Husité postaru, jen s novým nátěrem
Den vítězství spojených českých stran nad vojskem táborů a sirotků je šťastným dnem našich dějin… Skutečnost, že Čechové sami, bez cizí pomoci, přemohli u Lipan vojenské formace, před nimiž vybraní válečníci evropští opětovně ve strachu utíkali, budila největší podiv v cizině.
Vojtěch Dvořák, ztělesňující všechny tři Jany (Husa, Žižku i Roháče), ovládá husitské hnutí z režisérské židle umístěné v jedné bublině futuristického – vojenského, či archeologického? – tábora FOTO PATRIK BORECKÝ
Když v roce pětistého výročí bitvy u Lipan (1934) pronesl historik a vážená prvorepubliková kulturní osobnost Josef Pekař tato slova (a když k nim ještě s narážkou na Jiráska dodal, že v šiku lipanských vítězů bojoval i Jiří z Poděbrad, takže kdo chce oslavovat zásluhy husitského krále, nemůže dobře lkáti nad neštěstím Lipan), vzbudil nelibost. Zapomenuta byla Pekařem připomínaná dvanáctiletá totální devastace země, jíž teprve Lipany přinesly vydechnutí – vlastenecký hlad po národním mýtu a lipanském truchlení byl silnější: nikoli ona devastace, ale bitva, jež ji ukončila, se stala hýčkaným symbolem zmaru.
I.
A ne náhodou právě touto „národní katastrofou“ otevírá Jirásek vyvrcholení své husitské trilogie (Jan Roháč, 1914). Všechny dějepisy, jimiž jsem se od základní, střední až po vysokou musel kdy pročíst (o filmech nemluvě), tento narativ opakovaly, tu s marxistickým, tu s národoveckým, tu s postmoderním nátěrem. Nepochybuji tudíž o tom, že citované Pekařovy řádky mohou i dnes vnést nelibost do mnohých myslí, odchovaných houževnatě předávanými národními stereotypy, onou tradicí, která zahaluje a svádí tím z cesty k původním pramenům (Martin Heidegger). Celé generace byly u nás tradičně formované spíš jiráskovsko-nejedlovským než kriticko-pekařovským narativem. Bohužel jej k mému zklamání opět stvrzuje i nejnovější, věkem „generační“, ale duchem překvapivě „nemladý“ pokus o jevištní přepis (digest?) Jiráskovy Husitské trilogie, tvořené dramaty Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
Režisér a autor úpravy Lukáš Brutovský přitom doufal – a já s ním –, že notoricky známé události ukáže trochu jinak, jakoby nanovo. Jiráska proškrtal, ale i doplnil (o úryvky z kronik, Husových dopisů a Žižkova vojenského řádu, o part zpívající vypravěčky, o fragment z Dvořákových Husitů – hry sdílející stejný narativ o zrádných Pražanech, zrádném Čapkovi ze Sán a nejzrádnějším ze všech Zikmundovi, jen u Dvořáka je tragédie Lipan motivovaná osobní pomstou).
Měla to být cesta od filozofického sporu přes politiku až k bratrovražedné válce. Tedy v úhrnu výpověď zcela v duchu dosavadních konvenčních narativů o husitství. Jenže k předvedení historie jinak a nanovo nestačí navléct banální výpověď do hyperatraktivního kabátu. V tomto případě do sci-fi průhledných bublin (inkubátorů, či archeologických stanů?), jejichž stěny, jak boj o ideu přerůstá v krvavou řež, se zevnitř i s protagonisty zamatlávají, jak jinak, krvavými cákanci. Jako v béčkovém hororu. A k inovativnímu pohledu už vůbec nestačí z jakéhosi hereckého zoufalství z prázdna tlačit na pilu, hlasově, mimicky, pohybově přehrávat, roli „hitlerovsky“ ukřičet (Jan Žižka a Jan Roháč Vojtěcha Dvořáka), popřípadě sborově či jinak oddeklamovat známá fakta jako na osvětové besídce.
Je ovšem pravda, že hercům přicházejícím na scénu v bílých pláštích „archeologů historie“ pozici moc neusnadňuje nemotorná úprava. Ta kupříkladu Pálčovi v první hře odebírá veškerou argumentační relevanci nutnou pro rovnocenný spor, jakou ho vybavil už Jirásek, před ním Tyl a po něm excelentně Pavel Kohout (Ecce Constantia). A například u Roháče úprava ničí právě to, co jinak schematicky černobílou hru může umělecky zachraňovat – svár svědomí v jediné relativně živé dramatické postavě s opravdovým vnitřním konfliktem, v ambiciózním synovci Ptáčkovi z Pirkštejna, do poslední chvíle váhajícím nad mravně pochybným úkolem přivést odbojného strýce v poutech k císaři. Na hercích je patrné, s jakou úlevou hrají některé osvěžující zcizující momenty, vybočující z polopatistických naturalismů (tlumočení z polštiny na „tiskovce“ a střídání kukel v Žižkovi, závěrečný epilog o pivu a zlatých časech v Roháčovi převzatý od Jiráskovy postavy Žebravého mnicha).
II.
A opět jsem si musel připomenout dnes už polozapomenutého Pekaře, který se (podobně jako třeba později Vladimír Karbusický) z tradice, jež zahaluje a znemožňuje produktivní osvojení minulosti, vyvazuje radikálním návratem k autentickým zdrojům: Jak souditi o Lipanech, musí nás poučiti především vrstevníci a pamětníci – těm by bylo neuvěřitelno, že Čechové daleké budoucnosti budou lkáti nad neštěstím jejich. Tážeme-li se po mínění husitské univerzity, kde působí ještě druhové a straníci Husovi, uslyšíme ode všech, od Vavřince z Březové i Jakoubka z Příbrami, od Rokycany, ba i od Chelčického, jen příkré, ba někdy náruživě vášnivé odsouzení polních vojsk bratrských… Dočteme se přímo o jásotu nad zlomením vojenské moci sirotků a táborů (zvou je dokonce „sběří lotrovskou“).
Četl jsem kdesi, že představení tohoto typu – rozuměj stvrzování národních mýtů v moderním obleku – má osvětový smysl v přiblížení klasika pro školáky. V tištěném programu se ovšem dočteme, že Mistr sedával v hospodě, kde podávali největší roštěnou v Praze, že mezi jeho žáky byl Hašek a že zemřel ráno v 6:40, zato o jeho suverénně nejhranější, dodnes živé dramatické báchorce ani slovo. A dramaturg inscenace nás v redakčním úvodu divadelního časopisu počastuje otřepanou bavičskou historkou k Husovi z druhé až třetí ruky, převzatou z TV estrády Miroslava Donutila. Přiznám se však, že mé zklamání by bylo asi menší, kdybych v tomtéž divadle zcela nedávno nezažil skutečné produktivní osvojování minulosti i s otesáním národoveckých nánosů, jež zahalily autentickou podobu jiné české ikony, tentokrát železné a zlaté (Grillparzerova Sláva a pád krále Otakara podle Michala Háby). Jenže když dva dělají totéž…
Městská divadla pražská (Komedie) – Husitská trilogie: Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč (podle Aloise Jiráska). Režie, úprava a hudba Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Alžbeta Kutliaková. Premiéra 25. ledna 2020.
Komentáře k článku: Husité postaru, jen s novým nátěrem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
