Co se stalo s Jitkou?
Svého času – tedy v letech 1992–1996 – hit brněnského HaDivadla, bigbítový retromuzikál v duchu 60. let Hvězdy na vrbě, je typickým „písničkálem“. Skládá se z řady populárních „bigbítových“ písní různých autorů, propojených jednoduchým příběhem několika srpnových dnů roku 1968. Během nich se skupina nudících se středoškolaček nejmenovaného českého maloměsta rozhodne předstoupit před výběrovou komisi složenou z pedagogů a politických představitelů kraje, aby mohly zpívat své oblíbené písně na družebním koncertu školy. Večírek, kterým hra vrcholí, se koná v noci z 21. na 22. srpna… Tehdejší inscenace vznikla – jak legenda praví – z krizové situace v HaDivadle. Ze dne na den odešel ze souboru režisér Pitínský, a nebylo co hrát. V divadle se pravidelně koncem měsíce konal velmi populární Tanec posledního dne. Hrála na něm čtyřčlenná retro-kapela, která měla na repertoáru široký výběr rockových a popových hitů šedesátých let. Na základě ještě živých vzpomínek členů HaDivadla pak vznikl scénář a inscenace, která původně vůbec neměla ambici nějakého průlomového divadelního činu. Inspirace Formanem a filmem Starci na chmelu byla (a dodnes je) patrná. Nakonec dosáhla inscenace 125 repríz, a kdybychom v roce 2000 uspořádali anketu o nejlepší polistopadovou inscenaci desetiletí, jistě by byla jedním z adeptů na vítězství. Sám jsem ji viděl snad pětkrát a jistě bych ji uvedl.
K jisté karikatuře a výtvarné přehnanosti dochází až v okamžicích předváděčky a pak především „živé“ estrády FOTO LADISLAV ŠEINER
Co ale s tímto téměř dobovým dokumentem a v každém případě autorským dílem dnes? O nové jevištní zpracování se zatím pokusila tři divadla – v roce 2008 Divadlo Šumperk (r. Józef Z. Czernecki), v roce 2010 pražské Divadlo Na Fidlovačce (r. Pavel Šimák) a nyní – těsně před Vánocemi – Městské divadlo v Mostě. Na rozdíl od předchozích dvou, jež víceméně spoléhala na zdánlivě „pelíškovskou“ atraktivitu tématu a oblibě estetiky a popu 60. let, se však Mostečtí pokusili o soudobý dramaturgický posun, který je tomuto typu autentických děl vždy ku prospěchu. Inscenaci nazvali Hvězda na vrbě, vypustili řadu scén a podružných postav, jimiž se původní verze hemžila, a příběh zarámovali dnes se odehrávajícím vzpomínáním hlavní hrdinky Jitky na dobu jejího dětství. Využili k tomu dlouholeté herečky mosteckého divadla Reginy Razovové, která dokonce na premiéře dostala od ředitele Jiřího Rumpíka cenu za padesátileté působení v souboru. Věkem tedy odpovídá své roli téměř přesně (v roce 1968 jí bylo 23 let). Její Jitka Nebeská starší je usazená (malo)měšťačka. Na jevišti chodí v – k jejímu věku uměřeném – šedém kostýmu a s lehkou nostalgií sleduje a skoro až omluvně komentuje své tehdejší postoje. Je po celý čas vně dění. Objevuje se na předscéně, po stranách jeviště, vzadu, odkud vždy uvádí či sleduje postavy a situace. Typově tak trochu připomíná profesorku Emu Vránovou. Proč ne? Z osmnáctileté Jitky jistě mohla v normalizaci vyrůst „šedivá“ osoba. Pokud se však pro tento výklad Mostečtí (dramaturgie Michal Pětík) rozhodli, měli její životní příběh – třeba přidanými dialogy s mladou Jitkou – rozvést. Jitka starší však se svým dívčím „já“ nekomunikuje. Její tehdejší postoje se jí dají jen stěží uvěřit, a už vůbec nelze pochopit, proč se jich později vzdala. Daleko vhodnější (a divácky atraktivnější) by bylo obsadit do této role nějakou skutečnou legendu té doby, například Věru Křesadlovou nebo dokonce Yvonne Přenosilovou, jejíž píseň Tak prázdná v muzikálu zazní, jež by už svou přítomností dekódovala životní peripetie českých květinových dětí 60. let. A mohla by dokonce přispět pěveckým číslem…
