Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 1)
Mám rád otevřená zahájení. V šachu i v životě. A tak nebudu zdržovat tradiční cestou „kritickým autobusem“ z Prahy (jednu kritičku jsme zapomněli na refýži, a tak jsme se museli zpoza Prahy vracet, intelektuální bus pak byl pro prvocestovatele Varyše zdroj k různým jízlivostem, kam až dojede česká kritika a kolikrát se bude ještě vracet) ani dlouhým popisováním festivalových formalit. Zahájilo se rázně: hostováním soukromého pražského Divadla Na Fidlovačce, což nebývá – vzhledem k předsudkům části české kritiky ke komerčním subjektům – zrovna obvyklé.
Ingrid Lausundová: Benefice aneb Zachraňte svého Afričana, režie Štěpán Pácl, Divadlo Na Fidlovačce Praha
No… s tou dramaturgickou odvahou ze strany festivalu to nebude zas tak žhavé. V Praze se inscenace hraje na malé Komorní scéně Fidlovačky, režíroval ji „talent“ roku 2008 (Cena Alfreda Radoka) Štěpán Pácl a vystupují v ní mladí herci, žádné „celebrity star“. Hra navíc je na repertoáru Činoherního studia Ústí a je považovaná za inteligentní provokativní komedii. Takový intelektuální bulvár, řekl bych. Téma – příprava benefiční akce na podporu výstavby školy v Ethiopii – slouží k parodii současných jevů spojených nejen s pomocí třetímu věku, ale vůbec etikou, jak se k chudým částem světa chovat. A jak se vůbec v tomto světě cynismu a nadbytku chovat. Vtipně napsané, pečlivě – se snahou co nejmíň hercům i textu překážet – zrežírované a svižně zahrané. V rámci Fidlovačky sympatický pokus, nasazení v rámci ČS Ústí už na dramaturgické „hraně“ a v Plzni nadbytečné. Takových inscenací je v republice řada, i Štěpán Pácl má za sebou – a hlavně doufám před sebou – ambicióznější pokusy a festival je krátký. A – mohu-li – osobní připomínka: samotný humor je na hraně, neb příliš krotký a společensky „přijatelný“. Smát se nad korektností či nekorektností slova černoch a podobně, karikovat podpory „na dálku“ je velmi velmi snadné a bezproblémové. Nikdo se tady proti tomu neozve. Zkuste si ale představit, že benefice se bude konat pro výstavbu školy – třeba – v koncentračním táboře Terezín a budem se smát holocaustu z pozice přesycené mládeže. Anebo se bude jednat o výstavbu školky pro romské děti v Ústí, podporu pomníku pro třetí odboj či domova pro seniory. Tam by obdobné vtípky byly teprv výzvou, jak se chovat, mluvit a kde je hranice humoru. Formanův film Hoří má panenko, který v některých místech hra i inscenace malinko připomínají, byl v tomto ohledu daleko odvážnější. Hasiči tehdy dokonce psali oficiální protestní nóty. U Benefice jsem nic takového nezaznamenal.
Oficiální zahájení bylo ale až večer ve Velkém divadle. Po – jako vždy – rozpačitých úvodních řečech (společenské rituály u nás zkrátka neumíme) a ministerském ocenění Francouzky Danielly Montmartre za přínos česko-francouzskému kulturnímu porozumění a jejím dojemně srandovním česko-francouzsko-anglickém poděkování se na jevišti čtyři a čtvrt hodiny odehrávalo Tolstého drama Anna Kareninová.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová, režie Roman Polák, Slovenské národné divadlo Bratislava
Dlouhé, opravdu dlouhé představení… Málokdy se mi to stává – dlouhé inscenační opusy mne přitahují, nezapomenu například na celodenní Schlachten! v rámci PDFNJ a nikdy si nenechám ujít Morávkovy celodenní projekty. Taková představení se přetavují v rituál, kdy je člověk – chca nechca – aktivně zapojen a vnímá je prizmatem celého těla, času, emocí a intelektu, celého svého „bytí“ – ale tentokrát jsem se chytil do pasti únavy a času. Po čtyřech hodinách jsem se koukl na hodinky, a ona „utekla“ jen hodina. Další tři a něco ještě byly přede mnou.
