Divadelní noviny > Rozhovor

Hynek Čermák: Nejsem inventář

Přestože Hynek Čermák na divadle ztvárnil mnoho rozličných postav, filmoví režiséři mu přisoudili kategorii bezduchých lupičů, gangsterů a vrahů, kteří se příběhem vždy jen mihli. Ve filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Nevinnost však dostal příležitost ukázat se mimo svůj typ, a to jako Láďa – citlivý otec a profesionální policista. Krok drží i se svými kolegy v Dejvickém divadle v Marberově hře Dealer’s Choice v režii Jiřího Pokorného. Hynek Čermák působí jako člověk, který se nijak složitě nehledal: brzy se naučil říkat ne, stejně jako se naučil nespoléhat na příležitosti přicházející pouze z okolí. Režíruje, chystá hraný film. Při osobním setkání se vyjadřuje stručně, jasně a bez vzletných příměrů. Klidně řekne, že herec či režisér musí mít „koule“ na to, aby mohl dělat svoji profesi, a dál to nerozebírá.

Hrajete v Městských divadlech pražských, v Dejvickém divadle, v Divadle v Celetné a v zájezdovém představení Africká královna, celkem jedenáct titulů, z čehož mi vyšly asi tak tři dny v měsíci, kdy nejste v divadle.

Tohle nakupení inscenací přitom není otázkou peněz. Někdo vám zkrátka nabídne roli a vy si řeknete, ano, to mě zajímá, protože jde o lidi, se kterými máte chuť pracovat. Za pár týdnů potkáte někoho dalšího… A pak, najednou, naráz, to musíte všechno zvládnout. Snažím se plnit pracovní sliby, i když to někdy z časových a fyzických důvodů je skoro nemožné. Nepotřebuju hrát pětadvacet představení měsíčně, abych se uživil. Jenže jakmile jednou nastoupíte do rozjetýho vlaku, nevyskočíte. A buďto vydržíte, anebo ne.

Páchání násilí

Pocházíte z rodiny, která vás umělecky nasměrovala?

Táta studoval nejdřív střední výtvarnou školu, kde se potkal s maminkou, oba jsou tedy výtvarníci. Máma šla potom na DAMU na loutkárnu a táta na FAMU na filmovou režii. Takže myslím, že aniž by mě rodiče nějak cíleně směrovali, nakonec mě i sestru k umělecké profesi dovedli.

Vy jste měl od dětství herecké ambice?

Ne, to bylo dlouhé hledání. Sice jsem dělal ve čtrnácti letech přijímačky na konzervatoř, ale nevzali mě. Nakonec jsem skončil na strojírenském učilišti, kde jsem odmaturoval. Pak jsem se snažil dostat na vysokou vojenskou, chtěl jsem být pilot, ale tam jsem neprošel na zdravotních testech, které byly velmi tvrdé.

Měl jste náhradní plán, kam jít, když letectví nevyjde?

Ne, ale zkusil jsem DAMU a tam mě vzali hned napoprvé. Tuším, že jsem u přijímaček říkal monolog Čapkova Adama ze Stvoření světa. Připravovala mě Soňa Pavelková, ke které jsem chodil, už když jsem se snažil dostat na konzervatoř. Setkání s ní bylo pro mě zásadní.

Jaká byla vaše studia na DAMU?

Byli jsme první porevoluční ročník, škola se transformovala a pedagogové sami nevěděli, jak nás mají učit. Náš vedoucí byl Miloš Horanský, velmi zvláštní člověk. Neustále nám opakoval, že oni sami se teprve učí učit.

Potkal jste na DAMU někoho, kvůli komu mělo smysl tu školu studovat?

Myslím si, že kdybych na DAMU nepotkal Ladislava Vymětala, obávaného profesora a obávaného režiséra, o hodně bych přišel. A to jsme si ze začátku vůbec nesedli, dokonce jsme proti němu psali petici, protože nás úplně rozložil na prvočinitele.

Co tím myslíte?

Po psychické stránce. Na školu přijímali lidi, kteří působili jako osobnosti. Pak jim ale začali vysvětlovat, že žádné osobnosti nejsou, rozložili si je, a když už byli dost zdeptaní, poskládali si je v jiném systému, a to jistě s nějakým účelem. Myslel jsem si tehdy, že na nás páchají násilí.

