Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 2)
Těžká jsou festivalová rána, náročné jsou festivalové dny, dlouhé jeho noci, nicméně člověk se na festivaly nepřijíždí bavit. Tepán divadelní alfou a intelektuální omegou prochází peklem a rájem, váben Sirénami proplouvá mezi Skyllou a Charybdou. Ale popořadě.
Vítek Peřina: James Blond, režie Tomáš Dvořák, Divadlo Alfa Plzeň
Inscenace získala dvě ceny letošní Skupovy Plzně (Tomáš Dvořák za režii a Marek Zákostelecký za výpravu), radikalizující se kolega Vladimír Mikulka zařadil tuto inscenaci mezi své Top 04 z hradeckého festivalu Regionů, a tak jsem si Blonda a jeho blondýnku nemohl nechat ujít. A doporučuju inscenaci každému, komu je nad – řekněme – deset. Humor je to místy, třeba hned na začátku, kdy agent Blond ustřelí hlavy desítkám Spidermanů, přece jen trochu razantní. V podstatě klasická rakvičkárna využívající princip divadla na divadle, tedy přesněji filmu a médií na divadle, těží z fenoménu Jamesů Bondů, pin-up girls a podobných neprůstřelných hrdinů a naivních krásek v nekonečných filmových střílečkách a seriálech. Nesmírně břitce a vtipně napsané, s obrovskou invencí a neuhýbavým, štiplavě ostrým humorem zahrané, parádně technicky vymyšlené. A neprvoplánové! Co jsou vizuální média (film, televizní zpravodajství), jak nás ovlivňují, jak formují samotné tvůrce a jak směšní – a především trapní – vlastně jsou a jsme, to nahlíží s razancí boxerských úderů Vladimíra Klička a přesností laserových paprsků operačních strojů. Cenu by si rozhodně zasloužili nejen Dvořák se Zákosteleckým, ale i autor Vítek Peřina. V Programu o tom přesně píše Marie Reslová: „V Peřinově husté dvacetistránkové hříčce není slovo navíc. Pointa i slovní vtip jsou pečlivě připravovány a rozvíjeny. (…) z hravého textu pak režisér vyloupne i hlubší význam…“ Připočíst je třeba i skvěle využitá hudba (Vratislav Šrámek) citující řadu „klišé motivů“ a skvěle ilustrující jevištní dění. A zdánlivou samozřejmostí (která ale zas takovou samozřejmostí nebývá) je i herecké nasazení a zaujetí všech loutkoherců. Tentokrát skutečně loutkovodičů a loutkomluvičů. Živý herec se na jevišti neobjeví. Profesionalita na nejvyšším stupni, přitom „nenápadná“, sloužící tématu.
Eric Idle, John Du Prez: Monty Python´s Spamalot, režie Roman Meluzín, Divadlo J. K. Tyla Plzeň
Domácí divadlo se letos prezentuje muzikálem. Kde jsou doby, kdy tu Jiří Heřman a Petr Kofroň čeřili vody operního oboru! Roman Meluzín je zdatný řemeslník ctící žánr a vždy se snažící o mírný pokrok v mezích provozního (čti sloužícího svému zaměstnavateli a většinovému divákovi) divadla. Neprosazuje sebe jako režiséra, spíš poslouchá „své“ diváky a vychází jim (někdy až moc) vstříc. Tentokrát proplul mezi Skyllou podbízivosti a Charybdou divadelního (výtvarného, hudebního, hereckého) efektu bez většího zaváhání a i když nejsem příznivcem lidových ředění intelektuálních předloh, musel jsem uznat, že vkus „svého“ diváka pozdvihuje alespoň k sebeironii a zdravému výsměchu jakémukoli nacionalismu a vojenské blbosti. Nabral jsem vzorek a o přestávce odešel, abych si mohl koupit kafe a rohlík a napsat minulý skicář. Jak to keltské balábile dopadlo, tedy neprozradím.
