Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 4)
Festival Apostrof včera půlnočním večírkem v Divadle Na zábradlí skončil. Ještě předtím se však odehrála dvě představení, která bychom „pro historii“ a pro spravedlnost „psát o všem a o všech“ opominut neměli. Obě se ve shodě s celkovou atmosférou festivalu zabývala z pozitivistického úhlu mezilidskými vztahy. Nahlížela je s úsměvným nadhledem a laskavostí.
Duše, krajina širá
Amatérské divadlo Šesť Pé z Partizánskeho nabídlo autobusový výlet životem nazvaný K. Jedenáct mladých herců postupně nastupuje a někteří později vystupují do (a z) imaginárního autobusu, který je veze jejich životy. Na začátku jsou židle na jevišti uspořádány do řady „jako v dopravním prostředku“ (později se ale toto rozmístění neudržuje) a před diváky se odvíjí „jízda reálnou krajinou“, barevná projekce, jež jako okno v autobuse je přítomná po celé představení. Divák má zprvu pocit, že je to jízda právě zemřelých do krajiny mrtvých (což umocní scénka z nemocnice), po čase se ale dozvídáme, že jde o jízdu osudu, kdy každý cestující má s sebou coby jízdenku obraz své vysněné krajiny, a spatří-li ji, vystoupí. Jde o čtyři roky starou (prem. 4. 4. 2009) inscenaci, jež je adaptací povídky tehdy dvacetileté autorky rajinaZuzany Šmatlákové. Předlohu neznám, ale jedná se vlastně o jakýsi model pro zachycení různých životních peripetií, lidských charakterů, snů a vztahů, jež realita vždy nějak pochroumá či posune. Model pro divadlo až příliš obecný. Dramatizaci chybí dramatický náboj či aspoň nějaký výraznější divadelní fór.
Děj i vybraní jedinci a jejich osudy působí nahodile, jako bychom absolvovali skutečnou jízdu busem. A
tak vždy záleží na hercích a každé situaci zvlášť, jak se jim je povede zachytit, zahrát, předat (z tohoto pohledu doporučuju formálně obdobný český film Florenc 13:30 režiséra Josefa Macha z roku 1957 s excelentními hereckými výkony legend českého divadla), či nikoli. Výsledkem je typické studentské divadlo v hranicích (omezených) možností každého z účinkujících. Divák si mohl najít „toho svého“, kdo mu byl bližší – pro mne to byla neustále neúspěšná dívka hledající milenecký vztah, celek ale byl jen víceméně nahodilou mozaikou dramaticky obecných scének o tom, jak se dva mají či nemají rádi a pak jeden nebo oba vystoupí a zamávají.Inscenace zvítězila na celoslovenské přehlídce Divadla mladých Exit 2009 v Levoči a následně se účastnila Scénické žatvy 2009 v Martině (a v září 2010 dokonce představení hostovalo ve Štúdiu SND v Bratislavě). Myslím, že u nás by ji v amatérském prostředí čekal podobný osud – přes Mladou scénu v Ústí nad Orlicí by se mohla dostat až na Jiráskův Hronov. Jen s tím ND to moc nevidím… Sympatická parta mladých lidí, která spolu nějaký čas vytváří divadlo a pak se všichni rozprchnou do svých životů. Jestli někdo skončí v divadle, bych nedokázal rozpoznat a – z viděného – neradil.
Promiň, mami, nemám čas
Závěrečné představení Apostrofu bylo současně asi nejsympatičtější. Nahlížíte-li ovšem na divadlo (a festival) především jako na setkání a dialog uvnitř souboru. Na jevišti se totiž v tanečním představení brněnského Divadla Movo Kreo setkávají dvě vzdálené generace. Choreografie s názvem MáMě je o vývoji vztahu matky, dnes již staré (v programu stojí osmdesátileté) ženy, představované milou Mílou Vašíčkovou (nar. 1948), ke svým dvěma, charakterem rozdílným dcerám tančeným o dvě generace mladšími Hanou Chalupníkovou (původně tančila autorka projektu Jana Mokrá) a Terezou Doleželovou. Na jevišti jsou současně jejich alter ega představované hudebnicemi a jejich nástroji (matka – violoncello /Štěpánka Rudolfová/, hodná dcera – housle /Tereza Blešová/, vzpurná dcera – tahací harmonika /Kateřina Fafílková/), které občas za postavy i mluví a zpívají coby jejich vnitřní hlasy.
Téma – ač zdánlivě silné – bylo zpracované až moc opatrně a „láskyplně“, obdobně problematicky jako u předchozí Krajiny. Vztahy a charaktery jsou typizované a obecné, dopředu odhadnutelné, paradokumentární charakter (zaznějí i konkrétní dopisy dospívajících dcer matce) působí vyumělkovaně až falešně. Chybí skutečný dialog, chybí rafinovaněji rozpracovaný vztah. Opět nesledujeme žádný silný, konkrétní, jedinečný osud a příběhy, a tak ve výsledku na diváka dýše – jak jsem to nazval už v případě srbské Kostky – jedno velké uvzdychané „ach“. Různé vztahové peripetie jsou především příležitostmi pro (ne moc dobré) pantomimické a (daleko lepší) taneční etudy a citlivý hudební doprovod (činoherní slova hudebnic ale znějí hodně prázdně).
A opět – jako v případě Slováků – dovedu si představit cestu této inscenace skrz amatérskou přehlídku scénického tance v Jablonci nad Nisou až do Hronova. Nic víc, nic míň. Ostatně některé členky souboru, který vznikl jen pro tuto příležitost (prem. 12. 5. 2012), jsou současně členkami souboru Cyranovy boty, který si touto cestou již nejednou prošel. Ale v tomto případě – na rozdíl od Slováků – si všechny aktérky na profesionálních scénách v budoucnu představit dovedu. Kvalitní řemeslo i schopnosti se dál rozvíjet prokázaly.
A pak už bylo (jen) oficiální zakončení. Čas na zhodnocení přehlídky si ještě nechám pro Amatérskou scénu, kam o ní budu referovat. Pro čtenáře i-DN snad jen tolik, že – ač letos nebylo na přehlídce tolik souborů ze vzdálených exotických zemí jako v minulých letech a i překvapení a objevů možná ubylo (chyběli Maďaři, uvítal bych tradičního hosta Blaho Uhlára) – to podstatné si festival uchoval: přátelsky vstřícný, sousedsky milý komunitní charakter, což prokázal i závěrečný večírek a neformální ceny, aniž by ustupoval od umělecké náročnosti a intelektuální reflexe. S postupujícím věkem si takových přístupů cením čím dál víc.
Komentáře k článku: Hulcova bleskovka z Apostrofu 2013 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)