Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž

Hulcova bleskovka (No. 12) – z Avignonu /3/

Do třetice z Avignonu IN bych se rád zamyslel – a můžeme na toto téma zde debatovat – nad asi nejrazantnějším, co se týká osobního nasazení performera (v tomto případě performerky), tvůrčím (po)činem či aktem letošního ročníku, v zásadě sólovou – byť s množstvím spoluaktérů – produkcí Brazilky Caroliny Bianchi a jejího souboru Cara de Cavalo nazvanou A Noiva e o Boa Noite Cinderela / Nevěsta a dobrou noc, Popelko, což je první díl chystané trilogie Cadela Força / Síla fen.

Carolina Bianchi je brazilská performerka a autorka. V současnosti působí v nizozemském Amsterdamu, kde nedávno absolvovala program DAS Theatre Master, a v belgickém Beursschouwburgu (kde má divadelní studio). Její postupy jsou na rozhraní tance, divadla, performance a performing art, prolínají se v nich teoretické úvahy a literární postupy s performativními. Její práce vycházejí z krizového pohledu na svět a člověka a zkoumají genderové násilí, jeho praktiky a historické souvislosti. To vše na zkušenostech či zažíváním, obětováním vlastního těla performerky. Její inscenace/performance jsou kombinací různých odkazů z literatury, filmu a výtvarného umění, jsou plné hudebních citací a jsou neustálou, provokativní či znepokojující konfrontací se vším, co se zdá být absolutní pravdou. Bianchi je vedoucí vlastního souboru Cara de Cavalo (Koňská tvář) ze São Paula, se kterým vytvořila inscenace/performance: O Tremor Magnífico (Velkolepé chvění) – 2020, Lobo (Vlk) – 2018, outdoorovou Quiero hacer el amor (Chci se milovat) – 2017 a inscenovanou přednášku Mata-me de Prazer (Zabij mě s potěšením) – 2016.

V současné době pracuje na projektu Cadela Força (Síla fen), který by měl mít tři části, reflektující kruhy Dantova Pekla ve spojitosti s konkrétními příběhy znásilnění a následně zavražděných žen nedávné minulosti. /Více o jejím uvažování a konceptu zde./

A právě první díl nazvaný A Noiva e o Boa Noite Cinderela / Nevěsta a dobrou noc, Popelko měl premiéru v Avignonu, kde se Bianchi představila poprvé /více zde/.

Je to přesně typ produkce, který mne zajímá, dlouhodobě jej sleduju, a tak možná mé reflexe jsou či budou osobitější a vyhraněnější, než by byly vaše, pokud byste produkci viděli těmito formami nezatíženi a s těmito tématy a typy performancí se nezabývali. Jde o to, že šok z některých jevištních situací a samotný způsob práce a její prezentace jsou často působivější a silnější, než samo zpracování a obsah, o čemž jsem ostatně psal v souvislosti s projektem Paysages partagés (Sdílené krajiny) v minulé avignonské bleskovce. Zde sice jde o jiný level a inscenace/performance byla pro mne obrovským zážitkem a novou diváckou zkušeností, přesto řada otazníků zůstala či se objevila.

V úvodu sledujeme divadelně naprosto fádní přednášku o historii násilí na ženách, a to od obecností a dávné historie po dnešek. Bianchi je na velkém jevišti sama. Nejprve popochází zprava doleva a nazpět, pak si sedá ke stolu, kde má stoh papírů a několik nádob s pitím (dle typu lahví s různým alkoholem). Z nich si před diváky vytvoří nápoj s informací, že jde o alkoholový a drogový koktejl, který míchají v Brazílii kluci v baru dívkám, aby byly povolné. Ty pak usnou a jsou – nevěda o tom – znásilněné. A Biancha nám oznámí, že svou „nudnou“ přednášku povede, dokud sama neusne. Pak že se jí chopí a odnesou její kolegové ze štábu. Divák maně předpokládá, že tím produkce skončí…

Bianchi usazená u stolu a doprovázená projekcemi na plátno za sebou vypráví o Dantově Božské komedii a především jeho Pekle, o Boccacciově Dekameronu, odkud cituje osmý příběh pátého dne o Nastagiovi degli Onestim /zde/. K němu totiž vytvořil Sandro Botticelli v roce 1483 sérii čtyř obrazů, na nichž zachytil lov na pronásledovanou dívku a její rozsápání psy. /Více o těchto dílech, která jsou dnes v madridském Pradu, zde./ Bianchi poukazuje na to, že toto násilí na ženě, její pronásledování, znásilňování a napadání psy, je součástí celé naší kultury a že se děje dodnes, což dokládá na nedávném příběhu jednoho brazilského fotbalového brankáře, který takto nechal svými psy rozsápat svou bývalou milenku a matku svého dítěte, za což byl sice odsouzen, nicméně záhy propuštěn, chytá v brance dál a mnoha ženami i muži je dnes veleben a obdivován. A donedávna údajně diktátoři v Jižní Americe k těmto účelům (znásilňování a někdy i následnému rozsápání žen) dokonce pěstovali a vycvičovali speciální odrůdy psů /!!!/ a pak se bavili koukajíce se na ně.

