím tyto žánry rozlišit, nebojte se.) Jen bych tyto přístupy nestavěl do tak přísného protikladu a myslím, že většina kritiků/komentátorů/přihlížečů se snaží chytat oba zajíce. Jen Martin Švejda asi ne… Jinak by snad nemělo smysl psát do deníků a nejen odborné kulturní veřejnosti otevřených (nejen divadelních) periodik a revuí, mezi které řadím i Divadelní noviny a RozRazil online.
Co si myslíš Ty, Martine? Jak psát kritiku a pro koho? Případně jaká kritéria jsou podle Tebe podstatná?
/Ale možná i toto je vlastně „obecnina“. Chystám další Bleskovku, tak už toho na toto téma (které se stejně bude stále vracet) možná nechejme. Vnesl je ostatně Martin Švejda, který už z něj dávno vyskočil./
19.01.2011 (2.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Adriana Světlíková
Pánové!
Doporučuji workshop kritického myšlení a psaní: „Pište o divadle!“ v rámci festivalu Malá Inventura. Lektoruje Jana Bohutínská. Cílem workshopu je vést účastníky k samostatnému přemýšlení o divadle v širším umělecko-kulturním kontextu, k ústní a především písemné formulaci kritických myšlenek i k uvědomění si toho, že psané slovo vstupuje do veřejného prostoru a samo se tak vystavuje další reflexi.
Vážím si práce vás všech a budu se těšit na další!
21.02.2011 (14.29), , Trvalý odkaz komentáře,