Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž Zahraničí

Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

Vedle představení Welfare v Papežském paláci, o němž jsem psal v minulé bleskovce /zde/, jsem z programu letošního Avignonského festivalu IN stihl šest dalších inscenací či inscenačních projektů, což je zhruba třetina hlavního programu.

Z oněch velkých a podstatných projektů jsem nestihl tříhodinou pouť budovou Opéry Grand Avignon francouzské režisérky Bintou Dembélé G.R.O.O.V.E., dvě taneční produkce Anne Teresy De Keersmaeker (novou, pro festival vytvořenou Exit Above a deset let starou En Atendant), dvě inscenace britského experimentálního tvůrce Tima Crouche – starší (z roku 2005) An Oak Tree  v Cloître de Célestins a současnou sólovou Truth´s a Dog Must to Kennel v Chapelle des pénitents Blancs, hodinový dialog Baldwin and Buckley at Cambridge americké skupiny Elevator Repair Service v Gymnase du Lycéee Mistral, hodinovou inscenaci na téma otroctví, kolonizace a patriarchát Kanaďanky Émilie Monnet Marguerite: le feu v Théâtre Benoît-XII (v tomto divadle vystoupilo v roce 2019 Divadlo Archa s inscenací Obyčejní lidé), pětiapůlhodinovou německo-francouzskou produkci na téma společenská apokalypsa světa v minulosti a nyní Extinction Juliena Gosselina inspirovanou texty Arthura Schnitzlera a Thomase Bernharda na nádvoří Lycée Saint-Joseph, autorskou adaptaci Snu noci svatojánské pro čtyři herce Le Songe Francouzky Gwenaël Morin v sále Vilarova domu Jardin de la Rue de Mons, poctu Virginii Woolf Écrrire sa Vie Francouzky Pauline Bayle v Cloître des Carmes a dvě na ženská témata různě zaměřené produkce Carte noire nommée désir Rébeccy Chaillon v Gymnase du Lycée Aubanel a Black Lights Mathilde Monnier. Vypisuju jich zde tolik (a zdaleka ne všechny), aby bylo patrné, kolik a které produkce bych býval ještě rád viděl a kolik, na kolika místech a v jak rozdílných časových délkách se toho v hlavním programu Avignonu po tři týdny děje. I kdybyste měli pěnez dost (lístek stojí vesměs 30 – 40 Euro) nebo jste získali více novinářských či profesních akreditací na jeden den (mně se to – letos ani v minulých letech – nezdařilo a na některé produkce jsem si lístky kupoval /a ani to není samozřejmostí – bývá vyprodáno, což se mi letos stalo s inscenacemi De Keersmaeker, G.R.O.O.V.E., Extinction a Ziggy Stardust/), zdaleka není v silách jedince zhlédnout vše. Naštěstí některé z těchto i dalších produkcí IN-u navštívili další divadelní publicisté z Česka (vedle mé ženy to byla letos dvojice Eliška Raiterová a Tomáš Blatný), takže se o nich budete moct dočíst v jejich článcích.

Přesto si myslím, že jsem zachytil hlavní dramaturgické linie letošního ročníku, z nichž bylo patrné, že se festival pod vedením Tiaga Rodriguese (1977, jmenován byl v roce 2021, uměleckým šéfem je od letošního ročníku, loňský a předloňský covid ale trochu přibrzdil jeho nástup) profiluje především na aktuální společenská témata, kriticky zkoumá nedávnou minulost euroamerické civilizace a má zálibu v nových technologiích a v projektových akcích překračujících obvyklé či zavedené představy o divadle. A to i směrem, kam už divadlo možná ani nedosahuje. Anebo stěží. Tím mám na mysli především různé „toulkové“ projekty, kdy je divák nucen přecházet z místa na místo či dokonce strávit dobu představení – a to třeba pět, sedm nebo i více hodin – v otevřených prostorech či dokonce v přírodě. Nic proti tomu – mám dokonce tyto výlety rád – ale musí k nim být sakra důvod a měly by mít vedle tematického i divadelní, a teprve pak formální (prostorový) důvod svého vzniku a existence. Uměleckou kvalitu (text, zpracování) nezvyklým protředím či přístupem nahradit nelze.

