Divadelní noviny > Rozhovor

Hůlová/Vrba/Havlíček: Nasrat!

V pondělí 26. září bude mít v pražském Divadle Alfred ve dvoře premiéru (a následující den první reprízu) inscenace Já kimči. Dokumentární esej na pomezí tří žánrů připravili Petra Hůlová (text), Petr Vrba (hudba) a Jiří Havlíček (video) a má se jednat o svéráznou autofikci. Jak tvůrci v charakteristice svého projektu tvrdí, fermentace zelí je jim postupem času nejen vším, co je v životě podstatné, ale rovněž „pravdivým zrcadlem“ dnešní společnosti. Příběh s flashbacky do let společného mládí je záznamem o vzniku komunity, která začíná gurmánstvím a končí vizí společenského uspořádání… Zeptali jsme se jich, co tato charakteristika znamená, proč inscenace vznikla a co můžeme v Alfredu ve dvoře očekávat. A také jaký je jejich postoj k umění a současnému světu…

Co znamená trochu složitá charakeristika vaší inscenace „autofikční dokument o kvašení zelí s prvky politické eseje“?

Petra Hůlová: Inscenace pracuje s našimi skutečnými jmény, sami v ní vystupujeme jako postavy. Spojující linkou je naše společné kvašení zelí, s kterým mají dva z nás i praktickou zkušenost a slouží nám jako jistá metafora – odrazový můstek k reflexi světa, v němž žijeme.

Formou přímé demokracie

Mluvené slovo, video, hudba… Jak vzniká výsledná podoba inscenace? Máte režiséra či další spolupracovníky? 

Jiří Havlíček: Vše vzniká formou přímé demokracie, tedy rovnocenně nás tří, což není zrovna nejjednodušší metoda k dosažení esteticky kompaktního výsledku. Zastupitelská demokracie má ovšem taky svoje nevýhody. Když si zvolíte špatného režiséra, nejde ho jednoduše odvolat.

Petr Vrba: Režiséra sice nemáme, ale inscenace konzultujeme s lidmi, kteří s režií či dramaturgií mají zkušenost. U předchozí spolupráce to byl například Lukáš Jiřička, aktuálně Johana Ožvoldová a Tomáš Procházka. Scénu jsme v obou případech konzultovali s Patricií Talacko a nyní máme v týmu i světelného designéra Pavla Havrdu, který taktéž významnou měrou zasahuje do scénografie.

Hůlová: Já kimči je náše třetí společná práce. První byl projekt Space Pandemics, který vznikl na zakázku a díky kterému jsme spolu poprvé spolupracovali v rámci formátu slovo-video-hudba. Nadchlo nás to natolik, že jsme se rozhodli pokračovat dál. Jako společné téma, která nás všechny pálí, jsme si zvolili urbanismus ve spojení s aktivismem a tématem komunity a tak vznikla loni Analýza bydlení, která měla premiéru loni v září v pražském Studiu Hrdinů. A protože nás to bavilo, tak jsme se rozhodli pokračovat dál letošním projektem Já, kimči, který má premiéru 26. září opět v Praze, v Alfredu ve dvoře.

Fermentace má metafyzický přesah

Můžete říci něco k procesu jeho vzniku?

Hůlová: S kvašením zelí mám osobní zkušenost. Můj partner se fermentaci už nějakou dobu věnuje, a to, co se děje v kvasném sudu, je fascinující. Pro několik lidí v mém okolí je fermentace vášeň, které doslova propadli a která navíc není jen věcí gurmánství či zdravého životního stylu, ale má potenciál zásadně změnit pohled, kterým se díváte na svět. To mě velmi přitahuje. Odtud nápad oné naší autofikční komunity s Jiřím a Petrem, která tvoří volnou dějovou linku inscenace Já kimči. Fermentace je pro ně/pro nás však něco víc než krouhání a nakládání zelí. Má metafyzický přesah a celý text balancuje na hraně věcnosti, manifestu a šílenství.