Od jaké chvíle jste začal Ladislava Vymětala doceňovat?

Byl jsem ve třeťáku, čtvrtý ročník tehdy zkoušel jako absolventské představení Dostojevského Idiota, dramatizoval to a režíroval Ondřej Zajíc, současný ředitel Městských divadel pražských. Mě tehdy obsadil do role Rogožina, půjčil si mě z nižšího ročníku, a já jsem ho požádal, jestli by se mnou na zkoušky mohl chodit právě Ladislav Vymětal. Ten následně do chystané inscenace razantně zasáhl a já jsem při zkoušení pochopil, že jsem měl tu čest setkat se s člověkem, který mi dokázal vysvětlit, jak má herec pracovat. Kdybych ho nepotkal, možná bych s hraním nepokračoval.

Vzpomenete si ještě na nějakou výraznou osobnost, se kterou jste se na DAMU setkal?

Již zmíněný Miloš Horanský, se kterým jsem na škole čtyři roky opravdu tvrdě válčil.

Proč?

Horanský hájil akademickou hodnotu fakulty, což znamenalo dodržovat nastolená pravidla. Já měl pocit, že pro mě jako pro studenta herectví je jediným cílem být dobrým hercem. Takže jsem kašlal na všechno ostatní – pohyb, techniku mluveného projevu, dějiny umění. Připadalo mi, že svým přístupem omezuje mou svobodu. Po škole jsme se dlouho neviděli a asi před rokem a půl mi volala moje sestra, že pan Horanský představuje svou sbírku básní Ruce Goliášovy z roku 1968 a že si přeje, abych to ve Viole recitoval já. Říkal jsem si, co se to děje, když Horanský, se kterým jsem se tak těžko snášel, teď chce, abych četl knihu, která je pro něj osobně tak důležitá? Po jedné zkoušce jsem pochopil, že jsem se na škole minul s člověkem, který mohl v mém životě hodně znamenat. Šokoval mě, jak do mě vidí, i tím, jak funguje jeho obraznost. Bylo to pro mě prozření.

Jak zpětně vidíte léta na DAMU?

Jako bouřlivá. Při škole jsem chodil do práce, dělal jsem osobního strážce a vyhazovače. Přes den jsem studoval a v noci pracoval, protože od svých šestnácti už jsem nebydlel u rodičů, ale začal žít se svou dívkou a postavil se na vlastní nohy.

Pochyboval jste při studiích, že jste si vybral správně?

Vždycky. Dá se říct, že až do čtvrťáku jsem tu školu nebral moc vážně. To se změnilo až prací na Dostojevském.

Herec jako předmět

Co bylo po škole?

Dostal jsem nabídku do plzeňského divadla, kde jsem byl, tuším, dva nebo tři roky. Nic zásadního jsem nehrál, prostě takové herecké přešlapování na místě. Vlítl jsem tam nadupaný ze školy, říkal jsem si, tak teď to tady vybalím, a pak jsem na jevišti nosil koše s prádlem, dostával facky a padal na záda.

Zapochyboval jste v Plzni znovu, jestli je herectví povolání pro vás?

Už jsem nepochyboval o tom, že chci hrát. Jenže každý mladý herec má pocit, že potřebuje šanci, a tu jsem v Plzni bohužel nedostal. A to vede ke strašným koncům. Začnete chlastat a trápit se a říkat si – co já bych mohl tak jako dělat. Dlouho jsem si ještě přivydělával jako osobní strážce a v různých jiných pochybných kšeftech, a to i po odchodu z Plzně. Ale tím, jak jsem tehdy pil, mi fyzička klesla tak, že jsem pak nemohl dělat ani to.

Co přišlo po Plzni?

Vrátil jsem se do Prahy, do neznáma. A v té době, nespokojený z Plzně a neukotvený v Praze, jsem onemocněl. Z ničeho nic jsem dostal lupénku a byl jsem hospitalizovaný dva měsíce ve Vinohradské nemocnici. Tam za mnou tehdy přišel Dan Hrbek, který zakládal divadlo CD 94, a ptal se mě, jestli bych s nimi nenazkoušel Mandragoru. Řekl jsem, že rád, jestli se vyléčím. A lupénka krátce nato zmizela, Mandragoru jsme nazkoušeli, stala se přelomovým představením Cédéčka.