David Harrower: Blackbird, režie Jiří Pokorný, Národní divadlo Praha
Další festivalový dramaturgický omyl co se týká prezentace současného českého divadla. Text na úrovni psychiatrického školení o sexuálních úchylkách a obětech se tváří, jako by byl studií propadů lidské duše a těla, jako by postavy procházely peklem genů, jež neovládají a ovládat nemohou. Blbost! Je to jen typizovaný příklad vybraný ze sexuální poradny, kriminálního archivu a soudní síně. Jistě závažné a bolestné téma o zneužívání nezletilých a sexuální závislosti na vlastním těle, na přírodních pudech, ovšem nahlédnuté zoufale popisně, zoufale didakticky, zoufale křečovitě. Herci se snažili, Jana Pidrmanová div kulisy nezbořila a Jiří Štepnička se mohl upsychologizovat a upsychosomatizovat, ale vytvořit drama z popisu jednoho (typizovaného) zápasu/případu (motiv míjení po prvním milování a následné bloudění dvanáctileté Uny a chytání čtyřicetiletého – zřejmě opilého – Raymonda policií a štamgasty z hospody je neuvěřitelně vykonstruované, „nenapadnuté“ – od nemít nápad, jak psává Vojtěch Varyš) se jim podařit nemohlo. Formálně obyčejné psychologické představení ničím nevybočující z mezí profesionálního divadla. Na festivalu zabírá místo ambicióznějším, „inspirativnějším“ projektům.
Ale o tom jindy a hurá do Pekla.
Alvis Hermanis: The Sound of Silence, režie Alvis Hermanis, Nové rižské divadlo Litva
Krásně se jmenuje kulturní dům poblíž centra, bývalý dělnický spolkový dům, dnes kulturní památka a muzeum generála Pattona: Peklo. Již podruhé v něm litevský režisér Alvis Hermanis hostoval se svým souborem rižského Nového divadla, na festivalu Divadlo Plzeň byl dokonce potřetí. Před třemi lety zde uvedl excelentní otisk jednoho bytu a světa v něm – inscenaci Soňa – a dva roky předtím, v roce 2005, v staré, oprýskané budově místního Sokola inscenaci Dlouhý život. (Byl jsem tam tehdy se svou – v tu dobu – dvou a půlletou dcerou a celé představení strávil s ní v zákulisí na tělocvičných nářadích, neb představení začínalo za zvuků chrápání a strašidelného šramotu v naprosté tmě, Sofinka začal plakat, nebyla k utišení a odejít ze sálu jinam než na ripstole a žíněnky nešlo. Vyprávěl jsem jí tam pohádky o světle a Sluníčku. Celé představení! A vyvolával zvuky ticha…).
Hermanisovy Zvuky ticha jsou vlastně jakýmsi volným navázáním na inscenaci Dlouhý život. Odehrávají se ve stejné výpravě a herci jsou titíž. Zatímco v Dlouhém životě hráli starce, a to tak věrohodně, že když se na konci odlíčili, nemohli diváci uvěřit tomu, jak jsou mladí, ztvárňují tentokrát mladé a naivní, kteří postupně – tak trochu jako v časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové – vyspívají, milují se, vdávají a žení. Důsledná retro-inscenace vychází z obliby Simona a Garfunkela u celé jedné rižské generace přelomu šedesátých a sedmdesátých let (režisér je ročník 1965, takže pravděpodobně jde spíš o jeho rodiče či starší sourozence a kamarády) a z faktu, že v roce 1968 tam – údajně – toto americké pěvecké duo mělo vystoupit, koncert se však nikdy nekonal.