Havlíček: Na začátku stálo téma, které nás všechny zajímalo. Pak vznikl text Petry, nad kterým jsem přemýšlel a hledal způsob, jak k němu vizuálně přistoupit. V případě předchozího projektu Analýza bydlení to byla otázka konceptuálního rozhodnutí. S kameramanem Lukášem Zálešákem jsme natáčeli záběry z dronu na místech, která k tomu nejsou úplně vhodná z hlediska určitých zákazů a omezení. Vznikla jakási filmová obdoba nelegálního graffiti.
V případě Já, kimči se jednalo o intuitivnější přístup. Ještě před napsáním textu jsem přemýšlel o tématu kvašení ve vztahu k technologii VHS. Zajímala mě paralela mezi rozkládáním látek během fermentace a postupným rozkladem obrazu při opakovaném přehrávání videokazet. Výsledný text měl nakonec trochu jinou poetiku, než jsem očekával, a původní koncept mi připadal ve své striktní podobě nepoužitelný. Při shánění analogového videomixu jsem se víceméně náhodou dostal k sestavě ve složení přehrávač DVD, video-titulkovač a primitivní kreslící tablet z devadesátých let. Celou sestavu, včetně rozbitého videomixu, mi půjčil kamarád Petr Šprincl. Po zapnutí titulkovače a tabletu se spustí demo, které demonstruje různé možnosti. Přehrávač DVD má zase skvělý sleep mode, když si chvíli počkáte. Původně generické vizuály se během několika desetiletí proměnily v symptomy devadesátých let. Baví mě, jak v záplavě dnešních generických obrazů můžou působit jedinečně. Je v tom určité napětí, které cítím i z textu. Touha po jedinečnosti dnes často vede k unifikaci.

Vrba:  Hudební složka se v Já, kimči skládá zhruba ze tří druhů „materiálu“. Jeden byl hotov již před vznikem ideje věnovat se kimči a další dva vznikly až v reakci na textovou část. Všechny tři materiály pak určitým konkrétním způsobem komunikují buď s textem (ať už tím, že ho nějak podporují nebo naopak jdou proti němu) nebo s vizuální složkou. Někdy hudba rozvíjí význam textu, jindy ho rozkládá, někdy podporuje, jindy předjímá a někde ignoruje, či naopak se věnuje komunikaci s videem.

Kvašené zelí a politika

Odkud se vzal nápad zabývat se kvašeným zelím? 

Vrba: Již během prvního covidového roku jsme spolu s Radimem Labudou vytvořili pro opavský spolek Bludný kámen audiovizuální esej Fermentation Revisited. Záměrem projektu bylo interdisciplinární ohledávání vzájemně prospěšných symbiotických vztahů člověka a jeho mikroskopických společníků, zkoumání mezidruhového spolužití v nesouměřitelném měřítku. Zde vznikl i zárodek budoucího převedení v rozšířené podobě na půdu performativního umění.
Téma fermentace je vděčné, neb je plné různých aluzí do jiných významových rovin (společenská, ekonomická apod.). Pro Český rozhlas jsem navíc vytvořil akusmatickou skladbu Opus Symbioticum, která je cele vytvořena na bázi autentických zvuků z přípravy a následného kvašení kimči.

Hůlová: Text Radima Labudy Mikropolitika mléčného kvašení krátce – s odvoláním na autora – cituji ve svém libretu. Spolu s citací z Wikipedie je součástí „vědecké“ vrstvy textu, která kontrastuje s příběhem nás tří jako party a tvoří základ našeho fermentačního „šílenství“, kterým text vrcholí.

Kimči a Analýza bydlení

V čem se Já kimči liší od vašeho minulého společného projektu Analýza bydlení? 

Vrba: Nejvíc asi ve vizuální složce.

Havlíček: V Analýze bydlení se vizuál odvíjel od zvoleného konceptu a zvolené technologie. Dron umožňoval dlouhé plynulé záběry ve vertikální a horizontální ose. Jednotlivé lokace jsem vybral jen částečně s odkazem na text. Jednalo se o různá „opuštěná“ místa v Praze – rozlehlý prostor pod Radotínským mostem, staveniště Na Knížecí, brownfield u Smíchovského nádraží nebo prázdná noční City Tower na Pankráci. Při zkouškách jsem ke každé kapitole volně přiřadil jeden natočený záběr. Snažil jsem se střídat vertikální a horizontální pohyb, abych vytvořil vizuální rytmus. Obraz pak působil trochu jako abstraktní, mimoběžný komentář k textu. Během představení jsem používal software Resolume a jednoduchý kontroler. Kromě několika dynamických pasáží s hudbou, kdy jsem naživo kombinoval více obrazů, jsem „pouze“ spouštěl několikaminutové kontinuální záběry za sebou.
V inscenaci Já, kimči se z hlediska metody a technologie bude jednat o radikální změnu. Dopředu mám připraveno jen několik videí z YouTube a fragmentů starých videokazet, které se v určitých momentech objeví jako jedna z vrstev projekce. Celek se bude skládat až během hraní live kombinací dalších vrstev, jako jsou titulky, kreslení na tabletu, glitche a podobě. Tím pádem bude projekce pokaždé trochu jiná. Navíc starší přístroje jsou na rozdíl od mého notebooku mnohem méně stabilní, takže už sami generují nejrůznější výpadky a chyby, které často nelze předvídat.

