Hvězdy nad Olomoucí (No. 10)
Na prknech Divadla na cucky vznikla zajímavá, ač ne zcela dotažená inscenace podle stejnojmenného textu německého dramatika Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal tento dopis. Pět herců, dvě židle, jeden dopis a otázka – dá se láska koupit?
V duchu povídky Miguela de Unamuna, jehož předlohou se Dorst inspiroval při napsání své hry, je inscenace pojímána z perspektivy Julie (Pavla Dostálová). Ta je „provdána“ bohatému Fernandu Krappovi proto, aby se její otec (Tomáš Uher) dostal z dluhů, do kterých ho uvrhl jeho alkoholismus – tento aspekt však dramaturgicko-režijní koncepce vynechává, není jasné, zda záměrně či jen pro neprecizní čtení textu. Juliin otec je obecně nepropracovanou postavou, která klouže po povrchu.
Dalším motivem, který tvůrci nevyužili, je evidentní „prošpikování“ celé hry bezpočtem narážek na světovou literaturu. Julie, Juan, Othello, „život jako v románě“, altán plný knih… Jediným ukazatelem na literaturu jsou dvě knihy, „Ema“ a „Nora“, ve kterých si Julie čte. Není to málo, když Krapp nechce, aby z něj Julie dělala Othella, když je Juan tak rafinovaný milenec? Inscenátoři naopak velmi citlivě pracovali se symbolikou ledu a střepů, která byla příjemně nedoslovená a jejíž výklad byl ponechán divákově inteligenci a vnímavosti.
Celkem častá jsou zcizování, kterými se inscenátoři snaží jen „odkomentovat“ emotivnost textu. Tím ale bohužel vyznívají inkriminované pasáže téměř hluše. Inscenace Divadla na cucky stojí téměř výhradně na slově a na ilustrování textu bez „přidané hodnoty“. To není výtka, pouze otázka vkusu. Inscenaci by však prospěl větší nadhled a humor pro odlehčení. Drásající emoce diváka brzy unaví.
Škoda je, že si všechny postavy vedou svou bez toho, aby se jejich charaktery vzájemně více propojovaly. Tím se ztrácí gradace a z inscenace hry se stává spíš přehlídka osamělých postav než vztahů mezi nimi. Zatímco hrabě Juan je patetický bolestín par excellence (co na něm může Julii proboha přitahovat?) a doktoři jsou zcela zaměnitelní, Fernando Krapp (Zdeněk Vévoda) je postavou pevnou, sebejistou a herecky dobře uchopenou. Stejně tak Julie, až na občasné sklouznutí k hysterii.
Ne zcela objasněné však zůstalo, v čem je Fernando Krapp mi napsal tento dopis pro tvůrčí tým aktuální. Jestli jde o ideál romantické lásky za každou cenu, či o možnost vydobýt si mocí věrnost a lásku. Režisér Ivo Krobot často říkává: Divadlo může být lecjaké, hlavně to nesmí být nuda. Inscenace Fernando Krapp zůstává takto bohužel na půli cesty. Nebýt herecky přitažlivě zvládnutých hlavních postav (Fernando, Julie) a posledního obrazu, ve kterém se organicky a výtvarně působivě spájí společná minulost a štěstí s neútěšnou realitou současnosti, došla by inscenace sotva do čtvrtiny.
///
Předchozí díly denních zpravodajství z letošní Divadelní Flory:
Komentáře k článku: Hvězdy nad Olomoucí (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)