Jak jste to bral, když přišla náhle nemoc, která vás na dva měsíce vyřadila?

Nijak fatálně, stejně jako jsem nikdy fatálně neprožíval změnu angažmá. Nevěděl jsem, co mi je, tak jsem šel za doktorem, který mi řekl, že mám strašnou lupénku. Zeptal jsem se, co to je lupénka, on mi to vysvětlil a já usoudil, že nijak neohrožuje můj život, neřešil jsem ji a ona se zhoršila. Ve chvíli, kdy už jsem si nemohl ani sednout, protože kůže mi hned praskala a rána pak začala hnisat, jsem skončil v nemocnici. Když jsem ale z nemocnice odcházel, nebylo po lupénce ani stopy.

Nazkoušel jste v Cédéčku po Mandragoře další inscenaci?

Do Cédéčka zakrátko vstoupili lidi z ústeckého Činoherního studia v čele s Michalem Langem. Soubory se spojily, Michal Lang se stal dvorním režisérem CD 94 a začali jsme připravovat první inscenaci – Shakespearovu Bouři, ve které jsem hrál Kalibana. Na páté zkoušce jsme se s Michalem málem porvali, tak jsem se sebral a z Cédéčka odešel. A zase jsem šel nikam, ale říkal jsem si, než tohle, tak raději nic.

Jak jste se živil?

Vždycky jsem mohl dělat ochranku nebo osobního strážce. A byla devadesátá léta, pole neorané, co se téhle práce týče, takže jsme s kamarádem založili bezpečnostní službu, ale z té jsem pak odešel, protože mi přišla nabídka na angažmá do Městských divadel pražských. Nazkoušeli jsme v Rokoku Tramvaj do stanice touha v režii Ondry Zajíce. Následně měla vzniknout Manon Lescaut, ve které Táňa Vilhelmová měla hrát Manon a já Tiberže, ale došlo ke konfliktu a já jsem zase odešel.

K jakému konfliktu?

Točil jsem film, Johanku z Arku s Lucem Bessonem, po prázdninách bylo potřeba udělat nějaké dotáčky, nemohl jsem přijít na zkoušku a byl jsem vyhozen.

To jste tam moc dlouho nevydržel.

Pravda, ale udělal jsem tam pro mě důležitou inscenaci – „Tramvaj“. Ondra Zajíc byl vždycky můj dvorní režisér, rozkrýval pro mě v textu věci, které já jsem nikdy nebyl schopen vidět.

Takže vás odchod mrzel?

To je stejné jak s tou lupénkou. Nemrzel. Co naděláte.

A z čeho ty vaše odchody pramení? To jste takový cholerik?

Ne, cholerik nejsem, já jsem spíš kliďas. Vydržím v klidu dlouho, ale jakmile někdo začne sahat na moji svobodu, jakmile se mnou začne někdo zacházet jako s předmětem, jako s inventářem, který patří do divadla a kterému se řekne, ty budeš dělat to, co říkám já, a dál nepřemýšlet, tak to je pro mě důvod k okamžitému odchodu.

Kde jste působil po svém odchodu z Městských divadel pražských?

Měl jsem období různých hostovaček, v Činoherním studiu v Ústí a v Činoheráku ve Smečkách. Pak přišlo blbý období s Vladimírem Morávkem.

Proč blbý?

Hrál jsem ve čtyřech inscenacích: Richard III. v Globu, muzikál Excalibur v Ta Fantastice, Romeo a Julie v Národním divadle a Macbetha. Vladimír je režisér, který pracuje s herci přesně tak, jak to nesnáším: používá je jako předmět. On je hrozně milý člověk, pokud s ním sedíte v kavárně, ale jakmile začne pracovat, chová se způsobem, který můžu jen těžko vydržet. Vladimír je jako Jekyll a Hyde. Dneska už bych to vůbec nesnesl, to bych ho snad i fyzicky napadnul. Tenkrát se nám mělo narodit první dítě, já neměl žádnou práci a nezbývalo mi, než Vladimírův styl práce překousnout. Zvláštní zkušenost. Snad nejhorší byla ta Vladimírova dvojlomnost, to, že se na něj člověk po zkoušení ani nemohl zlobit, protože to už z něj byl zase fajn člověk. Ale samotné zkoušení bylo drastické.

A nešlo mu to odpustit, když jste potom viděl výsledný tvar?