Hůlová: V případě Analýzy bydlení i Já, kimči jde o vztahové příběhy, které současně promlouvají ke společenským tématům. V obou případech jde o to dostat diváka z komfortní zóny, znejistit ho, přimět ho ptát se, co to vlastně sleduje. Oba texty jsou angažované, kolážovité, avšak drží je linka příběhu, byť v případě Já kimči spíše tušeného. Principiálním rozdílem Já kimči od Analýzy bydlení je ona autofikční kvalita a pro mě osobně také zúročení předchozí zkušenosti, co to znamená fungovat textově s dvěma dalšími médii. Jsem tu v pozici týmového hráče stejně jako Petr s Jiřím a to je pro mě stále něco nového, co se učím a vzrušuje mě to: jak psát text tak, aby byl zároveň plný i „děravý“, aby poskytoval dostatek prostoru hudbě a obrazu. Je to jiný způsob uvažování o textu. A baví mě i ta prostá praktická rovina – práce, která vzniká na základě společného setkávání se a společných hovorů. Jako autorka textů jsem zvyklá a často v podstatě odsouzená k práci v samotě a tohle je skvělá příležitost, jak z ní vystoupit a navíc svůj text říkat před lidmi, aniž bych si pochopitelně hrála na herečku. Naše krédo je: Nejsme herci a to, co děláme, není divadlo.

Jsme zvířata uzpůsobená ke kmenovému životu

Rozumím-li tomu dobře, půjde o ekologické téma s vazbou na politicko-společenskou situaci současného světa. Co podle vás dnešní svět nejvíc trápí? A co s tím? Jaký postoj by měl podle vás člověk zaujímat a jaký zaujímáte vy? K ekologii, k politice v Česku, k válce na Ukrajině, ke kapitalismu a postsocialismu, ke světovým problémům…

Havlíček: Současný svět je dávno postkapitalistický. Starý kapitalismus skončil. To, co kolem sebe vidíme, je techno-feudalismus, nebo oligarchický neo-feudalismus. Současný mediální humbuk okolo smrti britské královny je toho ironickým důkazem. Nikoho nezajímá, že mrtvá královna byla ztělesněním sociální nespravedlnosti a rodově privilegované pozice. Všechny na tom zajímá jen emoce.

Hůlová: Za určující trend světa kolem sebe považuji digitalizaci našich životů. Je to proces, který roztáčí řadu změn jak v politice, tak ve vztahu k přírodě, k nám navzájem. A zásadně ovlivňuje i vnímání války na Ukrajině. Co se týče emocí, hodně vnímám pocit bezmoci mnoha lidí a to ve vztahu ke všem zmiňovaným věcem: klimatu, digitalizaci i válce. Dodat můžeme ještě epidemii. Žijeme ve světě, který nemáme pod kontrolou. Tak to bylo samozřejmě vždy, ale nikdy jsme o něm jako o celku neměli tolik informací, neměli jsme k němu tak masivní, byť medializovaný přístup. Naše možnosti, rozhled a nárok na odpovědnost jsou obrovské, ale ve své podstatě jsme zvířata uzpůsobená ke kmenovému životu, v němž jsme prožili 99% naší existence. Vnímám rostoucí rozpor mezi životy, které žijeme, a těmi, k nimž jsme uzpůsobeni naší druhovou zkušeností.

Společnost moc nevidím

Sledujete českou divadelní, hudební, vizuální scénu? Co či kdo je pro vás zajímavý?

Havlíček: Z českých kapel se mi naposledy líbily skupiny Dým, Gondor Flames, Kult Masek, Obelisk of Light, Rohony nebo scénická hudba Natálie Plevákové. Z vizuálního umění mě naposledy zaujal Mark Ther a jeho výstava Květen. Divadelní prostředí bohužel tolik nesleduju, ale líbilo se mi třeba taneční představení Nepřestávej od Terezy Lenerové nebo televizní záznam divadelního představení Macbeth – Too Much Blood od Davida Jařaba.

Vrba: Handa Gote, Wariot Ideal, Jiří Adámek, Pasi Mäkelä, Peter Gonda, Míra Bambušek… Zmiňuju jen performativní věci.

Hůlová: Já mám asi nejblíže k divadlu. Soustavně sleduji tvorbu například Kamily Polívkové, Jana Horáka, Jan Nebeského, Jiřího Adámka či Michala Háby.