Výtvarník Michal Syrový v kostýmech ani ve scénografii příliš neexhibuje. Snaží se udržet předloze adekvátní civilní atmosféru formanovského střihu, aniž by postavy nebo prostředí karikoval. Široké mostecké jeviště je rozděleno na několik jevišť. Vlevo a vpravo za bílým průhledným závěsem se odehrávají komornější pasáže, vzadu na vyvýšeném pódiu hraje čtyřčlenná skupina, uprostřed je pak hlavní prostor pro většinu dění. Tělocvična je naznačena jedním dvěma náčiními, místnost několika stoly a židlemi. K jisté karikatuře a výtvarné přehnanosti dochází až v okamžicích předváděčky (konkurzu) a pak především „živé“ estrády, jež vrcholí opileckými spory straníků a exhibicí sovětského delegáta Krutova. V době raných 90. let byly tyto předobrazy ještě živé a herci působili jako monstra (nelze zapomenout na Martina Dohnala). Dnes jsou kdysi všemocní soudruzi referenti či delegáti jen trapní a směšní. Právě takoví byli – a dobře tomu tak – i v této inscenaci. Nejvýrazněji se své postavy zhostil Radim Madeja coby z kraje se dostavivší komunistický referent. Důkladnou umanutostí a tupou neústupností přesně vystihl absurditu dogmatiků moci, kteří jsou tak odporní, důslední a destruktivní, že není v silách jedince se jim ubránit. V každé době a každé situaci se nakonec dostanou k moci. Dojemný byl Otto Liška v roli otce Simony, jehož zoufalá snaha o ochranu dcery před nevybíravými tlaky reality byly a jsou také vždy a v každé době marné.
Mladé mostecké herečky, představitelky hlavních postav, i Ivana Zajáčková, interpretka učitelky Vránové, své role včetně zpívaných a tanečních pasáží zvládají suverénně. Přesto jim – především pak ústřední postavě Jitce (Lucie Končoková) – chybí výraznější charisma a možná i jistý nadhled či ironie, jež by jednoduchý příběh posunuly do autentičtějších a současně pro onu dobu typických, bezstarostně hravých oblastí. Postavy vzájemně splývají, což nezachraňují ani jejich pěvecká či taneční čísla. Nelze si v tomto kontextu nevzpomenout na původní představitelku Jitky Johanu Rusínovou, jíž možná čekala hvězdná herecká i pěvecká kariéra, kterou však v lednu 1996 tragicky přetrhla nešťastná smrt (a tím skončilo uvádění muzikálu), ani na ostatní tehdejší „hvězdy“ Danu Polákovou (Helena – v mostecké inscenaci tato postava chybí), Naďu Kovářovou (Zuzana), Simonu Elsnerovou (Simona), Marii Ludvíkovou (Irena) či Moniku Maláčovou a Marianu Chmelařovou (profesorka Vránová). V Mostu se jim částečně vyrovná snad jen představitelka Ireny Lilian Sarah Fischerová, „temná“ milovnice Jefferson Airplane. Její závěrečné taneční číslo „černého anděla“ bylo právě tou pikanterií, provokací a atraktivní popovou hrou se symboly, jež jinde inscenaci scházely.
„Čajová“ je bohužel i kapela. Jsou v ní sice mladí hudebníci, ale jako by hráli na tanečních. Drží rytmus a chladně se drží not. Chybí nasazení, rocková vyzývavost, drzost, vzdor. Bez osobního postoje, bez viditelného nasazení jsou Hvězdy na vrbě bezzubé. Schází jim to podstatné – opravdovost.
Přesto tato inscenace není marná ani zbytečná. Nehraje si na velké umění, nenabízí nablýskaný muzikál. Ctí styl i smysl předlohy a nabízí její čtení v úplně jiném kontextu a prostoru. Předkládá nové interpretace starých retro-her. Ukazuje, že Hvězdy na vrbě by mohly žít dál. Neděsíme se sice již ruské okupace, nepotřebujeme se ohlížet a vypořádávat s vlastní minulostí! Vysmíváme se tehdejším postojům, jako by se nás ona doba a lidé v ní netýkali. Nevracejí se však obdobné typy lidí dnes opět k moci? Nezasedají v komisích noví Nebohové a Janákové? Nepřijíždějí z krajů noví referenti? Není třeba opět prokopávat dveře?
Ne náhodou začíná představení snivým California Dreaming a končí vizionářskou písní Break On Through (To The Other Side).
Městské divadlo Most – Karel David a kol.: Hvězda na vrbě (Bigbeatový muzikál s živou kapelou). Úprava a režie Pavel Ondruch, výprava Michal Syrový, hudební nastudování a korepetice František Krtička a Tomáš Alferi, choreografie Jan Veselý a David Kříž, dramaturgie Michal Pětík. Premiéra 20. prosince 2013.
Komentáře k článku: Co se stalo s Jitkou?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
