Divadelní noviny > Festivaly

Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 2)

Tělesnost, erotika, smyslnost, víra a sex, tak by se daly charakterizovat produkce druhého dne mezinárodního festivalu nezávislých a amatérských divadel Apostrof.

Dech těla a hmoty

Jako první jsme mohli v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí navštívit autorskou performanci mladého slovinského loutkáře Miha Bezeljaka Moz, ki je sadil drevesa (Muž, který sázel stromy) vzniklé podle stejnojmenného románu Jeana Giona. Bezeljak je hercem Maribor Puppet Theatre  (Lutkovo gledališče Maribor) a tato produkce je součástí projektu, v němž si sami herci vytvářejí – se vším všudy, tedy včetně výběru témat, scénáře, režie a výtvarného zpracování – své inscenace. Bezeljak to neměl včera jednoduché. Začínalo se – z důvodů čekání na slovinskou kulturní atašé – asi o 10 minut později, a on seděl celou dobu na jevišti. Hlasitě „po asijsku“ dýchal, aby se soustředil.

Na velké desce (zhruba 1,5 x 1,5 m) uprostřed jeviště stála velká hrouda modelíny, na níž a kolem níž se jeho performance odehrávala. Bezeljak do hroudy „zasadil“ lahev s vodou, vzal si dřevěnou stoličku, na které seděl, a vetkl ji na vrchol. Zapojil mikrofon, sedl si na stoličku a po krátkém fyzickém „představení se“ (svlékl se do půli těla, pomalu se pohyboval po zemi a „osahával“ si prostor) – začal vyprávět. Dlouze, pro neznalého jazyka až příliš dlouze. Teprve po čase začal zapojovat práci se zvukem a ještě později s hmotou kopce. Prací se zvukem a tělem připomínal Petra Vášu, přístupem k materiálu a vyprávěnému příběhu Hanu Voříškovou. Myslím, že by si s nimi rozuměl a každý by dokázal tomu druhému předat své zkušenosti. Řemeslně i obsahově poctivé divadlo s podstatným tématem a vysokým osobním zaujetím.

Jen bych mu – po dramaturgické stránce – vyčetl problematické využití ústřední symboliky. Zeleň ani jinak barevně odlišenou barvu ani materiál pro stromy nevyužívá. Modeluje je přímo z hlíny (přesněji modelíny), takže zázrak oživování planety tak zní ze slov, ale divák jej vizuálně nezažívá. Škoda, zvlášť když Bezeljak je loutkář. Jinak ale: spanilé představení, ozdoba festivalu.

Loutka Lolita

Pantomimicko-pohybová inscenace Lolita Dolly původem kyjevského, od roku 1992 v Krakově žijícího a tvořícího režiséra, mima a herce Nikolaje Vepreva a jeho Teatru Nikoli je vysoce manýristickou herecko-režijní exhibicí. Údajně inspirovaná Nabokovem, spíše ale páně principálova vlastní vize „věčného“ vztahu starce a (nezletilé) dívky či spíše nezvladatelné touhy po ní (po představení Veprev mluvil o mýtech a pohádkách – vlk a beránek, Červená Karkulka).

Možná nejsem na jeho poetiku naladěn. Už loni jsem nepřijal jeho inscenaci Ženský úsměv, již potom Martina Černá označila na serveru Kultura21.cz za nejlepší, u nás hostující zahraniční inscenaci roku (viz Apostrof: Ženský úsměv, resp. Divadelní svět 2012). Ale zdá se mi – přes všechnu vnější jemnost a ohebnost – přehnaně naturalistická (či možná spíš popisná), autorsky záludně alibistická, herecky nepříjemně sebestředná. Veprev stylizuje své produkce do jakéhosi těžko definovaného bezčasí někde mezi začátkem XX. století (zní neworleánský jazz, Armstrong, Bessie Smith, kostýmy jsou také vesměs spíše předválečné, na stole je starý psací stroj) a neurčitou obecností (moderní tanec, pantomima, využití i současné pop-soulové hudby).

Vyhraněná témata relativizuje „věčným“ úsměvem na rtech, přebujelou gestikou a výrazovou jemností. Tentokrát sledujeme řadu různých scének mezi jím (tedy nabokovovským Humbertem) a mladou herečkou Dominikou Jucha (tedy Lolitou), jež vystupovala i v loňské produkci. Nenalezl jsem v nich nějakou výraznou charakteristiku, natož vývoj vztahu, sledujeme jen víceméně popisnou, přímočarou dějovou a časovou linii.

Na začátku je Lolita v kufru se objevivším malým dítětem, postupně je Humbertem svedena a ztrácí panenství. Pak si s Humbertem hraje (oplzlá scéna s kravatami) a pohrává (tenisový zápas – asi nejlepší scénka) a na konci jej opustí s někým jiným. Humbert (tedy stařičký, šedovlasý Veprev) si lehá do kufru a s úsměvem se s námi (se světem?) loučí. Nešť. Možná jeho herecká a režijní poetika někoho oslovuje. Omlouvám se, nepatřím mezi takové.

Dozví se pravdu, / že jsem neměl nic / ani jednu z nich

Ještě větší manýra, hraničící tentokrát už skutečně s kýčem, však diváky čekala v produkci U kubu (V kostce) srbského Divadla Levo. Do divadelních obrazů zpracované osobně laděné, eroticko-mystické básně srbského spisovatele Miodraga Jakšiće (nar. 1969), který byl dokonce v sále přítomen (a během produkce nedivadelně „bleskal“ svým mobilem), byly podány – z našeho středoevropansky skeptického pohledu – nepřijatelně vážně, útrpně „opravdicky“, s velkým osobním prožíváním (byť snahy o pohybovou stylizaci a zcizování herečkám/tanečnicím upřít nelze).

Tři dívky v podstatě stejného věku a v podstatě ve stále stejném výrazu (jen v různě barevných, ale nijak výrazně odlišených šatech) texty nejprve recitovaly a pak v t(aj)emném svícení jak bludičky rozpohybovávaly mezi – ze stropu visícími – rudými střapci. Sympatické jevištní detaily – čarodějný úvod a závěr, využívání černých střevíčků, rudá coby základní barva, na zemi položená černobílá šachovnice symbolizující reálný svět – zapadly v nekonečném divadelním „vzdechu“.

A to opomíjím kýčovité symbolické figury jakýchsi průvodců dějem oděné v bílých šatech s karnevalově červenými maskami přes obličej – muže a ženy. Při příchodu diváků stojí u vstupu, během představení spolu občas tančí společenské tance a chvílemi se zapojí do recitace a ke konci asi hodinového představení si rudé masky vymění. Takové produkce jsme u nás vídali na amatérských přehlídkách (soubor jsou amatéři, tedy tady ta spojitost sedí) někdy v 70. letech. Asi si každá kultura musí projít podobnou cestou. Buďme tedy rádi, že v některých zemích jde avantgarda ještě za námi.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 1. července 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