Dramatizátoři románu Roman Polák a Daniel Majling inscenují snad každou stránku Tolstého románu. Řeší životní peripetie snad všech postav, před divákem defiluje řada na sebe v podstatě nenavazujících scén a situací, které si divák – i znalý románu – jen stěží skládá dohromady. „Divák má právo román neznat, tady ale nemá šanci,“ úpěl o přestávce profesor Trenský. Scéna je bílá, sepnutá vysokými stěnami, mezi nimiž se pohybuje jakýsi tubus, který mění obrazy, přiváží a odváží rekvizity. Strukturou stavby to připomíná monumentálně zvětšené nárazníky vlaků (miniaturní vláček se také jednou objeví), a tak to vše zřejmě předjímá závěrečný čin Kareninové. V první půli však není hlavní hrdinkou. Jsou jimi všechny postavy románu. Ženy (především), ale i muži chycení do pasti životní prázdnoty, přetvářky, rozbitých osudů. Dlouhé dialogy a monology byly ubíjející. Drama přichází až v druhé části. Kareninová (krásná, ztepilá, možná až příliš „zdravě“ razantní Zuzana Fialová) neunese svůj osud, je feťačkou, hádavou, nesnesitelnou ženskou, kterou by každej mužskej – nejen Karenin a Vronský – nejraděj´ zabil. Tolstého humanitní a křesťanské myšlení se v těchto okamžicích otevírá v mnoha situacích a úvahách, ale – tak nějak – akademicky, bez spojení s dneškem. I to divadlo je mátožné, chvílemi přepsychologizované (Karenina, Vronský, Konstantin – Luboš Kostelný, Kitty –Táňa Pauhofová…), jindy zas úporně realistické (Nikolaj – Vladimír Obšil, Máša – Ingrid Timková), občas civilní (Dolly – Gabriela Dzuríková, Lýdia – Soňa Valentová-Hasprová…), Hubou (Karenin) či Alexandrem Bártou (Jašvin) zas víceméně karikované. Nemoderní divadlo, které by ve světě na západ od nás vnímali jako dinosaura z divadelního dávnověku, získalo na Slovensku prestižní ocenění Dosky. Pro mne bylo smrtonosné. Následující pivo atd. na úvodním rautu v Muzeu piva to už nezachránilo.
Partie na dobrou noc
Dnes vyhrálo SND. Přes všechny výhrady to byl „neodvalitelný balvan“, jak inscenaci nazval – velmi z ní nadšený – „pravicový politický komentátor“ (jak sám sebe označil) a dramatik Karel Steigerwald. Nebylo z ní úniku. Padla na diváka jako skála. A protože to bylo především „divadlo slova“, což je typické pro francouzské divadlo, protože Francouzska Danielle Montmartre získala ocenění MK a také proto, jak inscenace působila dávnověce, zvolil jsem starou partii francouzské hry, jak ji v roce 1912 sehráli v San Sebastianu Němci Siegbert Tarrasch (bílý) s Richardem Teichmannem (černý):
1. e4 – e6, 2. d4 – d5, 3. Jc3 – Jf6, 4. Sg5 – Se7, 5. e5 – Jd7, 6. Sxe7 – Dxe7, 7. Dd2 – 0-0, 8. f4 – c5, 9. Jf3 – Jc6, 10. g3 – a6, 11. Sg2 – b5, 12. 0-0! – cxd4, 13. Jxd4 – Jxd4, 14. Dxd4 – Dc5, 15. Dxc5 – Jxc5, 16. Je2! – Sd7, 17. Jd4 – Vc8, 18. Kf2! – Vc7, 19. Ke3 – Ve8, 20. Vf2! – Jb7, 21. Sf1 – Ja5, 22. b3 – h6, 23. Sd3 – Jc6, 24. Jxc6 – Sxc6, 25. Kd4! – Sd7, 26. g4 – Sc8, 27. h4 – g6, 28. Vh1 – Kg7, 29. h5 – Vh8, 30. Vh2 – Sd7, 31. g5! – hxg5, 32. fxg5 – Vxh5, 33. Vxh5 – Kf8, 34. Vh8+ – Ke7, 35. Vh8+ – Ke7, 36. g6 – fxg6, 37. Sxg6 – b4, 38. Vh7+ – Kd8, 39. Sd3 – Vc3, 40. a3 – a5, 41. Vh8+ černý se vzdal
Komentáře k článku: Hulcovy bleskovky z festivalu Divadlo Plzeň (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Peter Páluš
no vida, tady čtu od obou komentátorů festivalového dění o Anně K něco úplně jiného, než dnes v Lidovkách vyšlo od Jany M.
17.09.2010 (19.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
však na slovensku to taky posbíralo nějaké dosky
23.09.2010 (1.03), , Trvalý odkaz komentáře,