Hlavní příběh, který však Bianchi zkoumá, je tragédie italské výtvarnice a performerky Pippy Baccy (9. 12. 1974 Milán, Itálie – 31. 3. 2008 Gebze, Turecko), jež se 8. března 2008 vydala v šatech nevěsty se svou přítelkyní Silvio Moro na cestu stopem z Milána přes Balkán a Turecko do Jeruzaléma, čímž chtěly demonstrovat nedotknutelnost lásky a nevěsty, ale v Turecku – kde se nešťastně obě dívky od sebe odloučily – byla jedním ze „svých“ řidičů Bacca zavražděna. A Bianchi zkoumá její uvažování, staví se kriticky k jejímu naivismu, čin však po celou produkci sleduje, dává do různých kontextů a souvislostí, přehodnocuje svůj kritický postoj k němu a nakonec k Pippě Bacce cítí velký respekt a uznání. A ztotožňuje se s ní.

To už jsme však v situaci, kdy Biancha usne. Její spolupracovníci/ce scénu plně otevřou, spící, zcela vláčnou Bianchi převlečou do bílého spodního prádla a uloží na matraci doprostřed rozlehlého jeviště (na scéně je promítací plátno s obrazem fotbalového stadionu, automobil, stůl s jídlem, několik míst s různě odkrytými kostmi lidí…) a hrají/tančí další scény, ó nichž Biancha už mluví pouze ze záznamu znějícího z reproduktorů, případně mluví/zpívají ostatní performeři/performerky. A jsou to opět scény plné násilí a znásilňování. V tomto světě a dnes.

Nebudu se zde zabývat detaily, nicméně konec zmínit musím, neb je pro performanci zásadní. Na úplném konci donesou herci/performeři stále spící Bianchi před diváky, uloží ji na kapotu auta, roztáhnou jí nohy, do vagíny jí zavedou sondu (kameru). A my, poslouchajíce stále její hlas mluvící o znásilnění a násilí na ženách v Brazílii, o sobě a svých zkušenostech, sledujeme na obrovském plátně vnitřek její vagíny. Uff…

Pak z Bianchi kameru vyjmou, její stále bezvládné tělo sejmou z kapoty a položí na zem a před kontejnerovou stěnu s nápisem She Got Love / Dostala lásku, kde se údajně (včetně onoho nápisu) nejvíc v Brazílii nacházejí mrtvé a znásilněné ženy, ji pomalu, jemně před námi probudí. Tím performance končí… Biancha se – stále omámená a motající, podporovaná kolegy – spolu se všemi aktéry několikrát děkuje…

Svou sebepoškozovací (věřím, že vše bylo/je reálné, byť o tom jsem se poté s několika lidmi přel a dokázat to asi nejde) produkcí navazuje na performery/performerky typu Mariny Abramović, kteří/které nasazením svého těla apelují na člověka i společnost. Kdo jsme? Jaké zvíře či spíš zrůda je v nás? Jaké jsou hranice života a násilí v nás či kolem nás? S takovým apelem se nedá jednoduše vypořádávat. Jen se občas při sledování těchto produkcí člověk ptá, zda jsou vynaložené prostředky adekvátní výsledku. U Abramović (co o ní vím) i Bianchi (jak jsem ji sledoval) myslím jsou. Co mi však u Bianchi scházelo, byla větší herecká/performerská kvalita v úvodu, kdy ještě své tělo ovládala. Drhla mi v uších přílišná publicističnost textu a učitelský přednes (byť kulturní kontexty i samotné příběhy jak z Brazílie, tak Beccy či jiné byly šokantní a děsivé) a taneční/perfomerské zpracování situací v otevřené scéně druhé části také bylo spíše popisné, bez vášně a obrazové a gestické velkoleposti třeba takové Angéliky Liddell, jejíž – formálně vlastně blízká – produkce Liebestod měla před dvěma lety premiéru také v Avignonu a jež loni hostovala v rámci festivalu Pražské křižovatky dvakrát i na Nové scéně v Praze /zde/.

Jako by umělcům stačilo šokovat bez toho, aby jejich práce měla vysoké kvality i v dalších složkách. Přesto inklinuju u Bianchi vše přehlížet. Téma je tak silné a její nasazení (oběť) tak absolutní, že jakékoli výhrady jsou v mnoha ohledech vedlejší.

Opět však inklinuju zařadit tuto práci spíše mezi konceptuální výtvarné umění (performing art) než do oblasti tance a divadla, kde prostě tyto výhrady mít musíte. Nicméně právě to by mě v diskusi zde či jinde zajímalo a tyto oblasti v revue Taneční zóna, kde jsem šéfredaktorem, spolu s Ninou Vangeli, Janou Pilátovou a dalšími dlouhodobě sledujeme a reflektujeme (v nedávném čísle TZ 1/2023 například profilem loni zesnulého výtvarníka, performera a literáta, vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche či dlouhodobým cyklem českých performerů tohoto směru připravovaným Janou Orlovou). Co si o tom myslíte vy? Jak vnímat tyto přístupy k tvorbě? Kam je zařazovat? Jak hodnotit?

Ve své rezidenci v belgickém Beursschouwburgu začala Bianchi připravovat druhý díl svého projektu Cadela Força nazvaný The Rape Scene / Scéna znásilnění…

/Pokračování. Ale až po 6. srpnu, nyní odjíždím na další divadelní akce a festivaly./

///

A co z šachového světa vybrat k tomuto tématu jiného, než dámský gambit…

///

Více na i-DN:

Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/

Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 26. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 12) – z Avignonu /3/

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