Bohužel, musím říct, snad mi Vladimír odpustí, že nešlo, výsledný tvar pro mě nikdy nebyl přesvědčivý. Když jsme zkoušeli například Romea a Julii, říkal jsem si, tak tohle opravdu není můj šálek. Tohle je Romeo a Julie, ve kterém chybí dvě základní věci – láska a vášeň.

Strašná samota a dřina

Chtěl jste v té době už sám režírovat?

Když jsem pracoval s Vladimírem Morávkem, napadalo mě, že bych režisérem mohl být klidně i já, což je hrozný, když to takhle řeknu. Vladimír je nesmírně hluboký a poetický člověk, ale jeho divadelní principy jsou zcela jiné než ty moje. Pokud ale odhlédnu od téhle zkušenosti, tak já jsem nikdy neměl ambice být režisérem. Moje první režie vznikla ze zoufalství v CD 2002, které bylo pokračováním CD 94.

Proč ze zoufalství?

Chtěli jsme udělat představení a neměli jsme člověka, který by dokázal pracovat s poetikou Cédéčka, tak jsme si řekli, že si nějak pomůžeme. A vznikla inscenace Lékařem proti své vůli podle Molièra.

Co jste o režii zjistil, když jste si ji sám zkusil?

Oproti herectví je režie strašná samota. Když režisér neví, udělá pauzu, herci jdou kouřit a říkají si, ten idiot to nedá dohromady. Režisér ale zůstane sám a napadá ho, tak teď jsem v hajzlu, a jedině on sám si může pomoct. Z pozice režiséra jsem ale pochopil, že není větší dar než mít na jevišti talentovaného herce, který je schopný sám pracovat. Když jsem režíroval Molièra, zařekl jsem se, že to bylo poprvé a naposledy.

Proč?

Je to strašná dřina, ohromná zodpovědnost, věčná nejistota. Nicméně do roka a do dne jsem zrežíroval Drákulu pro Cédéčko, který se dodnes hraje, a pak už to začalo jít samo. Přišla za mnou Lucie Bílá, jestli bych neudělal videoklip pro Vaška Noida Bártu, tak jsem udělal videoklip, přičichnul k filmové režii a ta mě začala hodně bavit. Zrežíroval jsem nějaké další klipy, začal se o filmovou režii víc a víc zajímat a teď jsem ve fázi, kdy bych chtěl udělat svůj vlastní film.

Kdy jste začal být sám se sebou spokojený po herecké stránce?

Přišla nabídka od Petra Svojtky do divadla v Kladně. I přes různé neshody jsme pracovali s absolutním nasazením a já jsem v Kladně za ty tři roky sehrál pět hlavních rolí, například Hejtmana v Revizorovi nebo Richarda III. Vzpomínám si, jak jsem při premiéře Richarda III. čekal schovaný na první výstup a když jsem slyšel úvodní muziku, proběhlo mi hlavou, ty vole, vždyť ten text ani nemůžeš umět nazpaměť. Pak jsem představení odehrál a z reakcí okolí zjistil, že i poměrně úspěšně. V momentě, kdy jsem Richarda III. odehrál popáté, uvědomil jsem si, že mám na to utáhnout hlavní roli a že mě divák pozoruje a zajímá ho, co budu dělat dál. A to pro mě byla zásadní zkušenost.

S Petrem Svojtkou jste potom přešel zpátky do Městských divadel pražských?

Přesně tak. Tenkrát jsem ve stejnou dobu dostal nabídku i do Dejvického divadla od pana Krobota, ale odmítl jsem. Pro mě bylo logické jít pracovat s Ondřejem Zajícem a Petrem Svojtkou. V Městských divadlech jsem odehrál osm, deset velkých rolí, dělal jsem tři premiéry ročně, což je hodně vyčerpávající, zvlášť když do toho máte dvě malé děti.

Jak jste to zvládal?

Po roce jsem dal výpověď, protože se mi stalo přesně to, co se tátovi od malých dětí stát nesmí, že je pryč dvanáct hodin denně a na účet mu chodí deset, dvanáct tisíc. Vzápětí mi nabídli, jestli bych nechtěl pokračovat jako host. Přijal jsem, hostování už je oproti stálému angažmá finančně přijatelnější. Pak ale přišlo představení Mahábharáty, kdy jsem se po přečtení textu rozhodl, že v tom dělat nechci. Následovala nabídka od Petra Svojtky do Krále Leara, kterou jsem ale odmítl, protože v té době přišel Honza Hřebejk s Nevinností a já dal přednost filmu. Tím jsem v Městských divadlech skončil, ale naštěstí přišla nabídka z Dejvic, kterou jsem tentokrát s radostí přijal.