Jak vidíte českou společnost a umění po listopadu 1989? Zvlášť dnes…

Havlíček: Společnost moc nevidím, spíš neoliberální parodii na společnost.

Hůlová: Před pár dny jsem se dívala na dokument Velký hack o kauze s Cambridge Analytica. Investigativní novinářka se v něm pokouší rozkrýt neprůhledný obchod s daty-osobními údaji, který provozuje Facebook. Ona data jsou následně využita pro politické kampaně na sociálních sítích šité individuálně na míru každého voliče. Svou misi označuje za touhu „zachránit demokracii“. Pokud však má volební demokracie fungovat na bázi informovaného svobodného rozhodnutí, je velkým problémem jakákoli předvolební kampaň na bázi reklamy, byť třeba billboardové. I v ní jde o cílenou manipulaci a rozhodující je objem vložených peněz. Jediný rozdíl je v menší efektivitě.

Život ve věčném provizoriu

Hůlová: Obecněji: vůle řešit společenské problémy často nejde ke kořenu věci. Někdy je to lepší než nic, ale někdy ony „malé změny k lepšímu“ jakoby spíše zamlžovaly, že to, co je špatně, je špatně z gruntu a je třeba cosi změnit od základu. Takže tak.

Jaký je vůbec podle vás současný svět? Jste z něj rozčarovaní, anebo jde o jevy, které se vždy děly, opakovaly a budou?

Havlíček: Tak je celkem fajn, že ženy mají volební právo, i když o něj – s ohledem na vývoj okolo potratů v Polsku nebo ve Spojených státech – můžou zase klidně brzy přijít. Taky mám radost, že můžu volit, i když nejsem zrovna bohatý muž. Bohužel o právo na bydlení a důstojný život pro všechny budeme muset ještě asi dlouho bojovat. Pravděpodobně do té doby, než planeta shoří kvůli zájmům jednoho procenta nejbohatších lidí.

Hůlová: Život ve věčném provizoriu. Improvizace. To nám v Česku vždycky šlo. Haha… Nejvyšší čas skoncovat z východním mindrákem (citace z Já, kimči).

Jaká je podle vás úloha umění – obecně a dnes zvlášť. Daří se ji naplňovat?

Havlíček: Umění je obecně k ničemu, a právě proto je – hlavně dnes – naprosto nepostradatelné.

Hůlová: Přesně! Nějak se vžilo umělce pořád nějak úkolovat. Stále přicházejí ony z principu nemocné nabídky tvořit na konkrétní téma: dnes nejčastěji gendrové či reflektující klima… Nasrat! (citace z Já, kimči)

///

Jiří Havlíček (1977) je vizuální umělec a kurátor. Natočil několik krátkých filmů – Film Týden (2016), Rekonstrukce (2018), Revue Kroky (2022), které se promítaly jak na domácích, tak zahraničních filmových festivalech. Je autorem novely Teorie duchů (2018). Jako pedagog působí v ateliéru Text Forma Funkce na Fakultě umění v Ostravě. 

Petra Hůlová (1979) patří mezi nejpřekládanější české autory, je držitelkou většiny prestižních literárních cen (Magnesia Litera, Kniha Roku LN, Cena Jiřího Ortena, Cena Josefa Škvoreckého). Je autorkou deseti románů (mj. Paměť mojí babičce (2002), Umělohmotný třípokoj (2006), Macocha (2014), Stručné dějiny Hnutí (2018), Zlodějka mýho táty (2019). Je také autorkou divadelních her, scénářů, jednou ze zakladatelů Asociace spisovatelů a v rámci amerického programu SIT působí v Praze rovněž jako lektorka tvůrčího psaní.

Petr Vrba (1974) je jedním z předních českých hudebníků věnujících se hudební improvizaci a pravidelně v této oblasti spolupracující se zahraničními umělci jako interpret, vedoucí workshopů nebo organizátor koncertů. Jeho diskografie čítá na čtyřicet titulů vydaných na prestižních značkách jako Another Timbre, Mikroton, Corvo aj. Vystupoval na festivalech v Austrálii, Rakousku, Francii, Španělsku, Chorvatsku, Německu, Jižní Koreji, Rusku a mnoha dalších. Z domácích festivalů můžeme zmínit Ostravské dny, Alternativa, Vs. Interpretation, Expozice nové hudby aj. Je zakladatelem několika mezinárodních těles v kterých vystupuje s nejvýraznějšími postavami světové scény volné improvizace, jakými jsou například Thomas Lehn, Franz Hautzinger, Xavier Charles, Axel Dörner či Birgit Ulher.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 23. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hůlová/Vrba/Havlíček: Nasrat!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