Kam už divadlo dle mého nedosahuje, prokázal projekt bývalé (v letech 2004-2013) produkční Avignonského festivalu, dnes umělecké šéfky projektů divadla Théâtre Vidy-Lausanne Caroline Barneaud (1976) a i u nás známého švýcarského režiséra Stefana Kaegiho (1972), spojeného především s produkcemi Rimini Protokoll, nazvaný Paysages partagés (Sdílené krajiny) s podtitulem 7 pièces entre champs et forêts (7 částí mezi poli a lesy). V 15 hodin jsme nastoupili na parkovišti ostrova Piot naproti Avignonu do autobusu, ten vás odvezl asi deset patnáct kilometrů do borovicového lesa poblíž vesnice Pujaut, kde jste dostali sluchátka a barevný proužek na ruku a vydali se v různých trasách a skupinách (byly čtyři) na sedmihodinovou pouť otevřeným územím, kde jste tu na zemi relaxovali, dívali se do nebe a poslouchali příběhy vyprávěné ukrajinským dětem jejich otcem, tu se objímali se stromy či svými spoludiváky za vznešených ezo-pokynů ve sluchátkách nebo jste se vznášeli nad krajinou pomocí virtuálních brýlí či poslouchali – usazeni na přenosných sedátkách, která jste obdrželi – dialog traktoristy s dvěma rozhlasovými moderátory (mužem a ženou) o ekologii realizovaný uprostřed vinice.

Anebo jste se dívali do krajiny, zatímco před vámi se obrnou postižený člověk na invalidním vozíku snažil – za pomoci asistenta – sednout na deku a napít čaje, k čemuž jste byli po chvíli pozváni. A na konec jste všichni společně zhlédli (či spíš si poslechli) ekologicko-mystickou přednášku o utrpení a důležitosti naší planety, řečené Gaia, Terra, Gé atd., jež je jedinou matkou našeho života a zdrojem všeho bytí. A mezitím jste chodili, postávali, občas se z vlastních zdrojů napili a v půli představení z dovezených zásob (pokud jste si zaplatili 16 Euro) i najedli.

A tak snad jediným divadelnějším či artovějším počinem byly tři vstupy šesti hudebníků na žesťové nástroje vystoupivších vždy odkudsi z lesa a hrajících lahodné, barokně znějící skladby. Tak trochu koncert pro zajíce (Přespolní mše), jak jej kdysi realizoval Zdeněk Plachý s Josef Daňkem.

Jsem zvědav, jak akci budou hodnotit kolegové, ale dle mého se zde už divadlo příliš vzdaluje dlouholetému, všeobecně dosud uznávanému smyslu a charakteru být zasazeno do uměleckého (artového) prostoru – tím pochopitelně nemyslím jakkoli „uzavřené“ jeviště divadelní budovy, ale zpracování a formu včetně literárních kvalit textu, herectví apod. – a vydává se směrem k zážitkovému vnímání života včetně umění (divadla). A to už je podle mne problém, který se detailněji pokusím zachytit a pojmenovat ve své reportáži v tištěných Divadelních novinách.

Jistě, učástni této akce zažili jsme „krajinu jinak“, jak si tvůrci předsevzali. Vedle Kaegiho (přednáška v lese a o lese) to byli italští tanečníci a choreografové Chiara Bersani a Marco D’Agostin (performance s tělesně postiženým), portugalští tanečníci a choreografové (v roce 2014 vystoupili na festivalu Tanec Praha) Sofia Dias a Vítor Roriz (1983 /zde/, resp. 1980 /zde/, „dotýkání“ v lese), belgický výtvarník Begüm Erciyas (1982) a německý divadelní a filmový režisér Daniel Kötter (1975, virtuální výlet do výšky), americký skladatel Ari Benjamin Meyers (1972, živé koncerty v lese), Španělé Tanya Beyeler (1980) a Pablo Gisbert (1982, přednáška o Matce Zemi) a Émilie Rousset (trialog u traktoru). Ale není to málo?!

A proč to nazývat divadlem?! A hlavně – proč to zařazovat do uměleckého dění či dokonce provozu? Takových vycházek a zážitků lze zažít s cestovními kancelářemi či vlastním výletem do přírody, na setkání eso-filosofických komunit, na ekologických či historických přednáškách, poslechem rozhlasu či v setkáních různě postižených lidí dostatek. A víc tvůrci v zásadě nenabídli. A tak jediným artovým zážitkem byly tři venkovní koncerty šestice vynikajících mladých hudebníků a hudebnic – první (úvodní) pro zemi, druhý (uprostřed akce/performance) pro ptáky a třetí (noční) pro vzduch. Tak je charakterizoval sám autor Ari Benjamin Meyers.

Zhruba ve 23 hodin jsme sešli z kopce, nasedli do autobusů a někdy před půlnocí byli zpět v Avignonu. Unaveni, opáleni a šťastni jako po školním výletu.

/Pokračování./

///

Na šachovou partii jsem ani v přírodě nezapomněl. V kontextu celodenní společné paradivadelní procházky lesem jsem vybral záznam živého přenosu ze šachové simultánky. Velmistr Vojtěch Plát hraje současně proti dvaceti třem soupeřům (výsledek: 12 výher / 6 remíz / 5 proher):

///

Více na i-DN:

Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 25. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