Jste tedy na volné noze?

Teď, když spolu mluvíme, je to pár hodin, co jsem podepsal smlouvu a stal se kmenovým členem dejvického souboru. Nejde tedy o angažmá, ale o uměleckou smlouvu, podle níž má Dejvické divadlo právo první volby, když se obsazují termíny.

Herec s mozkem

Jaká je to změna, být v Dejvickém divadle, oproti divadlům, ve kterých jste před tím působil?

Obrovská. V Dejvickém divadle se počítá s tím, že my herci máme vlastní mozek. Že není potřeba nám říkat: musíte se naučit text, musíte přijít v deset hodin na zkoušku a musíte tohle a támhle to. Bere se to tak, že si to každý zařídí po svém a důležitý je výsledek. A to mi plně vyhovuje. Herci nejsou pitomci. Nejspíš mě ty nepříjemné zkušenosti popostrčily k větší samostatnosti, prostě už nečekám, až si mě někdo vybere.

Ještě se zeptám na vaše filmové herectví. Lákalo vás?

Chtěl jsem dělat film, zajímal mě, ale s mým typem to nebylo jednoduché.

Vypadal jste vždycky stejně, nebo se někdy mohlo zdát, že budete dostávat role princů?

Hlavu jsem si oholil dohola v patnácti letech, ne kvůli módě, ale protože jsem dělal bojové sporty a to s dlouhými vlasy nešlo. Na oholené vlasy jsem si zvykl a díky tomu jsem se zařadil do kategorie herců, kteří umírají v prvních minutách filmu. Nemluví, nanejvýš vydají zvuk. Hodně dlouho si o mně ve štábech mysleli, že jsem kaskadér, a ne herec.

Chodil jste na castingy?

Chodil, často, a štvalo mě to hrozně. I na castinzích se mnou jednali ve smyslu, a tohle je kdo – hrající kaskadér anebo chlap z ulice, co vypadá, jak my potřebujeme? A já jsem se je snažil přesvědčit, že umím i hrát.

Jak se vám pracovalo s Janem Hřebejkem?

Pro mě bylo podstatné, že herci dává velkou svobodu, přitom mu ale umí vymezit mantinely. Řekne, toto ano a toto už ne, a ve všem ostatním vám ponechává volnost.

Sledoval jste během let práci své sestry?

Vůbec. My jsme se sestrou nikdy nebyli moc v kontaktu. Až teď jsme se spolu poprvé sešli na Africké královně. Stejně jako jsem při této inscenaci poprvé potkal Lindu Rybovu a překvapilo mě, jaká je to bojovnice. Má tři malé děti a ještě bydlí za Prahou, nechápu, jak to všechno zvládne. Na Africké královně s námi spolupracovala i moje žena Daniela Chodrová, v pozici asistentky režie, zvukařky, produkční. Při mých režiích je pro mě Daniela naprosto nepostradatelná.

Má to i stinné stránky, pracovat se svojí ženou?

Samozřejmě. Normálně jde chlap do práce a když se z práce vrátí, je u své rodiny, vede s ní rodinný život. Když jde s vámi do stejné práce i vaše žena, rodinný život se prostě zhroutí. Daniela je herečka, vystudovala JAMU, současně ještě pracuje na nočních směnách jako auditorka v hotelu, takže oba spíme za den maximálně čtyři hodiny, a to už druhý rok. Naštěstí máme skvělou babičku s dědou.

Zatím necítíte potřebu tohle tempo nějak zpomalit?

Cítím, jen nevím, jak to mám udělat. Ale říkám vám na rovinu, že mám neustálé otcovské deprese. Vyčítám si, že se dětem dost nevěnuju, ale na druhou stranu jsem táta a je potřeba rodinu zabezpečit.

• Autor: Beata Parkanová
• Publikováno: 7. března 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hynek Čermák: Nejsem inventář

1. Radovan Lipus

   

   09.03.2011 (16.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