Hvězdy nad Olomoucí (No. 1)
Koncept městské hry Tisíc a jedna Olomouc vzniklé ze spolupráce Divadla na cucky a budapešťského souboru KOMA Bázis umožňuje účastníkům nahlédnout do vnitřního života města a stát se součástí příběhů, které se skutečně staly.
A co vy, opravdu znáte Olomouc tak dobře, jak si myslíte?
Účastníci hry byli rozděleni do týmů o cca třech až čtyřech osobách; na začátku dostali k dispozici mapu a úkol hledat studenta, který ztratil klíče. Ten je pak dovedl ke katakombám pod Kapucínským klášterem. Tady bylo třeba najít ztracené klíče – tým však procházel podzemím jen se svíčkami. Po úspěšném nalezení klíčů vedla cesta dále na Dolní náměstí, kde byli připraveni čtyři hudebníci a dirigentský pult s taktovkou. Jeden z týmu měl vybrat skladbu, kterou pak i dirigoval. Dalším stanovištěm byly prostory u Terezské brány; dva architekti plánovali, co postavit namísto nevzhledného parkoviště, a požádali hráče o pomoc – metodou živých soch navrhnout památník, který místu dodá ztracenou krásu.
Od zastávky u soudu provázel tým průvodce z dávno zašlých časů až ke kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie. Hráči měli možnost vyslechnout ne zcela známý příběh o zdejším mnichovi Jindřichovi a vzdát čest jeho památce. Následujícím cílem byla Lomená galerie – jeden vybraný člen týmu tady zakreslil na mapě na zdi své nejoblíbenější místo v Olomouci. Po cestě na Václavské náměstí pak účastníky zastavila žena s prosbou o pětikorunu a interaktivním příběhem varovala před předsudečností. Předposledním místem trasy byl Dóm; u něj pro tento den přistála vesmírná loď. V jejích útrobách čekal video pohled na Olomouc z ptačí perspektivy. Hra se končila ve Freskovém sále na Wurmově ulici, kde byly na několika obrazovkách promítány autentické příběhy, ze kterých Tisíc a jedna Olomouc vycházela a kterými se inspirovala. Nakonec celý tým dostal vytištěnou fotku od Terezské brány – na památku.
Tisíc a jedna Olomouc je především dlouhou procházkou, která odhaluje ne vždy známá zákoutí města, v konečném důsledku ale nenabízí nic až tak ohromujícího. Šlo tedy hlavně o příjemně strávený čas v uličkách v historickém centru Olomouce. A pak už záleží na jednotlivých účastnících, komu to stačí a komu ne.
Černošedobílé Peklo Jana Nebeského a souboru 420PEOPLE FOTO FABIANA MERTOVÁ
Peklo – Dantovské variace tvůrčího týmu Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař a tanečního souboru 420PEOPLE textově vychází z první části Božské komedie Dante Alighieriho. Jde o pozoruhodnou inscenaci, která se rozhodně nezabývá pouze peklem.
Inscenace v režii Jana Nebeského už od prvního pohledu na bílou scénu napovídá, že půjde o silně vizuální představení. Navíc je ale i plně funkční, organicky mísí činohru, tanec i minimalistické beaty Jana Šikla bez toho, aby se tyto složky vzájemně přebíjely.
Dante Davida Prachaře se svou průvodkyní Beatrice (Lucií Trmíkovou) procházejí peklem v předvečer Dne vzkříšení, tedy tehdy, kdy tam je i Kristus. (Bůh je v pekle. Bůh je mrtev.) Po cestě se setkávají s rozličnými typy hříšných duší – násilníky, zrádci atd., které mistrně představují čtyři členové 420PEOPLE. V inscenaci však nejde jen o Danteho text – tematicky se zabývá krizí středního věku, samotou, nudou. Oba hlavní představitelé by za Danteho dob určitě propadli peklu – a možná nakonec i dnes? Peklo totiž není jen místem samotným, peklo sídlí v duši člověka, tady a teď; není třeba čekat na smrt.
V Pekle se střetávají patos a lehkost, extáze a nuda, chvílemi se inscenace pohybuje až na hranici show. Danteho text není muzeálně zachován, opečováván a přednášen, ale čten očima dnešních divadelníků, kteří vypichují to bolestně aktuální. Vše se odehrává s lehkostí, chvílemi až cynismem, Prachař ve svém projevu přechází od mluvy do zpěvu a rapu, tanečníci neváhají zapojit do hry bílou jelení hlavu, paruky i tanec na podpatcích (tři muži, jedna žena).
Inscenace je mimořádně zručně režijně uchopená, pozoruhodná je vysoká míra konkrétnosti – což v českém divadle nebývá vždy běžné -, svižný rytmus a dobře pointované jednotlivé situace. Herectví vyniká precizností a čistotou gest. Vše je posíleno i scénografickým řešením – černobílé kostýmy, na začátku a konci představení „pekelné“ červeně nasvícené hlediště a bílý stůl a židle, ze kterých tanečníci staví rozličné objekty (např. ze stoliček postupně stavěná věž).
Snad jen text je chvílemi hůře srozumitelný, když se tříští mezi Danteho a Beatrici a když se sráží s paralelní jevištní akcí tanečníků. Stojí dost úsilí soustředit se na vše naráz, ale pozorný divák se těmito občasnými nedokonalostmi určitě nenechá odradit. V Pekle nejde jen o ilustrování Danteho textu, ale o plnokrevné rozehrání tématu, což je asi největší klad celé inscenace.
(Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Divadelní Flory. Více textů čtěte na stránkách festivalu: http://www.divadelniflora.cz.)
Komentáře k článku: Hvězdy nad Olomoucí (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
