Hvězdy nad Olomoucí (No. 8)
Der Tod. The death. La mort. La muerte. Smrt ve všech svých podobách – smrt oběšením, zastřelením, předávkování se prášky, ale i popírání, odmítání smrti. Chtěli byste brečet? Nemáte šanci, protože Požitkáři autorského dua Viceníková–Mikulášek vám k tomu nedají prostor. A ne že by se nedostavovaly žádné emoce, jen ne ty správné, které by vám pomohly přijmout smrt jako součást života.
Autorská inscenace zavádí postavy devíti požitkářů ztvárněných herci Divadla Na zábradlí do jakési hotelové haly FOTO KIVA
Autorská inscenace zavádí postavy devíti požitkářů ztvárněných herci Divadla Na zábradlí do jakési hotelové haly, ve které se všechny postavy potkávají a vypráví své příběhy a postřehy – spíše samy pro sebe než pro ostatní. Příběh nemá téměř žádný děj, stejně jako nemá začátek, ani konec. Střídají se tak pouze filozofické úvahy a vtipy (Znáte ten, jak přijde Rudolf Hrušínský do nebe?), groteskní scénky, srdceryvné zpovědi a vyprázdněné rozhovory – a všechny spojuje téma odcizené smrti. V momentě, kdy byste však chtěli s postavou prožít jakoukoli emoci, například soucit nebo lítost, tak je do kontrapunktu postavena veselá hudba, smích, zesměšnění.
Všechny herce nechává režisér pohybovat se v „kruzích“ – stejné pohyby, stejná gesta, opakování vět. Podtrhuje tak izolovanost a odcizenost jedinců ve společnosti, jejich neschopnost spolu komunikovat a v tomto případě i nemožnost přijmout smrt jako pokračování života. A stejně tak útočí i na divákovu pozornost, v mnoha scénách totiž herci mluví a pohybují se současně, vzniká tak jakási simultánní koláž herecké akce. Takovýto výsledný obraz by však nemohl vzniknout, kdyby herci precizně nedodržovali svůj herecký part – ať už šlo o gesta, grimasy či důslednou dikci.
Scéna Marka Cpina, za kterou byl po právu oceněn (nejlepší scénografie roku 2014), pracuje jak se symbolem červené, tak i s kontrastem krásné, „vyšperkované“ hotelové haly a špinavých záchodků, které jsou v zadním plánu scény za prosklenou stěnou. Dveře na záchodky se občas otevřou a my můžeme vidět požitkáře s podřezanými žílami nebo oběšeného požitkáře, ale jako by se nás to ani nedotklo, protože v hale se vede družný hovor. Tak moc jsme si zvykli na to, že smrt se nás netýká, že už ani nejsme schopni se pozastavit nad tím, co pro nás znamená. Požitkáři vám neumožní prožít očistnou katarzi, prolít slzy nad osudy hlavních postav, zato ve vás dokážou zanechat trpkou připomínku toho, že smrt si přijde pro všechny, ať už chcete nebo ne. A jak se píše v Bibli: nevíš dne ani hodiny.
///
Předchozí díly denních zpravodajství z letošní Divadelní Flory:
Komentáře k článku: Hvězdy nad Olomoucí (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