Za zvuků slavných písní Sound of Silence, Mrs. Robinson, Scarborough Fair a mnoha dalších se před divákem odvíjejí příběhy mladých lidí té doby, ohledávajících první doteky, sex, zakázané ovoce hudby, mejdanů, alkoholu, drog a (volné) lásky. Vše se děje beze slov, trochu na způsob Scolovy Tančírny, méně ovšem (v podstatě vůbec) taneční. Nonverbální divadlo vysoké technické úrovně plně sloužící tématu. Otisk doby, jak jej hned tak nezažijete. Přesný (i v účesech, kostýmech, rekvizitách, gestech…), s jemnou ironií a nadhledem, přitom nijak tu dobu a lidi v ní nedehonestující, nevysmívající se. Pamětník jihne, nepamětník se nechává vtáhnout. Pouze konzervativec, radikál či cynik se bouří. Nedivil bych se – byli-li takoví, byť jsem je nezaznamenal. Ač je to představení kouzelné a omamné, tak přece jen je příliš sentimentální a (hlavně) zdlouhavé a v mnoha situacích a citacích se opakující. Když mi po konci řekl František Zborník z MK (mimochodem také dramatik a – aspoň kdysi – zapálený amatérský divadelník), že to bylo sice krásné, ale přísnější dramaturg by to seškrtal na polovinu, měl vlastně pravdu. Nicméně tato délka (přes tři hodiny) i ona opakování byly zřejmým Hermanisovým záměrem. Abyste byli opiti, nemůžete si jen cucnout. I když i na mě bylo toho (mnou milovaného) hippie sirupu tentokrát taky moc. Chybělo víc překvapivých pasáží, jako byl třeba promítnutý film z roku 1972, autoportrét jedné z postav se záběry rižských hippies a jejich mejdanů á la Plastic People. A je mi jedno, zda šlo o dobový dokument (působil tak a myslím si to), anebo šikovně natočený film pro potřeby inscenace. V roce 2008 se stala v Litvě Inscenací roku a z toruňského festivalu Kontakt si tentýž rok odnesla Grand Prix. Od té doby brázdí evropskými festivaly a je velmi dobře, že i u nás jsme měli možnost poznat vrcholné současné divadlo. Právě pro takové stojí za to vrcholný festival, jímž by Divadlo Plzeň chtělo a mělo být, pořádat.
Partie na dobrou noc
Symbolem dokonané revolty 60. let je pro šachisty zápas o titul mistra světa mezi Američanem Robertem Fischerem a Rusem Borisem Spasským v Reykjavíku v roce 1972. Fischer za dramatických okolností vyhrál 12,5:8,5 a stal se 11. mistrem světa v šachu. Poprvé tak prolomil nadvládu jedné strany a stal se idolem (úspěšného) vzdoru a anarchistické vzpoury. Vybranou – šestou – partii zápasu označil Fischer za svou nejlepší v celém zápase. Hrála se tzv. Slovanská obrana…
Fischer – Spasskij, Reykjavík 1972: 1. c4 – e6, 2. Jf3 – d5, 3. d4 – Jf6, 4. Jc3 – Se7, 5. Sg5 – 0-0, 6. e3 – h6, 7. Sh4 – b6, 8. cxd5 – Jxd5, 9. Sxe7 – Dxe7, 10. Jxd5 – exd5, 11. Vc1 – Se6, 12. Da4 – Cř, 13. Da3 – Vc8, 14. Sb5 – a6, 15. dxc5 – bxc5, 16. 0-0 – Va7, 17. Se2 – Jd7, 18. Jd4 – Df8, 19. Jxe6 – fxe6, 20. e4! – d4? (lépe Jf6!), 21. f4 – De7, 22. E5! – Vb8, 23. Sc4 – Kh8, 24. Dh3 – Jf8, 25. b3 – a5, 26. f5! – exf5, 27. Vxf5 – Jh7, 28. Vf1 – Dd8, 29. Dg3 – Ve7, 30. h4! – Vb7, 31. e6 – Vc7, 32. De5 – De7, 33. a4 – Vd8, 34. Vf2 – De8, 35. Vf3 – Dd8, 36. Sd3 – De8, 37. De4 – Jf6, 38. Vxf6! – gxf6, 39. Vxf6 – Kg8, 40. Sc4 – Kh8, 41. De5!… a černý se vzdal.
Komentáře k článku: Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
